Tímto argumentem se ohánějí jak odpůrci křesťanství, tak i neomodernisté uvnitř Katolické církve. Na to existuje jediná odpověď: neodporují. Omlouvám se, že budu poněkud neskromný a řeknu, že nejsem svou profesí pouze církevní historik, ale také bývalý profesionální žurnalista, působící po listopadu 1989 čtyři roky v deníku Lidová demokracie. Psal jsem řadu reportáží o náhlých a nečekaných událostech tehdejších i minulých a vedl o tom rozhovory s jejich svědky. Vím tedy o rozdílu mezi informacemi, které se liší – a informacemi, které si odporují.

To, že se některé informace o dané události liší, ještě zdaleka neznamená, že si odporují. Když povedu rozhovor s očitým svědkem –x– o havárii letadla a opublikuji, co viděl a slyšel, tak to nevylučuje, že může tady být ještě svědectví někoho dalšího. Když jiný zpravodaj objeví nového svědka –y–, tak jeho svědectví se nejspíš od svědectví svědka –x– bude lišit, pokud se nacházel u popisované události v jinou dobu a na jiném místě. Obě svědectví se mohou vzájemně doplňovat, aniž si budou odporovat. Odporovat si by znamenalo, že jedno svědectví popírá druhé.

To se v případě evangelních zpráv o zmrtvýchvstání Páně vůbec neděje. Evangelia nejsou životopisem Kristovým, ani přesnou kronikou událostí, nýbrž katechezí. Každý z evangelistů sledoval jistý katechetický cíl ve prospěch té skupiny nových křesťanů, kterou chtěl oslovit. Za tím účelem vybral proto ze všech svědectví o událostech velikonočního rána ta, která odpovídala jeho katechetickému záměru. Díky inspiraci Ducha Svatého, která spolupůsobila při vzniku evangelií, všechna čtyři obsahují z žurnalistického hlediska perfektní reportáže o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, i když ne úplné a zahrnující detailně všechna fakta. Čtyři evangelisté se ve svých zprávách liší, ale neodporují si.

Sv. Matouš např. uvádí (Mat 28,1-10), že k hrobu šly dvě ženy, Maria Magdalena a tzv. „druhá Maria“, tj. matka Jakubova a příbuzná Panny Marie. Tím ale nevylučuje, že tam mohly jít ještě další, nepíše přece, že Maria Magdalská a „druhá“ Maria byly jedinými svědkyněmi prázdného hrobu velikonočního rána. Sv. Marek (Mar 16,1-8) ví už o třech ženách, které šly ke hrobu, k prvním dvěma, jež uvádí Matouš, přiřazuje ještě Salome. Marek tedy nepopírá to, co píše Matouš, pouze doplňuje jeho informaci.

Sv. Lukáš je potom nejpodrobnější. I on mluví o prvních dvou ženách, které jmenují Matouš a Marek, ale místo Salome k nim připojuje Johannu a dodává: „… a ostatní s nimi“ (Luk 24,1-11). Těch žen šlo tedy ke hrobu víc, určitě více než čtyři, Matouš uvádí pouze dvě, které byly nejznámější, Marek tři. Jejich zprávy nevylučují, že ke hrobu šlo více žen, Lukáš to vhodně a organicky doplňuje.

Rozdíly jsou i mezi relacemi evangelistů o tom, co ženy u hrobu viděly. Matouš a Marek píší o jednom andělovi a podávají jeho slova ženám shodně: „Nebojte se, vím, že hledáte Ježíše Nazaretského….“ Lukáš ale uvádí dva anděly a jejich výroky jsou jiné: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?…“

Ve skutečnosti jde o věrný, živý a přirozený obraz reality. Ženy, jež Pána doprovázely, pocházely z Galileje a v Jeruzalémě po dobu svátků někde bydlely na různých místech. Po ukřižování Ježíšově se nejspíš domluvily, že se sejdou první den po sobotě časně ráno u jeho hrobu, aby dokončily pohřební práce. Jenže víme ze zkušeností při takových domluvách, že nikdy nepřijdou všichni zaráz přesně na čas v konkrétní okamžik. Proto je zcela přirozené a normální předpokládat, že některé z těch žen přišly dříve, jiné později. Ty, co byly u hrobu první, měly zážitek, který popisují Matouš a Marek, po němž hned utekly, ty, co se dostavily později, zase ten, který líčí Lukáš.

Marek píše, že Spasitel se nejdříve zjevil Marii Magdaléně. To odpovídá evangeliu sv. Jana, jenž popisuje své osobní svědectví ohledně zmrtvýchvstání Pána (Jan 20,1-18). Maria z Magdaly celá vyděšená přiběhla za ním a za Petrem, že někdo ukradl Ježíšovo tělo z hrobu. Oba apoštolé se tam vypravili a skutečně nalezli hrob otevřený a bez mrtvého těla Mistrova. Marii Magdaléně se potom zmrtvýchvstalý Pán zjevil v zahradě, jak dále Jan líčí.

Tady ale narážíme na jednu potíž. Všichni tři předchozí evangelisté, tzv. synoptikové, uvádějí, že Maria z Magdaly šla s ostatními ženami ke hrobu, měla by tedy být tak jako ony svědkem zjevení anděla a jeho slov o Ježíši ukřižovaném, který vstal z mrtvých. Jak to ale, že ona utíkala k apoštolům ne se zprávou o vzkříšení, ale o krádeži Pánova těla?

Nevíme, jak to vysvětlit. Možná, když spatřila prázdný hrob, utekla za Petrem a Janem ještě dřív, než se anděl ženám zjevil, možná byla u toho, když anděl hovořil, ale šokovaná prázdným hrobem jej nevnímala, možná ho považovala za nějakého neznámého cizince, který neví, co mluví (andělé se zjevovali v lidské podobě).

Matouš píše ještě o ženách, které šly od hrobu, jak se potkaly se vzkříšeným Pánem. Neuvádí jejich jména, ani dobu, kdy a v kterém okamžiku se tak stalo.

Při bližším zkoumání narazíme ještě na další rozdíly. Matouš říká, že ženy od hrobu běžely s bázní a radostí zvěstovat tuto skvělou zprávu o zmrtvýchvstání učedníkům, Marek zase píše, že neřekly nikomu nic, neboť se bály. Opět zde máme normální a přirozený obraz reality, který se logicky dá předpokládat při mimořádných a nečekaných událostech. Každý reaguje jinak podle svého naturelu. Některé ženy se prostě nadchly tím, co viděly a slyšely od anděla a honem s tím spěchaly za apoštoly, jiné měly strach. Záleží na tom, o které svědectví té či oné konkrétní ženy se evangelista opíral. Že skutečně některé ženy apoštoly a učedníky ihned informovaly, uvádí Lukáš, když popisuje pouť emauzských učedníků, kteří vzkříšenému Kristu, jehož na cestě nepoznávají, sdělují, že některé ženy je „poděsily“ svojí zprávou o prázdném hrobu a vidění andělů.

Marek zase píše, že apoštolé emauzským učedníkům, kteří se vrátili do Jeruzaléma se zprávou, jak se jim Pán na cestě zjevil, nevěřili. Lukáš ale sděluje, že oni jim řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Opět platí: jak kdo. Ježíš se zjevil soukromě Petrovi, který uvěřil – a někteří z učedníků také. Ti nejspíš reagovali na zprávu o zjevení emauzských učedníků tak, jak Lukáš uvádí, ostatní ale ne. Když se celkově podíváme na evangelní zprávy o Pánově zmrtvýchvstání, tak zjistíme, že apoštolé byli ke svědectvím o vzkříšení převážně skeptičtí. Jejich pochybnosti rozptýlil až Kristus sám svým zjevením ještě v neděli. Jenže i tady čteme u Lukáše, jak nejprve si mysleli, že jde o přízrak (ducha) a ne o zjevení živého vzkříšeného Pána. Tomáš, který nebyl s nimi, neuvěřil ani poté, když mu ostatní řekli, že zmrtvýchvstalého Mistra osobně viděli. Uvěřil, jak píše Jan, až když se Pán zjevil apoštolům podruhé.

Když se podíváme na evangelní zprávy o vzkříšení celkově, tak zjistíme, že je v tom cítit šok a zmatek. To je typické, normální a předpokládané pro každou náhlou a nečekanou událost v přirozené rovině, tím spíše v nadpřirozené. Lidé takto skutečně reagují: někteří s překvapením a radostí, jiní naopak s nedůvěrou, skepsí a někdy i s odmítnutím.

Tato normalita typická pro šokující události je z těchto evangelních úryvků jasně patrná. Nesvědčí to o ničem jiném, než o tom, že se opravdu jednalo o něco nečekaného a překvapivého, co způsobilo nejprve chaos a paniku, jak tomu vždycky a zákonitě v takových situacích bývá. Evangelisté ve zprávách o zmrtvýchvstání Krista zobrazují živou skutečnost, která je z každé věty znát a cítit, nejde o žádný umělý literární výtvor.

To, že tento chaos a tato panika zůstaly v knihách inspirovaných Duchem Svatým, tj. v evangeliích, zachovány, jsou jen potvrzením faktu, že ke zmrtvýchvstání Ježíše Krista opravdu došlo. Naopak kdyby všechno bylo uhlazené a upravené, tak by se stala oprávněnou námitka, že může jít o umělý konstrukt. Boží působení chtělo, aby tento zmatek, odrážející konkrétní živou realitu nečekané šokující události, zůstal v evangeliích zachován jako jeden z dalších dokladů, že nevěříme bájím a mýtům, ale autentickým očitým svědkům pravdy. Kristus opravdu vstal! Aleluja!