Dnešní člověk využívající všechny vymoženosti, jež moderní doba nabízí, má poněkud ztíženou možnost setkat se osobně s tím, co to znamená se za někoho obětovat. Ne že by to pochopit nebo zakusit nemohl, ale díky tomu, že tato společnost vytěsnila nejen smrt, nýbrž i trest jaksi mimo zorné pole lidského vnímání, setkává se namnoze s těmito skutečnostmi až tehdy, když se to týká bezprostředně jej samotného, potažmo jeho nejbližších, jinak si žije svým poklidným životem a o možnostech trestu neuvažuje.

Vezměme si však epochu starověku či středověku. Lidé se běžně setkávali ve svých městech s veřejnými popravami, veřejným bičováním, pranýřováním, utínáním údů či oslepováním coby tresty za nějaký přečin. Trest smrti vykonávaný před jejich očima budil dozajista hrůzu a jakkoli na fyzické potrestání zločinců mohli reagovat souhlasným přikyvováním, přeci jen bouřili nadšením, když se některá panna dle tehdejšího úzu uvolila zahalit odsouzencovu hlavu do svého závoje na znamení toho, že jej pojme za svého chotě a od trestu smrti jej tak uchrání.

Oč víc pak musel působit akt Kristovy výkupné oběti?! Asi nepřemýšleli tak, že by někdy na pranýři či na popravčím špalku mohli skončit i oni, nicméně třeba jen mimoděk si mohli uvědomit, že On za ně podstoupil smrt, k níž byli původně odsouzeni oni. Kněz z kazatelny před ně klidně mohl stavět tyto příklady viny a trestu a přimět je k představě, že věčné zavržení se rovná věčnému vsazení na pranýř a že se i nad nimi už už vznášel obří katovský meč, ale byli vysvobozeni Kristovou smrtí na kříži. Jak takovéto vysvobození vypadá v praxi a jak na to reagují ti zachránění, mohli vidět na vlastní oči.

Anebo jak na takové otroky muselo blahodárně působit Ježíšovo ujištění, že je vykoupil z otroctví hříchu, z okovů smrti. Dobře na vlastní kůži poznali, co to znamená být otrokem, co to znamená žít bez východiska, žít s tím, že jako otroci i zemřou. Najednou uslyšeli, že jejich okovy rozlomil Ten, který je vykoupil svou krví. A jejich páni, které ani na okamžik nenapadlo, že by se jednou mohli otroky stát, jistě muselo zamrazit a museli být zaplavení vděkem za to, že je Ježíš z otroctví smrti, v němž vězeli, vykoupil. Nám otroctví nic neříká, bereme často tato slova jen jako vyprázdněné pojmy. A týká se to i oné problematiky výkupné oběti, s níž se v ulicích našich měst už nesetkáváme.

V románech či filmech působí silným dojmem, když se někdo vrhne před svého přítele či bratra, aby svým tělem zastavil kulku určenou původně onomu příteli. Kristus se takto vrhl místo nás na kříž, nastavil své tělo ranám biče, nechal se oslepit a useknout si ruku. A to vše proto, abychom my byli zbaveni trestu věčného. Zahalil nejen naši hlavu, ale celého člověka coby Ženich do šatu hosta pozvaného na svatbu, a my se tak můžeme radovat u svatebního stolu, místo abychom lkali tam, kde je pláč a skřípění zubů.