Na tradiční mši svaté se někdy můžete setkat se zajímavou součástí ženského oděvu: modlitebním závojem. Může se zdát jako jednoduchý kousek látky, ale ve skutečnosti má hluboký význam. Tato tradice zahalování hlavy při modlitbě provázela Církev po staletí a má své kořeny jak v Písmu svatém, tak v církevní disciplíně.

Biblické kořeny této tradice

Nejznámější biblický text o zahalování hlavy nacházíme v 1. listu Korinťanům, kde apoštol Pavel píše:

„Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, hanobí svou hlavu, neboť je to jedno a totéž, jako kdyby se oholila. Neboť jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. A jestliže je pro ženu potupou dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. Muž si nemusí zahalovat hlavu, neboť je Božím obrazem a jeho slávou, žena pak je slávou mužovou. Muž totiž není z ženy, nýbrž žena z muže. Vždyť nebyl stvořen muž kvůli ženě, ale žena kvůli muži. Proto musí mít žena na hlavě znamení moci kvůli andělům.“ (1. Kor 11/5–10)

A dále:

„Sami posuďte: je vhodné, aby se žena modlila k Bohu nezahalená?“ (1. Kor 11/13)

Církevní otcové o zahalování žen

Podle svatého Augustina z Hippa je závoj viditelný znak neviditelného řádu. Ve svých spisech se zmiňuje o rovnosti muže a ženy v podstatě, ale o hierarchii v uspořádání. Zahalení či přikrytí znamená podřízení.

„Žena má na hlavě znamení moci, protože byla stvořena pro muže.“ (De Genesi ad litteram, XI, 37 – parafrázovaný obsah)

„Obrazem Božím je muž i žena; ale pořádek vyžaduje, aby žena byla podřízena muži.“ (De Trinitate, XII, 7)

Svatý Jan Zlatoústý ve svých homiliích k listům apoštola Pavla obhajuje zahalování žen při modlitbě jako výraz řádu a úcty.

„Když přikazuje, aby byla zahalena, nečiní to proto, aby ji ponížil, ale aby zachoval řád.“

„Znamení podřízenosti nosí na hlavě; to je závoj.“

„Neříká to o přirozenosti, ale o pořádku… aby vše bylo v náležitém uspořádání.“ (Homilie 26 na 1 Kor)

Svatý Tomáš Akvinský v Summa Theologiae rozebírá zahalování žen v kontextu přirozeného zákona a společenského řádu. Vychází z Pavlova učení a považuje závoj za vhodný znak skromnosti a podřízenosti řádu.

Svatý Ambrož Milánský se k tomu vyjadřuje v díle De virginibus takto: „Závoj je ochranou studu (cudnosti).“

Tradice Církve

V průběhu staletí tato praxe zakořenila v životě katolíků i dalších křesťanů. Ženy přicházely do kostela se zahalenou hlavou nejen při mši svaté, ale často i při osobní modlitbě.

Tato tradice byla později potvrzena i církevním právem. Codex Iuris Canonici (1917), první systematický kodex kanonického práva latinské církve, uvádí v kánonu 1262:

„Muži v kostele nebo mimo kostel při posvátných obřadech mají mít hlavu nezakrytou… ženy však mají mít hlavu zakrytou a mají být skromně oděny.“

Tento předpis vyjadřoval tehdejší běžnou disciplínu Církve a zároveň odrážel hlubší duchovní smysl: v Božím domě má i vnější postoj těla pomáhat vyjádřit vnitřní úctu.

Závoj dnes

Dnes církevní právo již tuto praxi výslovně nepřikazuje, ale mnohé ženy ji znovu objevují jako krásnou tradici. Pro některé je závoj pomocí k soustředění při modlitbě, pro jiné znamením úcty k Eucharistii nebo připomínkou jejich identity Božích dcer.

Ať už žena závoj nosí, nebo ne, důležitý je postoj srdce:

„Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ (1 Sam 16,7)