29. března uplynulo 130. výročí smrti služebníka Božího kardinála Józsefa Mindszénthyho, maďarského vlastence, nekompromisního nepřítele nacismu i komunismu, s nimiž neuzavřel nikdy žádný kompromis, ale hlavně hierarchy, který vždy a za všech okolností zachoval věrnost Kristu a jeho Církvi.

Původně se jmenoval József Pehm a narodil se 29. března 1892 v Csehimindszentu v západním Maďarsku v rodině zchudlého šlechtice. Jméno si změnil proto, poněvadž jako maďarský vlastenec je chtěl mít maďarské (Mindszénthy znamená “pocházející z Mindszénthu”). Po studiu na maďarském institutu Pazmáneum ve Vídni přijal r. 1915 kněžské svěcení. Během první světové války působil jako kaplan na různých místech.

R. 1919 po rozpadu Rakousko-Uherska se zmocnili vlády v zemi socialisté v čele s Mihálym Károlyim. Jeho vláda chtěla zestátnit církevní školy. Mladý pater Mindszénthy ostře protestoval na kazatelně i v tisku, což mu vyneslo zatčení. Z vězení byl po pár dnech propuštěn, krátce nato ale komunisté v čele s Bélou Kunem provedli revoluční převrat a vyhlásili tzv. Maďarskou republiku rad. Mindszénthy byl znovu zatčen, protože nebojácně vystupoval proti komunistické ideologii a krvavým metodám Kunovy vlády, která systematicky vraždila kněze a aktivní katolické laiky. Minszénthyho čekal tentýž osud, unikl mu jen díky brzkému pádu komunistického režimu.

Poté byl jmenován farářem v Zalaegerszegu na západě země, kde setrval více než 20 let. Získal si lásku farníků svým prostým životem a obětavou štědrostí vůči chudým a potřebným. Jako pravý pastýř podle Srdce Ježíšova si dokázal pro každého najít čas, vždy ochotně vyslechl a pomohl. Z kazatelny i v tisku tepal ostrými slovy křivdy bohatých vůči chudým ve smyslu papežských sociálních encyklik Rerum Novarum (Lev XIII. r. 1891) a Quadragesimo Anno (Pius XI. r. 1931). Ve 30. letech se radikálně postavil proti politické straně Šípových křížů, která měla nacistický program a obdivovala Adolfa Hitlera. Mindszénthy se názorově profiloval jako monarchista a stoupenec Habsburků. Maďarsko pod vedením regenta velkoadmirála Miklóse Horthyho se za druhé světové války připojilo ke státům Osy a bojovalo po boku nacistického Německa, což Mindszénthy veřejně odsuzoval.

4. března 1944 ho papež Pius XII. jmenoval biskupem ve Veszprému u Budapešti. Téhož roku ale Maďarsko obsadila německá vojska, regent Horthy, který chtěl z války vycouvat, byl internován. Nacisté dosadili do čela země předáka Šípových křížů Ference Szálasiho. V zemi započal krvavý nacistický teror. Jeho obětí se stali hlavně Židé. Esesáci i jejich maďarští pohůnci je buď masově vraždili, nebo naháněli na deportace do Osvětimi. Maďarský episkopát vydal na jejich obranu společný pastýřský list. Nejradikálnějšími obránci pronásledovaných Izraelitů mezi biskupy byli Vilmos Ápor (biskup v Gyoru, po válce zastřelen důstojníkem Rudé armády, protože bránil místní děvčata před znásilněním) a József Mindszénthy. Oba úzce spolupracovali s vatikánským nunciem Angelem Rottou, který vydával Židům prchajícím ze země vatikánské pasy. Biskup Mindszénthy rovněž pomáhal i polským uprchlíkům a maďarským politickým vězňům. Za tuto aktivitu byl Szálasiho policií zatčen a umístěn v jednom z nejhorších maďarských vězení v Sopronkőhida.

Vysvobození mu přinesl až konec války r. 1945. Pius XII. ho jmenoval po smrti primasa kardinála Sérediho jeho nástupcem, tj. arcibiskupem ostřihomským. O rok později obdržel kardinálskou hodnost. Po obsazení země Rudou armádou se stal duchovním vůdcem protikomunistické opozice. R. 1947 zorganizoval mariánskou novénu za svobodu země, do níž se zapojilo pět milionů věřících. Neúnavně kázal proti herezi komunismu a krutým represím, které režim uplatňoval.

Proto byl ještě r. 1947 zatčen a o dva roky později odsouzen v pětidenním monstrprocesu na doživotí za údajnou “velezradu”. Jak uvádí ve svých pozdějších memoárech a jak bylo také potvrzeno jeho spoluvězni, vyšetřovatelé komunistické tajné policie jej krutě mučili, mimo jiné i tím, že mu dupali botama po hrudníku.

Primas Mindszenthy byl propuštěn z vězení za povstání maďarského národa proti komunistické totalitě r. 1956. 1. listopadu téhož roku vystoupil v rozhlase s projevem, v němž plně podpořil povstalce. Nicméně tento odhodlaný boj za svobodu od komunistické tyranie byl utopen v krvi po intervenci Rudé armády, kdy západní velmoci zradily a svou politikou nevměšování fakticky umožnily Sovětům užití teroru proti maďarským vlastencům. Mindszénthy měl být znovu zatčen, uchýlil se ale 4. listopadu 1956 na velvyslanectví USA v Budapešti, kde požádal o politický azyl. Tam setrval patnáct let. Měl k dispozici pouze dva pokoje a nesměl se s žádnými jinými Maďary stýkat, pouze jednou ročně s členy své rodiny a se svým zpovědníkem. Denně sloužil soukromě mši sv.

Prezident USA Richard Nixon chtěl tzv. “normalizovat” vztahy s maďarskou komunistickou vládou a proto Mindszénthyho vyzval, aby neprodleně opustil ambasádu. To by ovšem znamenalo jeho okamžité zatčení, proto nakonec americká a maďarská strana se dohodly, že kardinál primas vycestuje ze země. Tak pod eskortou tajné policie 27. října r. 1971 odjel autem do Vídně, kde se definitivně usadil v Pazmáneu. Ještě tentýž rok odletěl do Říma na audienci k papeži Pavlu VI.

Tady ale musíme s lítostí konstatovat, že vatikánské kruhy se dopustily na statečném kardinálovi sprostého podrazu. Ani papež Pavel VI. není tady bez viny. Vatikánský vyjednavač Agostino Casaroli slíbil totiž maďarské komunistické vládě, že primas nebude veřejně vystupovat a vyjadřovat se k církevně-politické situaci ve své zemi. Stejně tak se Casaroli jménem Sv. stolce zavázal, že Mindszénthymu bude zakázáno publikovat své paměti a poskytovat rozhovory novinářům. K dovršení všeho se však Pavel VI. o těchto tajných dohodách s maďarskými komunisty při audienci Mindszénthymu vůbec nezmínil a žádný z vatikánských úředníků jej o tom neinformoval.

Proto se primas necítil ničím takovým vázán. Jezdil po světě a všude podával informace o perzekuci Církve v Maďarsku. Publikoval také své memoáry. Nicméně maďarská vláda protestovala a také požadovala, aby Vatikán přinutil Mindszénthyho k abdikaci. Kardinál to ale kategoricky odmítl. Proto papež Pavel VI. sáhl k bezprecedentnímu kroku, který nelze označit jinak než za hanbu jeho pontifikátu a jenž svědčí o skutečných prioritách pokoncilní církve. R. 1974 ho zvláštním dekretem jednoduše sesadil z úřadu maďarského primasa a prohlásil ostřihomský stolec za uvolněný, aby na něj mohl dosadit kandidáta vyhovujícího komunistické vládě. Toto nemá v novodobých dějinách Církve obdobu a je pochybné i z hlediska papežské pravomoci. Biskup totiž je sám ze svého úřadu nesesaditelný, může být pouze ze strany papeže podroben nátlaku, aby rezignoval. K sesazení, přesněji řečeno k vyhlášení o ztrátě mandátu příslušného biskupa může papež přistoupit teprve tehdy, když on se proviní závažným skutkem proti víře a mravům. O tom samozřejmě v případě kardinála Mindszénthyho nemohlo být ani řeči. On si zasloužil naopak pro svoji statečnost a věrnost ze strany papeže podporu, uznání a ocenění.

Kardinál Mindszénthy zemřel 6.5.1975 a byl pohřben ve známém rakouském poutním místě Mariazellu, které si zamiloval. V závěti vyjádřil přání, aby ho pochovali v Maďarsku teprve tehdy, až “hvězda moskevské bezbožnosti zmizí ze země Panny Marie a sv. Štěpána”. Jeho ostatky byly dopraveny do vlasti až po rozkladu komunismu v květnu r. 1991. Dodejme ještě, že tento velikán Církve zaujímal veřejně kritický postoj i ke II. vatikánskému koncilu, poukazoval zejména na skutečnost, že tento sněm jediným slovíčkem neodsoudil komunismus. Rovněž tak neměl důvěru k liturgické změně Pavla VI. z r. 1969. Soukromě sloužil tradiční ritus a při svých veřejných akcích, kdy jezdil po světě a musel celebrovat NOM, užíval zásadně jako liturgický jazyk latinu.

Zdroje:

• Článek 130. rocznica urodzin kard. Józsefa Mindszénthyego, in www.pch24.pl 29.3.2022
• “Die Memoiren” kard. Mindszénthyho, vydané ve Vídni r. 1982