Co je to vlastně komunismus? Jde o ideologický a politický systém, který vygeneroval z bezbožeckého osvícenství. Během pouhého jednoho století své existence připravil o život více než 100 milionů lidí, mezi nimiž tvoří vysoký počet právě křesťané. Komunismus se nikdy netajil svým úmyslem zlikvidovat jakoukoliv formu náboženství. Bohužel je v naší vlasti dost lidí, kteří ho obdivují a dokonce souhlasí i s tím, jak se choval ke Katolické církvi. Všechna fakta o jeho hrůzostrašných bestialitách ignorují nebo popírají.

Do dějin vstoupil s ušlechtilými a krásnými hesly sociální spravedlnosti a beztřídní společnosti, jež byly reakcí na křiklavé sociální křivdy 19. století, nastolené politickým a ekonomickým liberalismem. Nikdy však neskrýval, že tento jeho cíl je identický s prosazením ateismu a s totální likvidací víry v Boha. Náboženství podle zmatených a zrůdných teorií Marxe, Engelse a Lenina prý pomáhalo „vykořisťovatelským třídám“ udržovat lid v nevědomosti poukazem na nebeskou odměnu po smrti, aby se nebouřil proti krutým životním podmínkám. Samozřejmě ani slovo o skutečném mravním, kulturně-civilizačním a posléze i ekonomickém povznesení národů Katolickou církví. O její minulosti lhali socialisté a komunisté stejně bezostyšně jako předtím osvícenci. Komunismus uskutečnil své protikřesťanské principy a pronásledování věřících ještě důsledněji, krutěji a rafinovaněji než osvícenství, bolševická revoluce v Rusku realizovala tuto genocidu křesťanů ještě ďábelštěji než francouzská.

Osvícenství a z něho vycházející liberalismus nebyly ještě zcela ateistickými, ateismus pouze představoval jednu z jejich variant, převážně se hlásily k deismu, tzn. alespoň formálně k víře v Boha Stvořitele, ovšem s vyloučením Božího Zjevení. Socialismus a komunismus však neponechaly ani špetku možnosti pro existenci Boha. Na jeho místo dosadily mrtvou hmotu, jíž připsaly schopnost pomocí vývoje dospívat ke stále dokonalejším formám bytí, aniž by bylo zapotřebí inteligentního Konstruktéra, který to všechno naprojektoval a řídí. Spisy Marxe, Lenina a dalších teoretiků komunismu jsou plné arogantních výroků na adresu Boha a náboženství: „opium lidu“ (Marx), „kořaleční mor“ (Lenin), „blbství“ (M. Gorkij) apod. Celosvětová „proletářská revoluce“, k níž vyzývali, prý smete nejen „vykořisťovatele“, ale také náboženství, jež prý je součástí „vykořisťování“.

Jestliže platí o osvícenských pronásledovatelích Církve, že se jednalo o lidi pochybné morálky, o darebáky a ničemy, platí to rovněž o všech komunistických teoreticích a politických vůdcích. Karl Marx se během studií zapletl s jednou satanistickou sektou, poté se stal vášnivým ateistou. Vyženil bohaté věno, jeho choť Jenny von Westphalen byla šlechtična. Dokázal ale během krátké doby majetek prohýřit, své manželce byl nevěrný, měl se služkou levobočka. Později rodinu úplně opustil a nechal ji v hladu a bídě. Ujal se jej Friedrich Engels, který ho bohatě dotoval pro publicistickou práci.

O Marxově „poctivosti“ svědčí, že v jednom listu zveřejnil údajný projev britského premiéra Gladstonea, který tento státník nikdy nepronesl, Marx si ho celý vymyslel. Zakladatele, teoretika a otce socialismu a komunismu lze proto právem označit epitety opilec, smilník a podvodník. Každé ideové nebo politické hnutí je dobré nebo špatné podle toho, jaký je morální profil jeho zakladatelů. Když je špatný, nebude jiné ani jejich dílo.

Marxův přítel a spolupracovník Engels byl snad ještě horší: bohatý, v přepychu žijící velkoobchodník s textilem, který ve spise „O původu rodiny, vlastnictví a státu“ obhajoval pohlavní promiskuitu a zrušení manželství. Sám také tímto způsobem žil, pěstoval promiskuitní vztahy. Zaměstnával stovky námezdních pracovníků a není známo, že by si počínal jako zaměstnavatel jinak než ostatní “vykořisťovatelé“.

Marx a Engels, okázale se prezentující jako mluvčí a zastánci dělnické třídy, žili ve skutečnosti v přepychu a rozmařile jako příslušníci vysoké buržoazie. Byli tedy pokrytci těžkého formátu. Oč nesrovnatelně výše stojí katoličtí obránci chudých 19. století! Biskup Wilhelm von Ketteler, teoretik katolické sociální nauky a bojovný zastánce dělnictva, spával na slamníku a jezdil starou bryčkou, protože neměl na nový povoz, všechno rozdal. Podobně žili i další teoretikové katolické sociální nauky bl. Adolph Kolping v Německu, Fréderic de Ozanam ve Francii, v Anglii kardinál Edward Manning aj. Papež bl. Pius IX., Marxův současník, byl rovněž znám nejen svojí podporou chudých, ale i tím, že sám žil v chudobě, v jeho domácnosti často nebylo k jídlu nic než starý sýr.

Komunismus poprvé ukázal své dračí zuby v tzv. Pařížské komuně r. 1871. Jednalo se o povstání, vyprovokované I. Internacionálou, založenou Marxem a Engelsem jako celosvětové politické hnutí údajného „proletariátu“. Tzv. komunardi se zmocnili vlády nad Paříží, jejich krvavá hrůzovláda trvala přes 100 dní, dokud vojsko neukončilo toto řádění. Povraždili tisíce příslušníků tzv. „buržoazie“, mezi niž řadili i prosté úředníky a drobné živnostníky. Svůj teror uplatnili i vůči katolickému kléru, 62 kněží zastřelili včetně arcibiskupa Darboye.

Ruské bolševické peklo 1917–41

Jedním z nejhorších útoků na základy evropské civilizace byla bezpochyby komunistická revoluce v Rusku, nazývaná „Velkou říjnovou socialistickou“, jinak také „bolševickou“ (z ruského bolšinstvo=většina, již dosáhli Leninovi stoupenci v exilové sociálně demokratické straně).

Komunismus v Rusku je nerozlučně spjat se jménem Vladimíra Iljiče Uljanova-Lenina. Pocházel z rodiny ředitele lycea v Simbirsku (dnes Uljanovsk), narodil se r. 1870. I když byl vychován v pravoslavné víře, přesto později napsal: „Již v páté třídě střední školy v šestnácti letech jsem se rozhodně rozešel se všemi otázkami náboženství. Sundal jsem si kříž a hodil ho do popelnice.“

Poznamenán psychicky popravou svého bratra pro účast v atentátu na cara se rozhodl bojovat na život a na smrt proti monarchistickému režimu. Byl zato poslán do vyhnanství na Sibiř, kde se oženil s Naděždou Krupskou, brzy nato ale navázal ještě milostný poměr se spisovatelkou Inessou Armandovou a žil fakticky v manželském „trojúhelníku“, nehledě k příležitostným promiskuitním vztahům, které mu přivodily syfilis. Byl tedy velikým smilníkem, krom toho i bezohledným sobcem, což dokazuje jeho chování k Armandové v době, kdy se stal r. 1917 nejmocnějším mužem v zemi. Odsunul ji zcela stranou a nechal zemřít v bídě.

Z jeho korespondence vyplývá, že si liboval v sadistické krutosti. Velebí podobně jako Marx i Engels krvavý teror Francouzské revoluce a vybízí bolševiky, aby si z francouzských jakobínů vzali příklad. Do Ruska přijel jako německý agent, protože německá císařská vláda potřebovala ukončit válku na východě, aby mohla své kontingenty přesunout na západní frontu. Proto ihned po revoluci podepsala Leninova vláda s Německem mír.

Leninův profil vykrystalizoval především po revoluci: bandita, smilník, egoista a politický pletichář. Jeho blízcí spolupracovníci nebyli o nic lepší. Lev Davidovič Bronstein-Trockij, narozen r. 1879, pocházel z rodiny zámožného podnikatele se dřevem. Vyzýval k permanentní proletářské revoluci s použitím všech prostředků krutosti a násilí. Při odchodu do exilu, když Stalin usiloval o jeho život, ponechal svoji manželku doma na pospas katům a sám si založil v zahraničí novou existenci s novou ženou. Stalinovi agenti jej dopadli r. 1940 v Mexiku a zavraždili.

Josef Visarionovič Džugašvili-Stalin pocházel z rodiny gruzínského ševce, narodil se r. 1879, studoval původně pravoslavnou teologii ve Tbilisi, odkud byl vyloučen. Oficiální životopisy uvádějí, že prý pro své „pokrokové názory“, skutečnost je ale taková, že pro krádeže. Jako mladý socialista organizoval přepadání a loupeže vlaků, pošt a bank. Když byl mocným mužem, obrátila se na něj jeho matka žijící v krajní bídě, aby jí pomohl. Nejenže tak neučinil, ale dokonce se o ní vyjádřil nejvulgárnějším výrazivem. Když zemřela, nejel ani na pohřeb.

Takoví byli všichni představitelé komunistického hnutí v Rusku: nemravní, bezcitní, krutí a nevybíraví v prostředcích, jedním slovem zločinci. Jestliže zločinci prosazují nějaký politický systém, bude i on svojí podstatou zločinný. Dlouhá desetiletí komunistické tyranie to jasně dokazují.

Rusko bylo před revolucí pravoslavnou monarchií, katolíci tvořili nepatrnou menšinu. Hned po bolševické revoluci v listopadu (dle juliánského kalendáře v říjnu) se vrhli opilí revolucionáři na kláštery a kostely a začali je rabovat. Jedním z prvních kroků, které nový režim Lenina a Trockého podnikl, byla odluka církve od státu, což znamenalo zákaz jakékoliv náboženské aktivity všech duchovních institucí. Byly okamžitě zavřeny církevní školy včetně seminářů, rovněž tak nemocnice a charitativní zařízení a došlo k zákazu veškerého náboženského tisku. Za porušení tohoto ustanovení následovaly nejvyšší tresty včetně smrti. Pravoslavná církev mohla pouze vysluhovat svátostmi a celebrovat liturgii. Při chrámu nesměly působit žádné spolky a zbožná sdružení, kněží nesměli organizovat žádnou výuku náboženství (ve škole se učil pouze tzv. „vědecký ateismus“), podle zákona a později ústavy „výchova mládeže musí být vedena pouze v ateistickém duchu“. Mnoho rodičů se dostalo do koncentračního tábora, protože tajně učili doma děti modlitbám a měli v pokoji ikonu.

Pravoslavná hierarchie v čele s patriarchou Tichonem se přesto snažila s novým režimem dohodnout. Když v důsledku revoluce propukl v Rusku na počátku 20. let hladomor (místy uměle vyvolaný), kdy 25 milionů obyvatel nemělo co do úst a několik milionů hladem zemřelo, kdy lidé jedli i mršiny a podle historika Volkogonova se vyskytly i případy kanibalismu, vyzvali biskupové kněze, aby prodali všechny chrámové cennosti a za utržené peníze nakoupili potraviny pro lid. Prodat se nesměly pouze předměty nezbytné pro liturgii. Vláda to ale dezinterpretovala jako snahu pravoslavné církve prezentovat se jako zachránce od hladomoru a tím oslabit pozici bolševické vlády. Lenin s Trockým proto nařídili, že církev musí vydat i veškerý bohoslužebný inventář, na což Tichon odpověděl nesouhlasným pastýřským listem. Lenin se rozzuřil a napsal r. 1922 Trockému dopis, v němž požaduje „vyčistit“, tj. vyloupit pravoslavné chrámy. Ty byly potom změněny na skladiště, sýpky, kryté bazény atd. Lenin osobně podepsal dekret nařizující okamžitě zastřelit každého kněze, jenž by bránil vydání posvátných předmětů.

Věřící se někde postavili na odpor a bránili své chrámy i duchovní, nejsilnější byl odpor ve městě Šuja u Moskvy. Lenin přikázal neprodleně do zástupu střílet, tajná policie pod názvem Čeka povraždila ve městě tisíce lidí včetně žen a dětí, stovky dalších byly zatčeny a odsouzeny k smrti. Na Leninův příkaz vydal šéf Čeky Dzierźyński směrnici nařizující „všechny zlikvidovat“.

O Leninově bezcitné krutosti svědčí jeho dopis ústřednímu výboru strany, kde píše: „… moudrý spisovatel o státních otázkách správně řekl, že jestliže nutno spáchat řadu krutostí, aby se dosáhlo určitého politického cíle, pak je důležité, aby se vše uskutečnilo co možná nejráznějším způsobem a v co nejkratším čase… Mezinárodní situace je příznivá pro všeobecnou trestnou operaci proti církvi v tak kruté podobě, že se na ni nezapomene po několik příštích desetiletí. Čím větší množství reakcionářských kněží… bude v této záležitosti zastřeleno, tím lépe…“

Leninův dekret z ledna r. 1918 vyzýval všechny státní složky, aby vytvářely tzv. „mimořádné komise“, jež měly likvidovat „lidi včerejška“, zejména duchovenstvo a horlivé věřící. Lenin napsal: „Mimořádná komise není ani vyšetřující orgán, ani soudní tribunál… Nepřítele nesoudí, zneškodňuje ho… Nevedeme válku proti jednotlivcům. Vyhlazujeme buržoazii jako třídu. Nepátráme po důkazech nebo svědcích, aby nám odhalovali činy nebo slova proti sovětské moci. První otázka, na kterou se ptáme, zní: Ke které třídě patříš, jaký je tvůj původ, výchova, vzdělání nebo povolání? Odpověď určuje osud obžalovaného. To je podstata rudého teroru.“ Barbarskou a ďábelskou zrůdnost tohoto pojetí není snad zapotřebí více komentovat.

Pokud jde o Šuju, Lenin žádal zastřelení „velmi vysokého počtu těch nejvlivnějších a nejnebezpečnějších duchovních ze Šuji… ale i z Moskvy a z řady dalších center“. Po zveřejnění těchto vět Čeka v Moskvě a okolí vybrala 6 tisíc nejhorlivějších kněží a věřících i s jejich rodinami a postřílela je.

Pravou povahu ruského bolševického režimu odhaluje také vyvraždění carské rodiny v červenci r. 1918 na přímý rozkaz Lenina a Trockého. Došlo také k hromadnému zatýkání pravoslavného duchovenstva. Patriarcha Tichon byl bez soudu internován a zemřel r. 1925 na zcela izolovaném místě. Řada dalších pravoslavných hierarchů stanula před soudem a byla popravena. Režim organizoval monstrprocesy, jeden z nejznámějších se konal v Moskvě r. 1922 proti 45 kněžím a laikům, kteří kladli odpor čekistům chtějícím zničit ikonostasy v chrámech. 12 dostalo trest smrti, ostatní mnohaleté tresty pobytu v koncentračních táborech zvaných gulagy. Odtud se většina vězňů již nevrátila. V Petrohradě proběhl r. 1923 věhlasný proces s tamním metropolitou Benjaminem a dalšími 86 kněžími a laiky. Také zde padla řada rozsudků smrti včetně Benjamina, jenž ve své závěrečné řeči odsoudil komunismus jako satanský a zločinecký systém.

Represe postihly i řeholníky a řeholnice. Kláštery se postupně, ale systematicky rušily, mniši a jeptišky byli odsuzováni k smrti nebo k dlouholetému vězení. Zároveň lůza rabovala svatyně, které byly buď srovnány se zemí, nebo přeměněny na hospodářská stavení, a pálila vzácné ikony. Z původních 80 tisíc pravoslavných kostelů a kaplí před revolucí jich zbylo v r. 1940 pouhých pár tisíc, kde se ještě mohla sloužit liturgie. Najít svatyni, kde by se konaly bohoslužby, se ale stávalo pro věřící čím dál obtížnější, neboť ubývalo jak kultovních míst, tak i duchovních. Ti byli buď popravováni, nebo odvlékáni do gulagu a noví nepřicházeli, protože režim zavřel všechny semináře. Navíc ti kněží, kteří ještě mohli veřejně celebrovat, náleželi převážně ke kolaborantskému sdružení „Živá církev“.

Situace byla ale tristní i pro ty věřící, kteří měli to štěstí, že v jejich blízkosti se ještě fungující svatyně nacházela. Když chodili na liturgii, měli v kostele svatbu nebo dali pokřtít dítě, byli postiženi propuštěním z práce, režim toleroval „náboženské založení“ pouze u řadových dělníků a rolníků. Nicméně však i tady stačilo pouze „příliš často chodit na bohoslužby“, aby dotyčný byl prohlášen za „náboženského fanatika“ a deportován jako „kontrarevoluční element“ do gulagu.

Tam se odehrávala příšerná zvěrstva, která popisuje Alexander Solženicyn ve spise „Souostroví Gulag“. První z těchto lágrů byl zřízen na Solověckých ostrovech, ironií osudu ve zrušeném klášteře. Jeho prvními vězni se stali tamní mniši. Dozorci, převážně zločinecké kreatury, mohli beztrestně kohokoliv zavraždit, což také hojně praktikovali. Vymýšleli si nejhrůznější kratochvíle, především vůči duchovním osobám. Na Solověckých ostrovech s oblibou spouštěli nahého vězně při třicetistupňovém mrazu po ledové skluzavce na hřebíky nastavené ostřím nahoru. Když ubožák na ně najel třicetikilometrovou rychlostí, byl na místě mrtev. Jiným sadistickým „povyražením“ bylo přivázání vězně mezi dva koně, jimž se dal povel ke klusu od sebe, aby tak oběť roztrhli.

Ruský historik Pavel Mělgunov, který sám musel před rudým terorem uprchnout do zahraničí, napsal, že každý oddíl tajné policie pod názvem Čeka měl svoji „specialitu“ při vraždění. V Jekatěrinoslavi vězně a „třídní nepřátele“ křižovali a kamenovali, v Oděse je zaživa upalovali v peci, v Orle svlékali za třeskutého mrazu do naha a polévali studenou vodou.

Sadistické bestiality však nebyly omezeny pouze na gulagy. Český legionářský generál Radola Gajda píše ve svých pamětech, že při tažení našich vojsk Sibiří uviděl v jednom městě na náměstí ledový sloup. Uvnitř něho byl mrtvý člověk, místní pravoslavný kněz, jehož bolševici při čtyřicetistupňovém mrazu polévali vodou, jež okamžitě zmrzla, ubožák tak umíral postupně krutou smrtí.

Úmrtím Lenina r. 1924 se na pronásledování křesťanů v sovětském Rusku nic nezměnilo. Ničemný vrah byl pohřben na způsob egyptských faraonů v mauzoleu, postaveném podle podoby pohanského Asklepiova chrámu v antickém Pergamonu, kde se konaly rituály černé magie. O moc se utkali Trockij se Stalinem, vítězem se stal ten druhý. Za jeho vlády se konaly v Sovětském svazu politické monstrprocesy nejen proti nekomunistům, ale i proti skalním bolševikům a úzkým Leninovým spolupracovníkům, kteří se přiznávali po krutých mukách ke stupidním obviněním.

Stejně krutě se Stalin choval i vůči křesťanům. Počátkem 30. let se rozhodl tento odporný sadista přinutit religiozní rolníky na Ukrajině a v Povolží, kladoucí odpor kolektivizaci, k povolnosti vyvoláním umělého hladomoru, jemuž padly za oběť miliony lidí. V Bělorusku a na Ukrajině byla uplatňována vůči vesnicím, které projevovaly nechuť ke vstupu do kolchozu, metoda totálního vyvraždění: přijela nákladní auta, vyskákali milicionáři, nahnali všechny obyvatele do nich, odvezli do lesa a postříleli ranou do týla. Dodnes ukazují v Bělorusku pomník těmto obětem ve vsi Kuropaty, kolem níž se nachází největší počet těchto hromadných hrobů.

Za Stalinovy diktatury zintenzívnila ateistická agitace. Jemeljan Jaroslavskij založil tzv. „Svaz bojujících bezbožníků“, jehož cílem bylo jednak vydávat protikřesťanské brožury, jednak navštěvovat věřící občany v bytech a přesvědčovat je, že „náboženství je přežitek“. Svaz bezbožníků měl moc téměř na úrovni tajné policie. Když se někdo odvážil dotěrného agitátora vyhodit nebo klást v diskusi s ním zásadový odpor, šel okamžitě s celou rodinou do gulagu. Od stále většího počtu lidí byl vyžadován podpis pod prohlášením, že signatář je ateistou. Kdo odmítl, byl potrestán odejmutím potravinových lístků, vyhozením z práce a někdy i transportem do gulagu.

Krvavá daň ruské pravoslavné církve bolševickému režimu je obrovská. Podle nejstřízlivějších odhadů bylo v letech 1917–41 popraveno nebo zavražděno, často se sadistickou krutostí, minimálně 130 biskupů a 45 tisíc kněží, řeholníků a řeholnic. Počet laiků popravených nebo zavražděných z náboženských důvodů čítá miliony. Byla vyvražděna téměř celá duchovní a intelektuální elita ruského pravoslaví. K tomu je nutno ještě připočítat další miliony duchovních osob a laiků, kteří se nevrátili z koncentráků nebo přišli odtud s podlomeným zdravím.

Pravoslavná církev není v jednotě se Svatým stolcem, proto jako katolíci nemůžeme její oběti komunistického pronásledování uctívat jako svaté. Nic nám ale nebrání mít je v úctě pro jejich hrdinství, s jakou podstoupili perzekuci a mučednickou smrt pro Krista, v čemž nám mohou být vzorem.

Katolická církev, jež tvořila v carském Rusku pouhých pár procent obyvatelstva, se stala rovněž obětí krvavého pronásledování. Její věřící tvořili hlavně Poláci, Litevci a Němci. Jejím nejvyšším hodnostářem byl arcibiskup Edward Ropp, sídlící v běloruském Mohylevu. Když rudá chátra pustošila a vykrádala chrámy, arcibiskup protestoval dopisem vládě a pastýřským listem věřícím. Režim odpověděl jeho zatčením. Měl být souzen, k tomu ale nakonec nedošlo, protože úřady jej deportovaly do jeho polské vlasti výměnou za tam vězněného komunistu Karla Radka (ironií osudu se Radek stal ve 30. letech obětí Stalinových čistek).

Roppův nástupce Jan Cieplak, rovněž Polák, se dostal do ostrého konfliktu s režimem poté, když úřady nařídily odvézt ostatky polského mučedníka-jezuity sv. Andreje Boboly z chrámu v Polocku do Moskvy jako rekvizitu pro Muzeum hygieny. Cieplak byl zatčen spolu se stovkami kněží a řeholních osob. R. 1923 proběhl v Moskvě monstrproces, Cieplak a jeho generální vikář Konstanty Budkiewicz dostali trest smrti, zbylých 12 kněží obdrželo vysoké tresty vězení. Rozsudek vyvolal ve světě obrovskou vlnu rozhořčení, ostře protestoval i papež Pius XI. Sovětský režim ustoupil a nabídl výměnu Cieplaka za skupinu komunistů vězněných v Lotyšsku. Prelát Budkiewicz byla ale popraven ranou do týla těsně před Bílou sobotou r. 1923.

Scénář boje sovětského režimu s katolíky byl stejný jako v případě pravoslavné církve, platila pro ně tatáž likvidační omezení jako pro pravoslavné. R. 1939 už nepůsobil v Sovětském svazu ani jeden katolický kněz, Katolická církev přestala navenek existovat, přetrvala však v ilegalitě. Počet katolických duchovních, řeholníků a řeholnic, v letech 1917–39 popravených, zavražděných nebo uvězněných v gulagu, není přesně vyčíslitelný, určitě se však jedná o stovky, ne-li tisíce osob. Stejný teror postihl i protestantské denominace.

K podobnému krvavému teroru proti křesťanům docházelo i v dalších komunistických státech mezi dvěma světovými válkami: v Mexiku a ve Španělsku.

(dokončení příště)

Literatura:

• Bullock Allan: Hitler a Stalin, paralelní životopisy, Praha 1995
• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959
• Doležal Miloš: Jako bychom dnes zemřít měli, Praha 2016
• Grajewski Andrej: Rosja i krzyź, Katovice 1991
• Hejl Vilém, Kaplan Karel: Zpráva o organizovaném násilí, Toronto 1986
• Janoušek Pavel: Případ Babice, Třebíč 2001
• Johnson Paul: Dějiny 20. století, Praha 1991
• Johnson Paul: Intelektuálové, Praha 1992
• Kalinciak Janusz: Za wiare, London 1975
• Koláček Josef: Století mučedníků, seznam.cz
• Marco Donald, Wiker Benjamin: Architekti kultury smrti, Praha 2011
• Navara Luděk, Kasáček Miroslav: Mlynáři od Babic, Brno 2008
• Vaško Václav: Neumlčená I–III, Praha 1991–2001
• Volkogonov Dmitrij: Lenin, počátek teroru, Praha 1996 aj.