Toto slovo znamená doslova „bezbožectví“, tj. odmítání víry v Boha, přesvědčení, že Bůh neexistuje. Známe celou řadu filozofických a ideologických směrů, které se hlásí k ateismu: Poprvé se ateismus jako filozofie objevil v 18. století v osvícenské Francii (d´Alembert, d´Holbach), v nejnovější době jsou jeho nejčastějšími podobami marxistický materialismus a existencionalistický skepticismus, jehož otcem byl francouzský filozof Jean Paul Sartre.

Člověk je schopen rozumem poznat existenci Boha

Sv. Pavel v listu Řím (1,18n) píše, že pohané se nebudou moci vymlouvat na to, že Boha nepoznali, protože stvořená živá i neživá příroda se všemi důmyslnými konstrukcemi ukazuje jednoznačně na velikého Konstruktéra, rozumovou bytost maximálně převyšující lidský rozum. I. vatikánský koncil ve svém dokumentu „Dei Filius“ z r. 1870 sděluje pro katolíka závaznou věroučnou pravdu, že „Boha lze ze stvořených věcí s jistotou poznat“. Sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické summě formuluje rozumové poznání Boha v podobě tzv. „5 cest“. Že by vesmír, svět i člověk mohli vzniknout jen náhodným shlukem atomů a molekul bez řízení vysoce inteligentní rozumovou bytostí je dnes všeobecně solidními vědci v exaktních oborech považováno za absurdní představu, mluví se dokonce o pravděpodobnosti jedna ku stovkám miliard. Člověk nemusí být ani příliš vzdělaný, aby pochopil, že makro- i mikrokosmos a živé bytosti se všemi svými orgány, které jsou složitými a perfektně fungujícími stroji, byly sestaveny geniálním Vynálezcem.

Existenci Boha poznáváme kromě rozumové cesty i z Písma sv. a svědectví těch, jimž se Bůh zjevil, zvláště pak v osobě Ježíše Krista, a z hlasu svědomí, které nás upozorňuje na věčný zákon dobra a zla. Nelze opomenout ani četné zázraky, k nimž stále dochází a jimiž Bůh dosvědčuje svoji existenci.

Příčiny ateismu

Ateismus tedy nemá pro sebe žádný logicky obhajitelný důvod. Jeho příčina je morální, nikoli rozumová. Vynikající francouzský biskup a kazatel Jacques Bossuet v 17. století napsal: „Nikdo se nestal nevěřícím, aby předtím nebyl hříšníkem.“ Důvodem ateismu je lidské srdce, osobní přání, aby Bůh nebyl, protože kdyby existoval, neobstál bych pro svoje odmítání přestat páchat ten či onen hřích před Jeho soudem.

Toto pořád platí. Nicméně dnes je situace složitější, protože ateismus se stal masovým jevem. Katolíci společně s ateisty žijí, stýkají se s nimi v práci, při sportu, při kulturních akcích, často je mají i ve vlastní rodině. Mnoho ateistů bylo v tomto přesvědčení vychováno, aniž o tom dále přemýšlí – a velmi často to nejsou zlí lidé, protože přirozený mravní zákon je vepsán do duše všem. U některých tzv. ateistů jde nadto nikoli přímo o odmítání Boha, ale jeho karikatury. Když je např. otec tyran a dětem neustále vykládá o Bohu, že je přísným a nemilosrdným soudcem, jehož je třeba se pořád bát, potom se nelze divit, že dítě v době dospívání, poněvadž nikdy doma neslyšelo o Bohu milujícím lidi až k smrti na kříži, se proti takovému tyranu, jehož vzor má nota bene v postavě svého otce, vzbouří. Francouzský jezuita Ignace Lepp v 70. letech napsal knihu „Psychoanalýza soudobého ateismu“, kde říká, že „ateismů je tolik, kolik je ateistů“.

Příčinou ateismu mnoha lidí dneška je často nepřekonatelná nevědomost, která může před Bohem omlouvat. Nic se ale nemění na tom, že genetický původ ateismu jakožto filozofického systému a ideologie nutno hledat v lidské neochotě změnit svůj život tak, aby byl v souladu s Božím zákonem. Proto i morální důsledky ateismu jsou strašlivé, zcela opačné než morální důsledky opravdově žitého křesťanství.

Ovoce ateismu

Současný polský katolický kněz a filozof Marek Dziewiecki napsal: „Kdykoliv hovořím s ateisty, pokaždé se pozastavuji nad tím, že žádný z nich nevyvozuje důsledky z historie ateismu …. Jejich společným znakem je, že se tváří, jakoby vůbec nevěděli, že právě ateistické systémy dospěly k nejkrutějším diktaturám a největším zločinům v dějinách lidstva. Zdá se, že o genocidách spáchaných ateisty vědí všichni s výjimkou – ateistů. Žádný z ateistů, které jsem potkal, neřekl, že se omlouvá za zločiny spáchané ateistickými politickými systémy …. Každý ateistický systém vede k nějaké formě diktatury, neboť ateisté si osobují právo rozhodovat o všem, i o tom, koho je možno legálně zabít a koho má jimi přijatý zákon chránit. Ateismus ale nevede pouze k nějaké formě diktatury, nýbrž také k jisté formě modloslužby. V marxistickém ateismu byla ´bohem´ komunistická strana a její vůdci, v liberálním ateismu jsou ´bohem´ pud, rozkoš a peníze.“ (Fronda 16.11.2013)

Přitom ale ideoví vyznavači a propagátoři ateismu mají odvahu (drzost) napadat Katolickou církev jako „zločineckou“ organizaci, jež prý má ruce rudé od krve. Fakta jsou ale taková, že zatímco počet obětí z řad heretiků a nekatolíků odsouzených inkvizičními i světskými soudy za období 500 let (od 13. do 18. století) činí podle seriózních historiků v celé Evropě cca 5–8 tisíc lidí, tak počet obětí teroru ateistických revolucionářů během Francouzské revoluce za pouhé dva roky (1792–4) kolísá mezi 400–800 tisíci. V kraji Vendée proběhla první hromadná genocida tamního obyvatelstva včetně seniorů a nemluvňat jen proto, poněvadž se nechtělo vzdát své katolické víry. Počet obětí ateistických bolševiků v Rusku, Mexiku, Španělsku, Číně aj. přesahuje 100 milionů. Dnes je páchána genocida na křesťanech v Severní Koreji, kde stále vládne komunistický režim. V komunistickém a liberálním světě byly během posledních cca 100 let povražděny legálním potratem, taktéž důsledkem novodobého ateismu, téměř 2 miliardy lidí. Taková jsou fakta.

Svědectví víry mezi ateisty

Tyto skutečnosti nám ale nedávají absolutně žádné oprávnění povyšovat se nad ateisty. Dnes je nota bene mnohem častějším jevem tzv. praktický a nikoli teoretický ateismus, lidé prostě žijí, jakoby Boha nebylo a o otázku jeho existence se vůbec nezajímají. Církev katolíky nabádá chovat se k ateistům zdvořile, laskavě, vstřícně a s ochotou pomoci vždy, kdykoliv vznikne potřeba. Nikdy však katolický křesťan nesmí před nimi tajit svou víru. Samozřejmě nebude proti jejich vůli nastolovat tuto otázku jako téma diskuse, to dělají jehovisté a sklízejí všeobecný odpor. Není ale žádný důvod, proč by se katolík nemohl přiznat ke své víře např. tím, že řekne i před kolegy-ateisty v práci, když vyprávějí, kde byli o víkendu: já jsem šel s rodinou do kostela…. A když spontánně vznikne debata na náboženské téma, potom nastává pro katolíka skvělá příležitost, jak vyznat, že patří Kristu a jeho Církvi. Nevyužít jí hraničí se zbabělostí. Posláním katolíka je zaujmout při těchto rozhovorech katolické stanovisko zejména v palčivých otázkách manželské věrnosti, sexuality, nenarozeného života, sodomie aj., nebo když jde o obranu církevní minulosti.

Tím nejdůležitějším je ale dobrý příklad. Působí zcela kontraproduktivně, když nevěřící lidé vidí, jak katolík, jenž před nimi hájí svou víru, podvádí na daních nebo se účastní rozkrádaček tak jako oni, opíjí se, smilní nebo vykládá sprosté vtipy. Jsme reprezentanty Krista právě v tom prostředí, kam nás Pán postavil, máme poslání přivádět k Němu duše. Aby nám vůbec ateisté naslouchali, musíme se snažit žít tak jako On, jiná cesta k tomuto cíli nevede.

Myšlenkově, morálně a duchovně jsou na stejné úrovni s ateismem i perverzní představy Boha jako deismus, panteismus, islám, satanismus apod. To jsou ale témata, která si vyžadují zvláštní pojednání.

Literatura:

• Kašpar Josef: Katolický katechismus, Praha 1920
• Katechismus Katolické církve, Kostelní Vydří 2001
• Lepp Ignace: Psychoanalýza soudobého ateismu, samizdatové vydání r. 1979
• Pleskač Jiří A.: Proč dnes věřit v Boha, sborník Život z víry 2015
• … a další