Ústavní soud (ÚS) podle zprávy ČTK z 1. dubna letošního roku rozhodl, že prý dva články smlouvy ČR s Vatikánem, kterou r. 2024 podepsal tehdejší premiér Petr Fiala, jsou „v rozporu s neutralitou státu a zákazem diskriminace“. Konkrétně se jedná o zpovědní tajemství, jež dosud platilo i vůči státním orgánům bez výjimek, a o přístup k církevním archivům, který dosud mohli církevní představitelé badatelům omezit.

Již prezident Petr Pavel se několikrát vyjádřil, že právě zpovědní tajemství mu vadí. Chtěl by – tak jako mnoho jiných našich politiků – aby katoličtí kněží museli oznamovat pachatele trestných činů, o nichž se dozvědí ve zpovědnici. Mlčenlivost zpovědníků by tak již nebyla absolutní. Do důsledků domyšleno by tak kněží byli postaveni před volbu: buď poslechnout církevní, nebo státní zákony. Když by se rozhodli pro první řešení, vystavili by se perzekuci ze strany státních orgánů činných v trestním řízení a následovali tak příklad sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera.

K něčemu takovému nesáhli ani komunisté během své čtyřicetileté totality. Při veškerém pronásledování Církve a státním dozoru nad ní není známo, že by nutili kněze vyzradit zpovědní tajemství, toto církevní ustanovení respektovali.

Námitka, že zpovědní tajemství umožňuje pachatelům trestných činů spáchat zločin a uniknout spravedlnosti, je ve skutečnosti totálně absurdní. Představa, že zločinec, který se chystá vyloupit banku nebo někoho zavraždit, jde nejprve ke zpovědi, aby získal už předem rozhřešení, je opravdu výplodem chorého mozku. Může se maximálně stát – a tyto případy se opravdu udály – že pachatel takového skutku trápen výčitkami svědomí po jeho realizaci toto vyzná ve zpovědnici. Kněz mu ale nemůže udělit rozhřešení, jestliže se nezaváže nahradit způsobenou škodu nebo jít na policii sám se přiznat. Dozví-li se zpovědník jména dalších spolupachatelů, je taktéž vázán mlčenlivostí, nicméně s tím souvisí, že penitent, jehož vyzve k sebeudání, buď oznámí na policii i je nebo vezme veškerou vinu na sebe, což ale již nespadá do kompetence zpovědníka, nýbrž orgánů činných v trestním řízení. Nejde tedy o žádné „krytí zločinu“, jak namítají odpůrci katolické víry.

Celá tato kauza je poznamenána pokrytectvím. Zpovědní tajemství u Katolické církve vadí prezidentovi i ÚS, žádný z nich se ale nepozastavuje nad advokátským tajemstvím, které dokonce přímo nabízí prostor pro krytí zločinu a amorální jednání. Advokát, jemuž se klient přizná, že zločin, z něhož je obviněn, opravdu spáchal, je podle zákona vázán mlčenlivostí podobnou zpovědnímu tajemství u kněze. Advokátská etika ale velí, aby svého mandanta přiměl k přiznání vyšetřujícím orgánům, neboť to je polehčující okolností.

Až potud morálně vše v pořádku. Jenže když se obviněný kategoricky odmítne přiznat, advokát má dvě možnosti. Tou první – kterou volí ten, který má v sobě správné morální zásady (díky Bohu takoví advokáti existují, čest a sláva jim) – je rezignace na další obhajobu tohoto klienta, přičemž povinnost mlčenlivosti nadále trvá. Tou druhou je však komedie, kdy advokátovi, jenž podle etiky musí u mandanta předpokládat nevinu až do chvíle, kdy je jednoznačně usvědčen ze spáchání zločinu, nezbývá než shánět pseudodůkazy o nespáchání trestného činu, ačkoliv z jeho přiznání ví, že je to všechno lež. A vyskytla se řada případů ve světě, kdy advokátovi, ačkoliv velmi dobře věděl, že jeho klient skutkovou podstatu zločinu naplnil, neboť se mu přiznal, se podařilo falešnými „důkazy“ dosáhnout u soudu jeho osvobození – a to právě díky advokátské mlčenlivosti. Peníze, jež za to inkasoval, jsou přece vždycky „až na prvním místě“.

To ale vůbec nikomu nevadí, to se bere jako normál, zpovědní tajemství u kněze však pobuřuje. Duchovní na dotaz, jestli dotyčná osoba spáchala daný trestný čin nebo ne, jednoduše odpoví, že „to je zpovědní tajemství“ a dále se věcí vůbec nezabývá, nejedná se proto o nic eticky vadného, kněz nemluví o nevině penitenta, přenechává to na orgánech činných v trestním řízení, neboť pouze ony jsou kompetentní o tom rozhodnout, nota bene ve zpovědnici má povinnost zavázat dotyčnou osobu, aby jim šla svůj trestný čin oznámit.

Nejvíce omílanou námitkou proti zpovědnímu tajemství je ale údajné sexuální zneužívání ze strany duchovních. Jenže i tady platí totéž, co u jiných deliktů, kněz penitenta musí zavázat, aby se šel přiznat buď svému biskupovi, nebo orgánům činným v trestním řízení, jinak mu nemůže udělit rozhřešení, současná uměle vyvolaná hysterie kolem těchto případů však toto zcela ignoruje. A když se knězi zpovídá oběť takového zneužití (a netvrdíme, že tyto případy neexistují, pouze říkáme, že mnoho jich je vylhaných) a uvede jméno pachatele, jímž je duchovní osoba, tak onen zpovědník ji má odeslat na biskupství nebo na policii, aby tam daný skutek oznámila. Zpovědní tajemství tudíž nikterak neumožňuje krýt takové případy.

A omezení přístupu badatelů k církevním archivům, což je druhá námitka ze strany ÚS proti smlouvě? Verdikt ÚS mluví o „zákazu diskriminace“, ale není snad právě tato námitka ÚS přímou výzvou k diskriminaci – a to Katolické církve? Vyznívá přímo cynicky, když všechny státní i nestátní instituce mají právo některým badatelům odmítnout nahlédnout do svých archivů, ale Katolická církev má být výjimkou! Přitom existují zájemci, kteří nemají poctivý úmysl hledat pravdu, ale usilují zkreslit skutečnost ve svůj prospěch, k tomu přidat nějakou svoji vlastní účelovou lež – a tak Církev v očích veřejnosti dehonestovat. Těchto případů v moderní době byly tisíce. Stát i jiné instituce se něčemu takovému brání tím, že některé archivní materiály zařazují mezi utajené, k nimž mají přístup pouze jednotlivci s evidentně poctivými úmysly. Církev toto právo nemá?

Verdikt ÚS je dokladem, že snaha co nejvíce omezit Katolickou církev a posléze ji zlikvidovat je trvalou realitou naší současnosti navazující na minulost. Nic se nezměnilo. Je ale žádoucí, aby naši církevní představitelé se náležitě ozvali – a to s veškerou razancí jako pastýři bránící své stádo. Dočkáme se toho od nich?