1. díl Od počátků po likvidaci Papežského státu
2. díl Od „Kulturního“ boje po II. sv. válku

Zednáři a jejich působení po II. světové válce

Po II. světové válce vliv zednářstva nezeslábl, jak se mylně někteří domnívali. Zednáři v západních zemích (ve východním bloku jim byla činnost znesnadněna komunistickými režimy) se zaměřili především na prosazení změn v zákonodárství o rodině a ochraně nenarozeného života. Úspěšně realizovali taktiku infiltrace konzervativních a křesťansky orientovaných politických stran, které potom spolu s liberály, socialisty a komunisty odhlasovaly legitimitu potratů a pornografie. To, že se nejedná o žádnou „spikleneckou teorii“, potvrdil sám velmistr pařížské zednářské obedience Velký východ Jean Robert Ragache při své návštěvě Moskvy r. 1991. Otevřeně se pochlubil, že legalizace potratů v západní Evropě v průběhu 60. a 70. let minulého století je dílem zednářů, kteří pronikli do nitra politických stran, jež se původně stavěly proti potratům. Tak ve Francii odhlasovala spolu se socialisty a komunisty zákon povolující potraty i pravicová strana UNR, v Holandsku koncem 60. let ho navrhli dokonce poslanci křesťanskodemokratické strany, ve Spolkové republice Německo poté v 90. letech se vyslovili pro liberalizaci potratového zákona i křesťanští demokraté díky poslankyni Ritě Suesmuthové. Tatáž zednářská infiltrace konzervativně a křesťansky orientovaných politických stran proběhla v celé západní Evropě.

K ilustraci nejlépe poslouží několik doslovných citátů z knihy Pierra Simona, velmistra pařížské Velké lóže, o potratech a principiálním postoji zednářů k nim. Spis vyšel r. 1979. Autor píše mj.: „Řešení, které nabízí tradiční morálka, absolutně nevyhovuje. Opírá se totiž o překonanou ideu posvátnosti života od početí, což je pověrečné a fetišistické… Konflikt mezi antikoncepcí a náboženskými hodnotami je nevyhnutelný… Svobodná antikoncepce strhla hradbu tradičních fatalismů. Tím se otevírá prostor pro vybudování nové morálky… Věřte mi, jen díky nám, díky našim zednářským bratrstvům mohly navzdory odporu zkostnatělých konzervativců projít v Americe a v Evropě zákony povolující interrupce a plánování rodiny…“

Zednáři tenkrát ovládali a dodnes ovládají nejvlivnější masmédia. Rockefeller, Soros, Turner a další majitelé nejčtenějších deníků a nejsledovanějších televizních kanálů byli a jsou členy lóží a nikdy se tím netajili. V USA v 60. a 70. letech zednáři kontrolovaná média chrlila „vědecky“ podložené informace, že prý potrat je pouze „lékařský zákrok“ na úrovni vytržení zubu nebo operace slepého střeva, a nikoli zabití člověka. Propotratové organizace, zvláště ta nejvlivnější pod názvem „Planned Parenthood“ (česky: Plánované rodičovství), měly a mají do těchto masmédií vždycky neomezený přístup, zatímco obránci nenarozeného života tam zpravidla nebývají vůbec připuštěni, neboť prý jsou „fundamentalističtí“, „netolerantní“ a „politicky nekorektní“. Tak se podařilo před cca 50 lety zpracovat americké veřejné mínění ve prospěch legalizace potratů, k čemuž došlo r. 1973 rozhodnutím Nejvyššího soudu. Tatáž metoda byla v USA uplatněna o pár let dříve v otázce legalizace pornografie. Zednářská strategie spojuje legalizaci potratů s uvolněním porna a propagací sexu mimo manželství. To je prý projev „svobody“. O tom nás opět poučuje jasnými slovy výše uvedený zednář Simon: „Tradiční struktury společnosti jako rodina byly dosud drženy morálkou a odvoláním se na ‚civilizaci‘. To už je dnes neúnosné, přežilo se… Musíme hledat nové formy… Je třeba rozbít těsný rámec, v němž jsou uzavřeny manželství a rodina. Chceme usilovat o to, aby manželství nebylo chápáno jako definitivní celoživotní svazek, ale jako časově omezená smlouva, dejme tomu na pět let. To musí najít své vyjádření také v právu.“

Zednáři mají rovněž svůj významný podíl na zákonech ve prospěch praktikované homosexuality a její agendy, to znamená na změnách podle ideologie genderismu. Opět se odvoláme na jasnou řeč francouzského senátora a předního reprezentanta zednářství Henriho Caillaveta: „My zednáři jsme se významně zasloužili o změnu sociologického obrazu Francie. Legalizovali jsme rozvody a potraty, odstranili jsme veškerou zákonnou diskriminaci homosexuálů, teď ještě nám zbývá poslední úkol: dosáhnout legalizace eutanazie…“

Změnila Katolická církev po koncilu svůj postoj k zednářství?

Po II. světové válce zejména v USA některé modernismu blízké katolické kruhy se pokoušely navázat dialog se svobodnými zednáři. Vždycky se ale ukázalo, že zednáři toho využili k infiltraci Církve zevnitř, někteří duchovní se ve falešném „ekumenickém nadšení“ stali členy lóží. Muselo zasáhnout Sv. Oficium v Římě (předchůdce dnešního Dikasteria pro nauku víry) prohlášením z 19. 3. 1950, v němž potvrzuje dosavadní stanovisko Církve k zednářství a uplatňuje vůči neposlušným kněžím kanonické tresty. Papež Pius XII. poté 24. 7. 1958 označil za kořeny moderního odpadu od víry „vědecký ateismus, dialektický materialismus, racionalismus, laicismus a svobodné zednářství, společnou matku všech“.

Po ukončení II. vatikánského koncilu r. 1965 vlivný francouzský svobodný zednář Yves Marsaudon vydal knihu Ecumenism Viewed by a Traditional Freemason (česky: Ekumenismus očima tradičního svobodného zednáře), kde prohlašuje, že nyní již není mezi zednářstvím a katolicismem žádný principiální rozdíl a katolíci prý mohou bez skrupulí být členy lóží.

Na tyto dezinformace reagovala 19. 7. 1974 a 3. 5. 1981 římská Kongregace pro nauku víry prohlášením, jež potvrdilo dosavadní stanovisko Církve a zdůraznilo, že katolík, který se stane členem lóže, propadá exkomunikaci. Zároveň některé biskupské konference vedly oficiální rozhovory se zástupci zednářstva a poté sdělily, že dosavadní stanovisko Církve zůstává nadále v platnosti. Německá biskupská konference v dokumentu z 12. 5. 1980 říká, že „současná příslušnost ke Katolické církvi a ke svobodnému zednářství je neslučitelná“. Poukazuje na to, že zednářský relativismus náboženských a mravních hodnot, odmítání Božího zjevení a Božství Ježíše Krista a „totalitní nárok, který vyžaduje příslušnost na život a na smrť“, jsou pro katolíka absolutně nepřijatelné. Němečtí biskupové píší mj.: „V rituálech (zednářských, pozn. autora) nacházíme pojem ‚velkého stavitele všech světů‘ na ústředním místě. Při vší vůli k náboženským výkladům je to deisticky ražená koncepce. Podle toho neexistuje objektivní poznání Boha ve smyslu osobního Boha… ‚Velký stavitel všech světů’ je neutrální ‚to‘; nedefinované a otevřené libovolnému chápání. Každý sem může přenést svou osobní představu Boha, křesťan jako muslim, konfucionista jako animista či příslušník jiného náboženství. Stavitel neslouží zednářům jako bytost ve smyslu osobního Boha; proto pro ně postačí pro uznání ‚stavitele všech světů’ libovolné náboženské cítění. Tato představa stavitele světů… se neslučuje s představou Boha u katolíka a jeho odpovědi Bohu, který jej oslovuje jako Otec a Pán…“

R. 1983 vyšel nový Kodex kanonického práva. Starý kodex z r. 1917 výslovně uváděl, že katolíci, kteří se stanou členy lóži, propadají exkomunikaci. Nový kodex již zednářství nejmenuje a píše v can. 1374 obecně o církevních trestech pro ty katolíky, kteří se stanou členy jakýchkoliv sdružení, jež intrikují proti Církvi. To však vyvolalo dotazy na Kongregaci pro nauku víry, jestli to platí i pro svobodné zednářství. Tehdejší prefekt kardinál Joseph Ratzinger v dokumentu z 26. 11. 1983 odpověděl: „Negativní soud Církve na téma zednářství zůstává naprosto nezměněn, neboť jeho zásady byly vždycky považovány za neslučitelné s naukou Církve. Proto nadále zůstává v platnosti církevní zákaz vstupu katolíků do zednářských lóží…“. Oficiální orgán Vatikánu „L’Osservatore Romano“ věnoval potom r. 1985 několik zásadních článků svobodnému zednářství, v nichž potvrdil linii předchozích papežů jako správnou a upozornil, že podstata, taktika a cíle svobodného zednářství se nezměnily a nutno vůči nim postupovat se stejnou rozhodností a důsledností jako dříve (pozn. red.: Dikasterium pro nauku víry znovu potvrdilo platnost tohoto dokumentu v nótě z 13. 11. 2023).

Oficiální hlas Církve na téma zednářství zůstává tedy stále stejný a je důležité, aby se katolíci nenechali mást falešnou propagandou. I když zednáři nejsou dnes zdaleka jedinými úhlavními nepřáteli Krista a zjeveného náboženství, patři v každém ohledu stále mezi ně a nelze na to zapomínat.

New Age – poslední stadium svobodného zednářství

„New Age“ znamená v překladu „nový věk“. Prezentuje se jako celkem nevinné a neškodné pseudonáboženské hnutí. V této podobě nemá příliš mnoho vyznavačů a ani o to neusiluje. Nejde mu o kvantitu, nýbrž o kvalitu – a to v negativním slova smyslu, což je tím nebezpečnější. Počátky New Age nutno hledat ve II. polovině 19. století. Ruská kněžna Helena Blavatská, žijící v New Yorku a mající úzké spojení se zednářskými lóžemi, založila r. 1875 tzv. Teosofickou společnost a stala se její prezidentkou. Zednáři to vše režírovali z pozadí. Kdo pročítá spisy Blavatské, objeví velmi snadno její závislost na Elifasu Lévim, jednom z nejproslulejších svobodných zednářů, vysoce postaveném členu lóže „Rose du parfait“ v Paříži. Rovněž nejužší spolupracovník Blavatské Henry Olcott byl v New Yorku členem zednářské lóže „Hugenot“. Po smrti Blavatské se stal jejím nástupcem ve funkci prezidenta společnosti. Další úzký spolupracovník Blavatské Němec Franz Hartmann byl členem zednářské lóže „Georgetown“ a později zástupcem velmistra zednářského ritu „Memphis-Misrain“. Nejjasněji však promluvil na veřejném shromáždění Teosofické společnosti v Bostonu její lokální představený Spencer: „V řadách Teosofické společnosti je velký počet svobodných zednářů. Přestoupili k nám hlavně, protože viděli, že vše dobré, co jim nabízelo svobodné zednářství, se dalo najít též v teosofii a možná je to v ní dokonce vyjádřené jasněji. Ale to není snad proto, že by se teosofie snažila svobodné zednářství vytlačit. Ne, pravý důvod je, že obě prýští ze stejného zdroje…“

Teosofická společnost, tato svérázná a exotická komunita, měla reagovat na nově vzniklou situaci, kdy orientální náboženství, kulty a mystéria, se octly v centru pozornosti mnoha evropských a severoamerických intelektuálů (Schopenhauer, Nietsche). Orientální religiozita byla blízká postosvícenským filozofům a intelektuálům pro svůj panteismus a nejasnou, neosobní definici Boha, jenž není Stvořitelem, Spasitelem, Soudcem a Přítelem, k němuž mohu kdykoliv volat „Ty“, ale neosobní silou, jakousi „metafyzickou kaší“, jak říkal T. G. Masaryk. Osvícenství 18. století podlomilo základy křesťanské víry politicky, intelektuálně a mravně. Božskou zjevenou pravdu vyhlásilo za produkt „barbarského středověku“ a tím ji odepsalo mimo jakoukoliv diskusi. Být intelektuálem hodným toho jména a současně věřícím katolickým křesťanem se v atmosféře té doby vzájemně vylučovalo.

Nicméně osvícenství pominulo a ukázalo se, že jeho deismus a ateismus nejsou absolutně schopny poskytnout duchovně a mravně náhražku za křesťanství. Zločinná hrůzovláda a teror Francouzské revoluce odhalily v plné nahotě osvícenský světový názor jako společensky zhoubný. Katolickou víru se nepodařilo zlikvidovat, prostý lid nadále zůstával věřícím. Proto zednářské lóže pochopily, že je nutno lidu ponechat mystiku a duchovno, ale dát tomu úplně nekřesťanskou podobu. New Age, nový věk, znamená proto v pojetí kněžny Blavatské pokřesťanskou éru. Blavatská, známá astroložka, vyčetla z hvězd, že prý kolem r. 2000 nastane nová éra, kdy Slunce vstoupí do nového souhvězdí, do znamení Vodnáře. Tím údajně skončí dosavadní znamení Ryby, což je symbol Krista (ichtys=ryba, ichtys=Jesus Christos). Křesťanství definitivně pomine a jeho místo zaujme nový světový řád, nové náboženství, jež bude syntézou všech dosavadních s preferencí hinduismu a buddhismu. Podle Blavatské mají mít své místo v tomto „náboženství Nového věku“ též všechny formy okultismu, jasnovidectví, astrologie, jóga, reinkarnace, germánský mysticismus a panteistické představy.

Nástupkyně Blavatské ve vedení Teosofické společnosti Alice Baileyová posléze dospěla k názoru, že prý Bůh neexistuje mimo tento svět a mimo člověka, nýbrž přímo v člověku, že člověk sám je bohem. Bohočlověk Ježíš Kristus, z Panny narozený, Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý, nemá v tomto systému absolutně žádné místo. Baileyová píše v knize „Kristův návrat“, že prý Ježíš je jen idea, souhrn duchovních vibrací, které se vtělují v různých zjeveních: Buddha, Zarathustra, Ježíš, Mani, Mohamed atd. Tito mudrcové prý nejlépe dokázali odhalit „boha v sobě“. K dosažení tohoto cíle podle Baileyové napomáhá zejména nová psychologie Sigismunda Freuda a Carla Gustava Junga. U Baileyové se ale objevuje ještě další moment: kult Lucifera neboli Světlonoše. Baileyová byla ve spojení s tzv. „hierarchií mistrů“, od nichž dostávala informace a podklady k vytvoření tzv. „nového věku“. Totéž je prokázáno i u Rudolfa Steinera, zakladatele tzv. waldorfských škol, okultisty, jenž se nakonec s New Age rozešel. Tzv. „hierarchie mistrů“ jsou zednářské lóže, Lucifer potom je jakousi nadzemskou bytostí, jíž se prý do důsledků podařilo rozpoznat v sobě božské „já“ a uvolnit jeho energii. David Spangler, jeden z hlavních vůdců New Age a od r. 1979 jeho ředitel ve Skotsku, napsal doslova: „Lucifer působí v každém z nás, aby nás dovedl do stavu dokonalosti. Když kráčíme do nového věku, do věku dokonalosti lidstva, dosáhne každý z nás bodu, který nazývám luciferskou iniciací, tj. zasvěcením se Luciferovi. Touto vstupní bránou musí každé individuum projít…“

V průběhu 20. století se Teosofická společnost stále častěji začala nazývat „Hnutí New Age“. Má své pobočky, jedná se např. o „Školu Arkán“, prezentující se jako „magnetické středisko svobodného zednářství“, dále o „Hnízdo světla“, jež si klade za hlavní cíl úctu Lucifera, okultní společnost „Zlatý soumrak“ aj. Zvlášť nebezpečná je tzv. „Fraternitas Saturni“, původně zednářská lóže v Berlíně, zabývající se sexuální magií. K první velké prezentaci New Age na veřejnosti došlo r. 1975, kdy se v poštovních schránkách mnoha občanů západních zemí objevily poměrně nevinné výzvy typu: „Připojte se k milionům lidí, sledujících stejný cíl: sjednotit se, uvažovat, jednat společně, aby vznikla nová budoucnost…“. Pisatelé těchto textů poukazovali na potíže současného světa: přelidnění, ekologické problémy, sociální nerovnost severní a jižní polokoule. Zájemci se mohli přihlásit na kontaktní adrese, kde se dozvěděli, že řešení těchto problémů přinese jen nové náboženství, jež bude syntézou všech dosavadních. Od lidí se pouze žádalo, aby tento směr podpořili. Nemuseli přestupovat do nějaké nové náboženské denominace, měli zůstat ve svých církevních společenstvích a pracovat pro ideu „sjednocení“.

Navenek tedy – podobně jako u zednářství – samé humanitní ideály. Jenže jak „humanitní“ mohou být od uctívačů Lucifera? Programem New Age má být „masové zasvěcení celé Země“. V rámci tohoto zásvětného programu si stanovila New Age mj. tyto cíle: Politickou a hospodářskou jednotu světa, nové světové náboženství, odstranění údajně „přežitých“ svátků Vánoc a Velikonoc, a popření výlučnosti Ježíše Krista v jeho díle spásy. Zároveň New Age volá po „očistných“ akcích vůči všem, kdo nesouhlasí s cíli tohoto hnutí. Myšlenka jednoty v jejím pojetí je nesena v duchu „tolerance“. V jejím rámci se mají křesťané vzdát své víry v Ježíše Krista jako jediného Spasitele lidstva, neboť toto je prý „netolerantní“, a přijmout ideu, že Ježíš je pouhým prorokem na stejné úrovni s Buddhou, Konfuciem atd. Když se nepodřídí, tak musí počítat s „očistnými akcemi“. Pod vlivem New Age se nacházejí téměř všechny světové organizace: OSN, Mezinárodní měnový fond, UNESCO atd. K New Age se otevřeně hlásil i bývalý prezident USA Bill Clinton. New Age požaduje celosvětově plánované rodičovství, zejména u populačně progresivních národů, omezení svobody rodičů při výchově dětí, povinnou sexuální výchovu ve školách, všesvětovou legalizaci potratů a eutanázie. New Age působí ve světě prostřednictvím různých sekt, které se hlásí k jejímu programu. Některé vypadají neškodně, propagují jen jógu a makrobiotickou stravu, jiné však se ani nenamáhají skrývat svůj luciferianismus alias satanismus. Tak např. V USA Charles Manson ve jménu New Age založil satanskou sektu, jež má na svědomí některé brutální vraždy. Součástí taktiky New Age jsou i psychické manipulace pomocí drog a rockové hudby. Člověk je ve svém působení řízen druhými a tím se stává bytostí zcela nesvobodnou, plně ovládanou, pouhým kolečkem ve stroji, ačkoliv New Age mu slibuje zbožštění, vštěpuje falešnou ideu, že on sám se může stát bohem. Z ideologie New Age se opět ozývá nietscheovský a nacistický nadčlověk, superman, který má právo vládnout nad jinými, slabšími, bez ohledu na jakékoliv mravní zásady. Člověku se zde nabízí slavomam a nadhvězdná velikost. Ve skutečnosti se ale stává, aniž si je toho vědom, pouhým číslem, zbaveným své lidské důstojnosti bytosti stvořené k Božímu obrazu. V systému New Age jsou odsouvány do pozadí bolest a utrpení, lidé slabí, postižení či nevyléčitelně nemocní tady nemají své místo, proto jsou ospravedlnitelné potraty a eutanázie.

Lákadlu této falešné a svůdné utopie podlehly i mnohé křesťanské církve, jak dokazuje jejich účast na konferenci New Age v kanadském Vancouveru r. 1993, kde byla uctívána místo pravého trojjediného Boha pohanská Gaia – matka Země. Katolická církev, byť již zasažená teologickým neomodernismem, tenkrát ještě nepodlehla těmto svodům. Papež Jan Pavel II. dal zveřejnit své prohlášení nejvyššího pastýře Církve v „L´Osservatore Romano“ 13. 10. 1993, kde jasně definoval cíle New Age, totožné se zednářským programem, jako absolutně neslučitelné s katolickou naukou. Žel za pontifikátu papeže Františka se situace změnila, Vatikán a spolu s ním i světový episkopát se stále více ve svých dokumentech a prohlášeních identifikoval s programovými body zednářstva a New Age.

Svobodné zednářství v českých zemích

Svobodné zednářství brzy po svém vzniku zakotvilo i v habsburském Rakousku a potažmo i v českých zemích. Stalo se tak za vlády císařovny Marie Terezie (1740–1780), která sice jako pravověrná katolička zednáře nepodporovala, avšak její manžel František Štěpán Lotrinský byl členem lóže, rovněž tak přední dvorní rádcové Gerhard van Swieten a hrabě Václav Kounic.

Díky vlivu těchto mužů zednářství v 18. století ve všech zemích habsburské monarchie vzkvétalo. Vyšší úřad ve státní správě nedostal nikdo bez členství v lóži, což byla nepsaná podmínka, rovněž tak i profesuru na univerzitě. K lóžím náleželi hlavně šlechta, podnikatelé, advokáti, důstojnictvo a inteligence. Zednáři zakládali ve větších městech tzv. učené společnosti s oficiálním záměrem šířit vzdělanost a kulturu, ve skutečnosti však se skrytým plánem vštěpovat společnosti osvícenské protikatolické ideje. Takovou byla v Praze Česká královská společnost nauk, v jejímž čele stál rytíř Ignác Born, vysoce postavený zednář.

V Praze byla založena první zednářská lóže r. 1741 pod názvem „U tří korun“ s velmistrem hrabětem Josefem Kininglem. Po r. 1750 lóží v Čechách rychle přibývalo, jejich „rájem“ se stala vláda Josefa lI. (1780–90), i když paradoxně tento panovník sám nebyl zednářem, nicméně právě za jeho éry získali zednáři největší vliv. Ten také beze zbytku uplatnili při formulaci proticírkevních opatření Josefovy vlády, jakými byly rušení klášterů, zřízení státních generálních seminářů pro vzdělání budoucího kléru, na něž biskupové neměli žádný vliv, předpisy o tom, co mají kněží kázat apod.

Přes veškeré papežské sankce tvořilo r. 1790 duchovenstvo, zvláště vysoké, 6 procent členstva zednářských lóží. Jednalo se o kněze fakticky odpadlé, pro něž papež a pravověrnost nic neznamenali, kteří věřili nikoli katolickým článkům víry, nýbrž osvícenským filozofiím, i když jim dávali křesťanský nátěr. K zednářům náleželi vídeňští světící biskupové Mueller a Stock, královéhradecký biskup Hay, benediktinský opat z Břevnova Rautenstrauch, premonstrátský opat Trauttmansdorf z Teplé aj.

Tito duchovní usilovali o vyloučení všeho bytostně katolického z církevního života. Rautenstrauch ve svých instrukcích požadoval „dorazit hydru ultramontanismu“, což byla dobová nadávka pro papežství. Církev v Rakousku měla být zcela izolována od Říma, ze studií v generálních seminářích se vylučovala asketika a mystika a přísně stíhala jakákoliv polemika s protestantismem a osvícenskou filozofií, dokonce se zpochybňovaly i zázraky Ježíše Krista.

Jako v jiných zemích, i v Čechách a na Moravě stálo v čele zápasu za práva národního jazyka a kultury v 18. a 19. století katolické duchovenstvo. Bylo však rozdělené, část smýšlela pravověrně, propapežsky a odmítala proticírkevní opatření vlády Josefa II. a osvícenství (Stanislav Vydra, M. A. Voigt, František Sušil aj.), druhá část naopak akceptovala josefínské reformy a do jisté míry též osvícenskou filozofii bez ohledu na její protikřesťanské aspekty. Tito kněží byli z velké části členy zednářských lóží, např. Josef Dobrovský, Rafael Ungar, litoměřický biskup Josef Hurdálek, později známý hlasatel heterodoxních názorů Bernard Bolzano a tvůrce tzv. reformního programu českého duchovenstva František Náhlovský.

Vláda císaře Františka l. (1792–1835) po vypuknutí Velké francouzské revoluce zakázala v Rakousku činnost zednářských lóží, což trvalo až do zániku monarchie r. 1918. To však neznamená, že zednáři zde nebyli aktivní. Sousední Prusko zednářství naopak aktivně podporovalo, proto mnoho rakouských i českých zednářů se zapojilo do tamních lóží. Po r. 1867, kdy se Uhersko stalo v rámci monarchie autonomní, povolila budapešťská vláda činnost lóží, což umožnilo zednářům z Rakouska a českých zemí vstoupit do nich.

Laičtí intelektuálové v čele národního obrození byli zednáři téměř všichni: Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík, Josef Kajetán Tyl, František Ladislav Čelakovský, František Palacký aj. Členství českého katolického kléru v lóžích bylo ve 2. polovině 19. století téměř nulové, neboť jeho formace v seminářích se proti josefínské době radikálně změnila, svou roli tu sehrály i ostré papežské dokumenty proti zednářství, především encyklika Lva XIII. „Humanum Genus“ r. 1884.

V 19. a na počátku 20. století se česká společnost polarizuje v názoru na Husa a husitství. Zatímco vlastenečtí intelektuálové a la Tyl vyzvedávají Husa a husitskou tradici jako nosný základ českého patriotismu, katolický tábor považuje naopak Husa ve smyslu rozhodnutí kostnického koncilu za bludaře, husitskou dobu za zkázu země a zdůrazňuje naopak postavy sv. Václava, sv. Cyrila a Metoděje a císaře Karla IV. Reprezentanti prvního směru jsou většinou členy zednářských lóží.

Samostatná Československá republika po r. 1918 zrušila rakouský zákaz zednářstva. K němu náleželi přední politici, prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl od r. 1900 členem německé lóže tzv. „Dobrých templářů“. Jako prezident zednářem nebyl, nicméně dával zednářství najevo své sympatie.

Aktivním zednářem byl ale ministr zahraničí a Masarykův nástupce v úřadě Edvard Beneš. Členy lóží byla i většina českých prominentních politiků napříč politickými stranami (Rudolf Bechyně, Antonín Švehla, Alois Rašín aj.), jakož i mnoho českých spisovatelů (Josef Svatopluk Machar, Jan Herben a také Karel Čapek, jenž se ale ve 30. letech se zednářstvím rozešel).

Není přehnané říci, že právě účast většiny českých politiků v zednářských lóžích stála za protikatolickým štvaním prvních let samostatné republiky, jehož obětí byl mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze i řada dalších sakrálních pamětihodností a chrámů. Došlo i na vážná zranění katolíků, bránících své svatyně.

Němečtí nacisté po obsazení českých zemí r. 1939 postavili sice zednářství mimo zákon, nicméně první protektorátní vláda Aloise Eliáše byla složena většinou ze zednářů. Kníže František Schwarzenberg ve svých vzpomínkách uvádí, jak na jejím zasedání bylo čteno německé nařízení, že žádný zednář nesmí být ministrem. Tu se ministr školství Jan Kapras zvedl a prohlásil:„Tak já jdu domů.“ Ostatní ho ale zadrželi:„Jen si sedni! Zednáři jsme tady skoro všichni.“

Nástup Reinharda Heydricha do úřadu říšského protektora přinesl tvrdé pronásledování zednářů, mnoho jich bylo popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech. Po válce však v období let 1945–1948 nebyly lóže v Československu vůbec obnoveny. Příčinu uvádí historik a sám zednář Josef Haubelt. Před válkou byli zednáři koncentrováni podle politické příslušnosti většinou buď v lóži „Komenský“, která byla levicově orientovaná a podporovala socialistické strany, nebo v tzv. „Národní lóži československé“, jež se hlásila k pravici a měla vazbu na agrárníky a národní demokraty. Kapras, předválečný člen Národní lóže, napsal udavačský dopis gestapu, kde označil zednáře z lóže Komenský za „agenty Benešovy vlády v exilu“, což vedlo k jejich masovému zatýkání. Poválečné obviňování jedněch zednářů druhými z kolaborace a udavačství znemožnilo obnovu lóží.

Paradoxně zednářstvo opět oživilo svoji činnost až po převzetí moci komunisty, kdy r. 1949 vznikla tzv. „Československá lóže svobodných zednářů“, která se stala členem Národní fronty. R. 1951 však podle Haubelta Sovětský svaz přinutil komunistickou vládu v Praze, aby zednářství zakázala. Členům této lóže bylo nabídnuto, že když se sami dobrovolně rozpustí, dostanou významné posty buď v diplomacii, nebo v Akademii věd. To učinili a tak se také stalo. Reprezentanty tohoto „komunistického zednářství“ byli lékař Jan Syllaba jenž získal čelné postavení v Akademii věd, a Vilém Pithart, jmenovaný velvyslancem v Paříži.

Na komunistickém pronásledování Katolické církve se zednáři přímo a bezprostředně nepodíleli. Znovu začali působit v českých zemích až po rozpadu komunismu r. 1989.

Katolická víra a svobodné zednářství jsou tedy vzájemně absolutně neslučitelné, jak jasně plyne z uvedených papežských dokumentů, což je pro každého katolíka závazné.

Literatura:

• Baum Robert, Prantner Hans: Svobodné zednářství a Církev, Olomouc 1999
• Berlichingen Adolph von: Gabriel García Moreno, Dettelbach 2007
• Buehlmeyer Carl: Kirchengeshichte III, Paderborn 1959
• Dyczewski Leon: Svatý Maxmilián Maria Kolbe, Brno 2005
• Encyklika „Humanum Genus“, české vydání r. 2005, překl. Henryk Lahola
• Fisher Paul: Szatan jest ich bogiem, Poznań 1995
• Gonzaga da Fonseca: Fatima, Český Těšín 1993
• Graber Rudolf: Athanasius, Olomouc 2003
• Kolektiv autorů SVAM: Svobodné zednářství, Praha 1992
• Haubelt Josef: Dějiny svobodného zednářství, Praha 1997
• Krajski Stanislaw: Pius IX., pogromca liberalizmu, Warszawa 2000
• Lassus Arnaud de: Masoneria, Paris 1993
• Lennhof Eugen: Freimaurerlexikon, Wien 1932, srov. jednotlivá hesla
• Luddendorf Erich: Eliminace zednářství, Praha 1993, překl. J. Voříšek
• Malý Radomír: Humanisté nebo satanisté?, Brno 1997
• Týž: Katolická církev a svobodné zednářství, in Immaculata 6/2013-4/2015 (v článcích tohoto seriálu najde čtenář přesné citace stránek příslušné literatury, vztahujících se k tématu tohoto hesla)
• Masny Marcin: Sekciarskie szkoly, Lad 4. 5. 1995
• Podolský B. Peter. Slobodomurárstvo, nešťastie našej doby, Bratislava 2007
• Schlinková Basilea: New Age z boblického pohledu, Praha 1991
• Vennari John: Alta Vendita, Jaidhof 2000
• Winter Eduard: Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945