Božskému Spasiteli v jeho nekonečné lásce k nám nestačilo, že dal za nás ve strašlivých mukách na Kalvárii svůj pozemský život. On ještě z kříže nás svěřil v osobě milovaného apoštola Jana ochraně své Matky Panny Marie – a jako hlava Církve vykonal první kanonizaci, když řekl lotru po pravici: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

Kdo byl tento první svatořečený? Evangelisté, aniž udávají jeho jméno, o něm píší jako o lotrovi, to znamená zločinci. Víme o něm z jiných zdrojů něco bližšího?

Ve 4. století autor apokryfního tzv. Nikodemova evangelia píše, že se jmenoval Dismas – a odvolává se na tzv. Acta Pilati, která tenkrát ještě existovala. Jednalo se o písemné dokumenty ze správy Pilátovy v Judei, jež byly zaslány do Říma, což musel dělat každý císařský místodržící v provincii. Jak píší ve 2. stol. apologeti sv. Justin a Tertullian, Acta Pilati obsahovala i popis soudního procesu s Ježíšem Nazaretským. Nedochovala se ale, při vojenských operacích nepřátelských kmenů proti Římu v 5. stol. byla nejspíš zničena.

Sv. Dismas byl a je dosud hojně uctíván na křesťanském Východě. Legenda, kterou na základě staré tradice zpracoval v 17. stol. známý německý kapucín a kazatel Martin z Cochemu, vypráví, že Ježíš a Dismas se osobně setkali jako malí chlapci. Mělo se tak stát při útěku Sv. Rodiny do Egypta před Herodem, kdy ji přepadli lupiči a chtěli zabít. Žena náčelníka bandy se však kategoricky postavila na její obranu, držela totiž v náruči chlapečka zhruba stejného stáří jako Maria. Sama dokonce přivedla Matku Boží s Ježíškem do svého stanu a nabídla jí, že ho může vykoupat. Poté do téže vaničky položila i své dítě, které trpělo vyrážkami po celém těle. Po vykoupání v té samé vodě, která předtím posloužila malému Ježíši, vyrážky na těle lupičského synka zmizely. Jmenoval se Dismas.

Nevíme, nakolik je tento příběh pravdivý, Martin z Cochemu v něm ale vidí krásnou symboliku, že kdo se vykoupe ve vodě Ježíšově, tj. ve sv. křtu, má všechny předpoklady k úplnému duchovnímu uzdravení. I kdyby se později dal na špatnou cestu, tato milost nezrušitelného znamení jej bude stále provázet a vnitřně nabádat k obrácení a nápravě života, i kdyby k tomu mělo dojít až těsně před smrtí.

Dismas si počínal v životě jako nejhorší zločinec. Píší o tom ve 4. stol. církevní učitel sv. Ambrož a v 8. stol. mučedník z Cordoby arcibiskup sv. Eulogius (byl umučen mohamedány). Dismas dle jejich spisů byl vůdcem lupičského gangu, přepadal a vraždil, podle Eulogia dokonce osobně usmrtil i vlastního bratra. Nikdy se nezabýval náboženstvím, jeho zájmem byly pouze objekty, které chtěl přepadnout a vyloupit a osoby, jež usiloval zabít.

Přesto právě jeho Spasitel svatořečil a ujistil, že hned po smrti přijde k němu do ráje, kam uvede před Vzkříšením – dle sv. Petra „živý podle duše“ (1 Pt 3,18) - ještě v den Velkého pátku všechny spravedlivé Starého zákona, čekající v tzv. „lůně Abrahámově“ (Luk 16,23) na tento okamžik. Dismas, lupič a vrah se stává prvním kanonizovaným světcem Nového zákona a Církve, dokonce nemusel po smrti ani do očistce, který si odpykal už na zemi svojí krutou a pomalou smrtí a nepopsatelnými bolestmi, které ji doprovázely. Paradox?

Ano, Boží evangelium je plné paradoxů. Spasitel, sám zcela bezhříšný a nekompromisně tepající lidské hříchy, slibuje najednou spásu jednomu z nejhorších zločinců a vyvrhelů. Co je to za logiku?

Ve skutečnosti je tato Boží logika perfektní a dokonalá, jen my ji nechceme přijmout, protože po nás něco žádá. Navenek málo, ale v reálu mnoho. Co říká evangelium? Dismas svého spolutrestance na kříži, podle křesťanské tradice se jmenoval Gestas, pokáral za to, že se Kristu rouhal: „Ani ty se Boha nebojíš, ač trpíš stejný trest? My zajisté trpíme spravedlivě, neboť dostáváme to, co náleží za naše činy. Ale tento nic zlého neučinil…“ (Luk 23, 40-2).

Dismas na rozdíl od Gestase se krátce před svou strašlivou smrtí obrátil. Přijal Boží optiku, Boží pohled na sebe. Uznal nejen Boží spravedlnost, ale i tu lidskou, která mu za jeho zločiny vyměřila příšerně krutý trest. Bylo to málo – a přitom tak mnoho. Stačilo jen málo slov, z úst Dismase pouhé tři věty – ale než se k nim dopracoval, uběhl celý jeho život. Ani na kříži nesmýšlel hned tak, jak líčí sv. Lukáš. Matouš a Marek (Jan o lotrech popravených spolu se Spasitelem nepíše) udávají, že oba lotři ukřižovaní spolu s Pánem jej tupili – a protože evangelium se nemýlí, tak je zřejmé, že i Dismas se zpočátku Kristu rouhal. Dlouhé hodiny příšerného utrpení mu ale umožnily dopracovat se k pravdivému postoji Božího pohledu na sebe a svůj život. Uznal a akceptoval Boží spravedlnost, před níž jeho nejhorší možné hříchy nikdy nemohou obstát. Plodem tohoto zrání byly právě tyto tři vyslovené věty.

Bůh je nejvýš spravedlivý, tak zní druhá základní pravda katolického katechismu. Před jeho věčnou spravedlností neobstojí žádný hřích, nejen zločin, jemuž propadl Dismas, ale ani ten můj hřích, byť by byl „jenom lehký“. Jenže i za můj „lehký“ hřích musel Pán Ježíš na Kalvárii. Boží spravedlnost žádá jen jedno: uznat svůj hřích jako urážku Boha, přiznat před Božím majestátem, že zasluhuji jeho trest, litovat hříchu a pevně si umínit nepokračovat v něm.

Současná neomodernistická teologie staví do protikladu Boží spravedlnost a milosrdenství. Ano, Pán je nekonečně milosrdný a odpouští každý hřích, i kdyby byl sebevětší. Dismasův příběh je toho krásným dokladem. Jenže Boží spravedlnost a Boží milosrdenství jsou spojené nádoby. Příběh sv. Dismase dokonale vyvrací současné hereze, hlásané i některými vysokými církevními hodnostáři, že hřích je odpuštěn dokonce i ještě dříve, než byl spáchán, samozřejmě bez lítosti a vůle nepokračovat v něm. Nikoliv, podmínkou vždycky bylo a je přijmout nejprve Boží spravedlnost, bez níž by se Boží milosrdenství stalo absurditou. Teprve tento čin z mé strany uvolní průchod nekonečnému Božímu milosrdenství pro zásluhy Božího Syna získané pro nás smrtí na kříži.

Dismas nejenom přiznal, že strašným způsobem hřešil, ale jasně dal najevo svou vůli rozejít se s dosavadním způsobem života. Dosud působil bližnímu jenom zlo, teď ale na kříži koná dobrý skutek tím, že brání Ježíše proti urážlivé ironii Gestasově, když říká „… tento nic zlého neučinil“. Krásná výzva pro mne: nestačí jenom uznat své zlo a trest, který za ně zasluhuji, ale musím též projevit ochotu konat dobro. Jestli jsem se dopouštěl křivd vůči druhým, teď už nebudu a chci jim pomáhat vždy, když budou potřebovat, byť by to bylo i jen drobné zastání se proti bezpráví a pomluvám, jak nám dal krásný příklad Dismas.

Pouze toto otevírá bránu Božího milosrdenství, nic jiného. Milosrdenství, které vychází z kříže, milosrdenství, jež Pán na Kalvárii poprvé uplatnil vůči zločinci Dismasovi, když mu řekl na jeho prosbu, aby na něj pamatoval po příchodu do nebe: „Dnes budeš se mnou v ráji!“ (Luk 23,43).

Přeji každému, aby tato slova Spasitelova jste jednou uslyšeli všichni, kdo čtete tyto řádky. A také, abychom si všichni ještě více zamilovali toho, který projevil vůči člověku takovou lásku, jaké nikdo z nás není schopen: jít až na kříž, abych já a každý z nás mohl být zachráněn a těšit se, ač nezaslouženě, věčné radosti v nebi s trojjediným Bohem, Pannou Marií, anděly a svatými. Prosme také o přímluvu sv. Dismase, prvního světce, jehož kanonizoval sám Pán: Sv. Dismasi, oroduj za nás!

Pozn.: Použité citace z Nového zákona pocházejí z překladu Rudolfa Cola, vydání r. 1947 s církevním schválením olomouckého arcibiskupa mons. Josefa Karla Matochy