Není možné dělat a prožívat úplně všechno a už vůbec ne všechno zaráz. Chtíc-nechtíc musíme vždy volit. A je velmi dobré, pokud má člověk nějaké záchytné body, kterých se přidržuje. Dnešní době se také říká doba relativizace hodnot. Zpochybňuje se všechno možné, počínaje rodinným životem a vědeckými výzkumy konče. Pomyslný žebříček hodnot má každý z nás a teď se podívejme, jak by měl vypadat u křesťanů.

Ježíš Kristus hovoří jasnou řečí: „Miluj Boha nade všecko a bližního svého jako sám sebe“. Na prvním místě by tedy měl být Bůh. A když Bůh, tak samozřejmě i Boží zákony a styl života, pro jaký nás Bůh stvořil. A milovat svůj život? Milovat bližního? Když někoho mám rád, přeji si jeho dobro a chci mu činit dobře. Výčet toho, jak můžeme lidem činit dobře, by byl dlouhý, tak aspoň to nejdůležitější: sdílet s ním určité hodnoty, přijímat jej, naslouchat mu, radit, pečovat o něj.

Vzpomínám si na jednu duchovní obnovu, kde nám bylo doporučeno zhruba takové pořadí priorit pro manželský pár:

1. Bůh,

2. náš manželský pár,

3. děti,

4. zaměstnání,

5. zájmová činnost

a na dalších místech ostatní příbuzní, přátelé, další pracovní poměr, atd. U svobodných samozřejmě s vynecháním manžela a dětí.

Takhle je to jasné a průhledné a znám páry, které toto pořadí priorit mají. Je na nich vidět, že jsou šťastní. Žel, není jich mnoho. Ale je nádherné, když si manželé každý den udělají čas na to, aby byli chvíli spolu. Je krásné, když se věnují svým dětem. Lidé si často myslí, že to nejdražší, co mohou dát svým dětem, jsou dary a peníze. Ale největším darem je čas strávený s nimi. Je úžasné vědět, že žije někdo, komu na mě opravdově záleží, komu je milejší být se mnou než v práci. Pro koho znamenám víc než kdokoliv jiný.

A jaké jsou nejčastější chyby v pořadí priorit? Proberme si je jednu po druhé:

1. Bůh není na prvním místě. Nejde jen o návštěvy bohoslužeb, ale i o celkový styl života. „Bohem“, či spíše modlou, se stává práce, partner/ka, děti, zájmy či cokoliv jiného.

2. Místo manželky (manžela) zaujímají rodiče. Situace pro manželství velmi nevhodná, leč častá. Toto místo mohou rovněž zaujímat sourozenci, kamarádi, ale i práce či zájmová činnost.

3. Děti mají přednost před manželským partnerem. Jsou to křesťanští manželé, kteří si dali slib celoživotní věrnosti, lásky a úcty. Děti jsou, jak říká název knihy Dr. Prekopové, hosté, kteří hledají cestu. Je samozřejmé, že děti, zvláště v kojeneckém období, potřebují hodně lásky a péče, ale neznamená to, že bychom kvůli nim měli zanedbávat své manželské partnery.

4. Práce či zájmy mají přednost před rodinou.

5. V případě druhých manželství má výraznou přednost nový partner před dětmi. Nebo naopak.

Uveďme si pár konkrétních příkladů:

1. „Nemám čas chodit do kostela. Mám tolik práce a vůbec tolik důležitějších činností“. Jinou variantou je povýšené konstatování, že „to si může dovolit jen ten, kdo nemá co na práci“ – a autorka tohoto výroku si spěchá pustit americký seriál.

2. Už jsem viděla mnoho příkladů nezdravé vazby na rodiče a vždy to bylo na úkor manželského vztahu. Jedná se o muže, který rovnou z práce jde navštívit maminku a pak teprve přijde ke své ženě. A když se to ženě nelíbí, ještě se muž ohradí. Ještě horší variantou je, když muž odmítne večeři od své ženy – vždyť už jedl u maminky. Ale tyto postoje můžeme vystopovat i u žen. V jednom rozpadlém manželství matka manželky rozhodovala téměř o všem – třeba i o tom, jestli mladý pár může jít večer do kina.

   Jedna pacientka se mi svěřila, že manžel každý den jezdí do sousední vesnice ke své mamince a sestře a pak teprve domů. Maminku či sestru ochotně vozí autem, kam potřebují, ženu zaveze maximálně na vlakové nádraží. Na dítě si čas neudělá.

   Jindy muž či žena příliš obětavě pomáhá svým rodičům. A tak se skoro každý víkend jezdí k nim na venkov, rodina tam, mnohdy za vytrvalé kritiky a poučování, pracuje v hospodářství či na opravě domku. A jet s dětmi na výlet? Vyloučeno, je přece potřeba pracovat. V takových případech doporučuji zvážit, zda ekologicky pěstovaná zelenina či maso z domácí zabijačky za takový stres a námahu stojí.

   Otřesný případ jsem zažila, když jsem jednou zastupovala nemocného kolegu. Do ambulance se dostavila depresívní paní. Depresemi trpěla už delší dobu, ale momentální situace se ještě zkomplikovala onemocněním její maminky. Vztahy byly napjaté vždycky, ale teď navíc hrozilo, že rodina bude mít babičku doma. Prodělala totiž operaci a byla potřeba intenzívní péče. Což o to, pomoci rodičům je správné, jenže… jak z rozboru situace vyplynulo, maminka nebyla žádný „věchýtek“, vděčný za trochu jídla a laskavé slovo. Kdepak, měla ve zvyku chovat se jako generál. S naprostou suverenitou se snažila „mladým“ řídit domácnost, přerovnávat skříně a o nějakém respektování soukromí nebylo ani řeči. Manžel vyhrožoval rozvodem a dospívající děti útěkem z domu. Paní své rozhodnutí vzít si maminku domů zdůvodňovala svou křesťanskou vírou. Zeptala jsem se jí, zda čte Bibli. Prý ano a pohotově ocitovala pasáž o úctě k rodičům. Vzápětí jsem ji zklamala, protože jsem ocitovala pasáž o manželství: „opustí muž otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Tohle samozřejmě platí i pro ženu). Probraly jsme všechny jiné možnosti, ale mé doporučení, aby mamince pomohla, ale zvolila jinou alternativu, se nesetkalo s pochopením. (Mohla se třeba – po domluvě s rodinou – k mamince na pár dní nastěhovat nebo jí zajistit pečovatelskou službu nebo ji pravidelně navštěvovat – řešení se vždycky dá najít). Odešla nespok.ojená… a asi za dva měsíce jsem šla po chodbě naší kliniky a najednou mě pozdravila procházející paní a připomněla mi, že jsme spolu nedávno mluvily. Ano, byla to tahle žena a byla ráda, že mě potkala a chtěla se mi omluvit. A povyprávěla mi, jak manžel hrozbu rozvodem vzal vážně a jak si děti balily věci, sháněly podnájem a chystaly se k útěku z domova. Teprve tahle situace ji vyburcovala a rodinné vztahy se podařilo zachránit. „Kdybych Vás tehdy poslechla, mohla jsem si ušetřit tolik trápení“, posteskla si na závěr.

3. Narození dítěte vždycky výrazně změní chod rodiny. A je samozřejmé, že malé dítě potřebuje hodně péče. Ale přesto je důležité i nadále budovat manželský vztah. Dítě nemůže zaujímat roli, která patří některému z rodičů. Někdy se stává, že žena stojí více o děti, než o manžela. A tak je ochotná se vdát hlavně proto, aby mohla mít děti. Tohle je případ čtyřicetileté Anny. Hlavní cíl při hledání manžela byl: abych mohla mít děti. Muž, kterého našla, nebyl zrovna špatný, ale jejich manželský vztah trpěl. „Poslední pohlavní styk jsem s ním měla při početí druhého dítěte, pak už mi to nic neříkalo.“ Chvílemi dokonce žárlila na jeho dobrý vztah k dětem. Manželství se nerozpadlo, ani tam nebyly těžké problémy, ale Anna rozmnožila počet nespokojených žen, které své muže spíše kritizují a už dávno nežijí sexuálním životem.

   Také sexuální problémy nejsou ve vztazích žádnou výjimkou. A tak dítě může být vítanou záminkou k odepření sexu.

4. Nejen prací živ je člověk. A také nejen zábavou. Oboje je důležité, ale neměla by se tomu přikládat větší důležitost, než si zaslouží. Workoholismus a jiné nezdravé postoje k práci už byly probrány v předchozí kapitole, přesto si dovolím znovu připomenout, jak mohou tyto postoje ovlivnit život rodiny a mnohdy i zničit vztahy. Ono to vypadá lákavě – vydělat velké peníze, mít mnoho majetku a užívat si. Ale je třeba mít stále na mysli, že každá mince má i svůj rub. A pro každý cíl se musí i něco obětovat – v případě velkého vydělávání peněz čas, energie a hlavně vztahy. Někdy se zdá, že děti chtějí stále nové věci (a je dobře, že jim je můžeme dopřát – hračky, pěkné oblečení, lyže, kola), ale nade všechno potřebují naši lásku. Čas strávený s dětmi je velmi cenný. Je potřeba dětem nejen koupit kolo, ale také s nimi jet na výlet. Jet s nimi lyžovat, pomáhat při hře se stavebnicí a modelovat s plastelínou. Mnohé dospělé to nebaví, ale děti to velmi ocení.

   Pozor, abychom nespadli do pasti „dělám to přece pro děti“. Člověku se nechce otevřeně říct, že ho nebaví si s dětmi hrát a tak to zamaskuje činností „pro dítě“. A tak maminka obětavě žehlí, peče buchty, vyrábí domácí nudle a plete svetříky. A když si s ní dítě chce hrát, tvrdí mu, že nemá čas. „Koupili jsme ti přece ten krásný bagr, jak jsi ho chtěl, tak si s ním hrej !“ Ale dítě si chce hrát s mámou nebo s tátou (tam bývá situace ještě těžší). Doporučuji si položit otázku: „o co mi vlastně jde? Co je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější?“ „Chci být vzorná hospodyňka nebo dobrá máma? “Chci se zavděčit tchyni, proto po nocích zavařuji, myju, drhnu, leštím, přestože bych si raději odpočinula?“ „Nedovolím dětem malovat či hrát si s plastelínou, protože je mi milejší čistý byt?“

   A doporučuji také se svými dětmi komunikovat a zeptat se jich, co vlastně chtějí. A také je třeba si na tyto otázky poctivě odpovědět. Třeba u toho žena zjistí, že ji vlastně daleko víc baví ruční práce než bagrování na písku. (a jako žena to naprosto chápu a považuji za normální). Ale synkovi je úplně jedno, jestli má na sobě voňavou nažehlenou košili, parádní svetřík nebo mikinu ze second-handu. On si chce hrát, běhat venku, válet se po zemi a hlavně – mít mámu u sebe. Chce se s ní honit, řádit a touží po jejím obdivném pohledu, když vybagruje tak velikou díru.

   A podobné to může být u otců. Mnohé více baví vydělávání peněz než hraní s dětmi. Mnohé z nich děti ruší při četbě novin a sledování televize. A zase je dobré si poctivě říct, jak moc jsou pro rodinu důležité zprávy ze světa a sportovních stadionů. V mnohých rodinách všichni vědí, co se děje na druhém konci zeměkoule, ale nevědí, že dítě pláče, že se cítí osamělé a nepochopené.

Ještě bych se zmínila o prioritách, které sice nejsou ani na bronzové příčce, ale to neznamená, že nejsou důležité. Řeč bude o sociálních kontaktech mimo svou rodinu a o zájmové činnosti. Oboje je také potřebné pro život. Doporučuji hledat a budovat přátelské vztahy, dokud je čas. A také= se věnovat svým koníčkům. Mnoho rodin spadne do pasti péče pouze o svoji rodinu. A několik let to tak funguje, ale o to hůře se pak rodiče vyrovnávají s pocitem prázdného hnízda. Celý život pečovali o děti a domácnost a najednou stojí s prázdnýma rukama a je jim do pláče. Děti se (zcela pochopitelně) chtějí odpoutat a žít svůj vlastní život a pro rodiče to může být těžké. Lehké to skutečně není, ale právě proto je třeba mít v životě i jiné záchytné body, aby si pak člověk s úlevou mohl říct: „tak, děcka už jsou z domu, konečně můžu více chodit do divadla, na tenis, zpívat ve sboru. Konečně si můžeme s manželem vyjet na dovolenou – sami a bez dětí, jako za mlada.“

Stává se, že starší lidé se cítí dost osamělí. Příčin bývá více, ale jedna z nich je právě ona zmíněná fixace jen na rodinu. A takové babičky a dědečci mohou stále vyžadovat, aby je rodina navštěvovala a nechápou, že mladí chtějí mít také svůj život. A mnohdy jsou až vydírání : „Tolik jsme pro vás udělali a vy si na nás neuděláte čas.“ A „mladí“ to vidí jinak: „Přes den jsme v práci, pak chceme také odpočívat, jet na výlet, setkat se s přáteli, nebaví nás věčně vysedávat u babičky a přejídat se buchtami, jen proto, aby babička měla pocit užitečnosti.“

Existuje spousta programů pro seniory, ale ne každý o ně stojí. „Nemám zájem poslouchat nějaké řeči, co všechno koho bolí“ – už předem tyto akce zavrhují, aniž by si alespoň zjistili, jaký program tam je nabízen. Problém může být způsoben i tím, že si zavčas nevytvořili síť sociálních kontaktů a teď, ve stáří, už je to obtížnější. A také očekávají vděk od svých dětí, pro které se tolik obětovali. Ale dejme slovo i druhé straně: mnohé děti si musely hrát hlavně se svými sourozenci a kamarády si domů pozvat nesměly ani na oslavu narozenin. „Rodina musí držet pohromadě“ znělo rodinné heslo.

Zájmová činnost je také velmi důležitá. Nejenom prací živ je člověk. Je potřeba mít nějakou činnost, na kterou se těšíme a která nás baví. Obzvláště v dnešní době, poznamenané stresem a výkonnostním tlakem. Pokud mi někdo řekne, že na takové věci nemá čas, nejspíše mu odpovím, že si čas nechce udělat. Doporučuji celkem jednoduché pravidlo: na zájmovou činnost si předem vyhradit čas a snažit se jej dodržet. Když totiž oblíbenou činnost odkládáme na dobu, až budeme mít čas, nejspíš nám žádný nezbude. Zvláště ne ženám. V domácnosti je stále potřeba něco dělat, ale je také nutné umět tyto práce přerušit. I dětem je potřeba vymezit hranice a dát jasně najevo, že maminka si teď potřebuje odpočinout (něco si přečíst, zajít do divadla, do posilovny, na výstavu…).

Ještě jedna poznámka k zájmové činnosti: člověk by měl dělat to, co jej baví. Některé děti jsou přetěžovány různými kroužky a mimoškolními aktivitami, ale mnohé tyto činnosti je nebaví. Byly jim vybrány rodiči. Doporučuji brát ohled na přání dítěte. Je jasné, že každý začátek je těžký – zvláště při hře na hudební nástroj. Tam dítě potřebuje podporu a pomoc. Pokud ale i po delší době vidíme, že dítě tuto činnost přímo nenávidí, doporučuji provést změnu. (I když nám rodičům se to nemusí líbit). A i manželé mohou mít zcela odlišné zájmy: třeba manžel fotbal a žena zpívání ve sboru. Je příjemné, když se některé aktivity mohou sdílet (výlety na kole, společné muzicírování, vodáctví), ale nevadí, když spektrum zájmů není stejné.

Původně publikováno v knize BURDOVÁ, Ilona. Křesťan a normalita: Křesťan a duševní nemoc. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2009. ISBN 9788086953496.