Je skutečně každá válka nespravedlivá? Odpověď na tuto otázku dávají Učitelé Církve. I když žijeme v jiné době, přesto se nacházíme v té samé Církvi, v níž byla jejími Učiteli zformulovaná věčná a nezničitelná doktrína.

Katolická teologie Učitelům Církve za mnoho vděčí. I ve věci křesťanské etiky pro případ války podnikli důležité kroky k rozvoji nauky. Jejich úhel pohledu se přitom značně liší od pacifistického přístupu, nevidíme u nich nadměrný sentimentalismus ani iracionální naději v dobrou lidskou vůli. Nelze vyčerpat bohatství jejich myšlenek ve stručném článku, ale je vhodné aspoň letmo si všimnout toho, co na toto téma píší největší latinští Učitelé. Chci proto blíže se podívat na názory teologů od sv. Augustina po sv. Roberta Bellarmina, aby se katolík zorientoval, nakolik aktuální ozbrojené konflikty jsou oprávněné.

První tisíciletí

Základy katolické nauky o spravedlivé válce položil už sv. Augustin. Tento nejproslulejší ze všech starověkých církevních Otců psal o spravedlivém ozbrojeném konfliktu v situaci, kdy světská moc usiluje o potrestání zločinců. Tehdy má právo v případě nezbytnosti sáhnout i ke zbrani a vést válku. Ve spise „O Božím státě“ tvrdí, že „ti, kteří vedli válku v poslušnosti vůči Božím přikázáním nebo v souladu s Božími zákony, reprezentovali veřejnou spravedlnost nebo moudrost vládců a v tomto duchu zabíjeli zločince, v žádném případě nenarušili přikázání ´Nezabiješ!´“ (De Civitate Dei, 1, 21).

V patristické epoše se významným způsobem dotkl této problematiky i papež sv. Řehoř Veliký, známý hlavně svými spisy Moralia a Dialogy. Krom toho vedl také písemnou korespondenci se správcem země Gennadiem I. V jednom dopise ho chválí za vedení války proti bludařům donatistům a proti pohanům¹. Dále papež ujišťuje Gennadia svojí modlitbou za jeho ochranu (Registri Epistolarum, 1, 75). Církevní komentátoři a teologové viděli v listech sv. Řehoře potvrzení teze, že Církev může žádat od katolických vládců použití zbraně proti pohanům, kteří na svých územích pronásledují a zabíjejí křesťany a misionáře, když není možné sjednat nápravu jiným způsobem.

Od středověku k počátkům novověku

Ve středověku má největší zásluhy na poli rozvoje katolické doktríny o spravedlivé válce sv. Tomáš Akvinský. Autor monumentální Teologické summy, předtím žák sv. Alberta Velikého, rozvádí na stránkách svého „opus magnum” křesťanské zásady ohledně ozbrojených válek a vyjmenovává tři podmínky, aby válka byla spravedlivá. První je ta, že musí být vyhlášena „řádnou autoritou“. Podle Tomáše „soukromá osoba nemá žádnou pravomoc vyhlásit válku, neboť může se domáhat nápravy křivdy, která jí byla způsobena, před tribunálem vlády“. Dalším oprávněným důvodem k vyhlášení války je podle Tomáše „spravedlivá příčina“, tj aby strana, proti níž má být válka vedena, si to zasloužila z důvodu svého závažného provinění a jinou formou, např. jednáním, se nedá spravedlnosti dosáhnout. Poslední nezbytnou podmínkou je potom podle Tomáše „úmysl podpořit dobro nebo uniknout zlu“ (Sv. Tomáš Akvinský: Suma theologiae, 2-2, q. 40, a. 1).

S odvoláním se na sv. Řehoře Velikého napsal Tomáš ve své Summě, že „… modlosužba je závažným rouháním, které upírá jedinému Bohu nejvyšší pravomoc a svými činy ohrožuje víru“ (Summa theologiae, 2-2, q. 94, a. 3). Proto Kristovi vyznavači mohou v případě, kdy pohané „odporným rouháním a pronásledováním věřících kladou překážky katolické víře, vstoupit do války s nevěřícími“ (Summa theologiae, 2-2, q. 10, a. 8).

Rozvoj katolické etiky pro případ války pokračoval spolu s rozvojem teologického myšlení. Sv. Robert Bellarmin na přelomu 16. a 17. stol., autor protireformační „teologické summy“ zvané Controversiae, vypočítává podobně jako sv. Tomáš podmínky vedení spravedlivé války. První z nich je její vyhlášení „legální mocí“. Zastává názor, že „legální moc je oprávněná pouze k vyhlášení útočné války, nikoli obranné, protože při obranné válce se každý může libovolně a jakkoliv bránit, vládce i občan, kdežto vpád na území nepřítele se může uskutečnit pouze na základě rozhodnutí hlavy státu ze závažných důvodů” (Robert Bellarmine, De Laicis or The Treatise on Civil Government, New York 1928, s. 71). Druhou podmínkou je „oprávněná příčina; válku nelze vypovědět za jakékoliv provinění, ale pouze za účelem nápravy způsobené škody“ (tamtéž).

Poznamenal ale, že „vládce je soudcem pouze svých poddaných, nemůže proto trestat vojenským napadením cizí království za zločiny spáchané jeho poddanými“ (tamtéž s. 72). Dále vznesl sv. Robert napomenutí, že „příčina války nesmí být ani libovolná, ani pochybná, nýbrž závažná a jistá, aby nepřinesla více škody než předpokládané dobro“ (tamtéž s. 73).

Koho není dovoleno zabíjet

Poslední podmínkou k vedení spravedlivé války podle sv. Roberta je „adekvátní způsob jejího vedení tak, aby nebyla způsobena újma nevinným“ (tamtéž s. 75). S odvoláním se na slova sv. Jana Křtitele (Luk 3, 14) vyjmenoval tři skupiny osob, které nelze zabíjet. Na prvém místě jde o lidi, „kteří nejsou nepřátelé státu; proto nelze ospravedlnit vojáky, kteří sužují občany nebo sedláky na obsazeném území, již nedávají najevo nepřátelský postoj” (tamtéž). Dále jsou to ti, „kteří, i když nějakým způsobem patří mezi nepřátele státu, jsou ospravedlněni… kněží, mniši, obyvatelé řeholních domů, poutníci, obchodníci, rolníci ubírající se na trh nebo se z něho vracející, zaměstnaní v zemědělství a také zvířata, jimiž orají nebo svážejí zrno na pole, mají být odpovídající formou chráněni…“ (tamtéž s. 76). Největší ochrana před vojenskými operacemi má být ale zabezpečena „osobám neschopným boje, čili dětem, starcům a ženám" (tamtéž).

Zdroj: Dominik Bartsch: Kiedy wojna jest sprawiedliwa? Odpowiadaja Doktorzy Kościola, in www.pch24.pl, 21.3.2022

Poznámka: