Svaté ostatky? Středověké falzifikáty! Moderní člověk je s tím ihned hotov. Jenže současný rozvoj vědy a techniky potvrzuje autenticitu značné části uctívaných ostatků, zvláště těch, které jsou spjaty s umučením Ježíše Krista. Samozřejmě nelze popřít, že podvody s ostatky byly ve středověku časté. Evropou kolovaly stovky falzifikátů. Proto IV. Lateránský koncil vydal r. 1215 dekret, jímž stanovil, že kdo falšuje ostatky a obchoduje s nimi, dopouští se svatokrádeže.

Nejznámějším ostatkem je turínské plátno. O důkazech jeho pravosti jsme už psali mnohokrát (např. čl. „Nové výzkumy turínského plátna: stopy krve odpovídají popisu evangelií“). Nyní si jenom připomeneme slova Yvese Delagea, francouzského profesora srovnávací anatomie, která pronesl r. 1902: „Pravděpodobnost, že obraz na plátně není Ježíš Nazaretský, je 1 : 10 000 000 000.“ Připomeňme, že Delage byl ateista, nikoli katolík.

Pravé jsou ale také jiné ostatky. Filozof renezance Erasmus Rotterdamský v 16. století napsal, že prý k umístění všech údajných ostatků Svatého kříže by nestačila ani obchodní loď. To po něm opakoval i Martin Luther. Je to lež. Již koncem 19. století francouzský historik Charles Rohault zjistil, že celkový rozsah Kristova kříže mohl činit cca 36 tisíc centimetrů krychlových. Rozsah všech ve světě známých ostatků Sv. kříže však činí pouhých pár tisíc centimetrů krychlových, ani ne jednu devítinu. Autentickými podle odborníků jsou ostatky Sv. kříže v Římě, Cařihradě a Jeruzalémě. Moderní věda umožnila také získat jasno i u jiných ostatků spjatých s Kristovým umučením: Jsou to rouška z Manopella (viz čl. „Tvář Zmrtvýchvstalého na roušce z Manopella“), rouška z Ovieda a tunika z Argenteuil.

Roušky z Manopella a Ovieda jsou plátna, na nichž se dochoval otisk Kristovy tváře. Tou z Ovieda ve Španělsku byla ovinuta Spasitelova hlava ihned po smrti, když ještě visel na kříži (otištěny jsou ale pouze zranění a krev na tváři, nikoli tvář samotná), v oviedské katedrále je uctívána od 8. století, ta z Manopella byla obvázána kolem jeho hlavy v hrobě na plátně, legenda zase říká,že je to rouška Veroničina, kterou statečná žena otřela Kristovu tvář. Šokující je, že když za pomoci nynější komputerové techniky porovnáme oba otisky s tím z turínského plátna, ukáže se naprostá shoda, všechny tři podoby se stoprocentně kryjí. Výzkumy nad rouškou v Oviedu nebyly po chuti levicovým odpůrcům Církve, proto se pokoušeli r. 1934 vyhodit tamní katedrálu, kde byla relikvie uchovávána, do povětří. Zázrakem se uchovala, o renovaci katedrály se r. 1942 postaral sám tehdejší šéf státu generál Franco.

V Argenteuil u Paříže je zase už od 9. století uctíváno plátno, jež se vydává za sukní Kristovu, o níž kati pod křížem metali los. Vědci na ní objevili stopy krve, jež se shodují s otisky krve na turínském plátně na dolních končetinách mrtvého muže. I krevní skupina je tatáž, tzn. AB. Psali jsme o tom v článku Tunika z Argenteuil: nasáklá Kristovou krví. Tato sukně je bezešvá a nesešívaná, což odpovídá zprávě evangelia. Proto učenci považují právě tuto sukni za pravou sukni Ježíšovu, nikoli tu z Trevíru, která je tam uctívána také už od raného středověku. Švýcarská odbornice Mechtild Fluryová dokázala, že pochází ze starověku, není to však pravděpodobně sukně Kristova z příběhu Umučení. Ani církevní autority nic takového netvrdily, vždycky říkaly,že „není jisté, jestli jde o oděv Spasitele“. Nebyl tedy středověk tak lehkověrný a nekritický, jak se mu snaží současní odpůrci křesťanství podsunout. Nicméně mnoho svatých ostatků, odedávna uctívaných Církví, je bezpochyby pravých.