Odpověď na tuto otázku je ve skutečnosti snadnější, než se zdá, to jen lidé ji komplikují, zejména ti, kdo chtějí poslušnost zneužít. Ano, v Katolické církvi platí poslušnost pod hříchem, ale nikoli slepá. Tam, kde by poslušnost církevnímu představenému, ať už biskupovi nebo dokonce papeži, byla neposlušností vůči Božím přikázáním, katolické věrouce a mravouce, katolík poslechnout nesmí. Jsou známá slova apoštolů zaznamenaná ve Sk 5, 29: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi.“

V době před II. vatikánským koncilem (DVK) nebylo toto dilema aktuální, neboť papežové – a rovněž tak absolutní většina biskupů – hlásali pravou nauku, která nebyla v rozporu s tím, co Církev od apoštolských dob učila a zvěstovala. Nyní se ale situace změnila, jak jsme o tom mnohokrát psali na našich stránkách, především za pontifikátu papeže Františka.

Vedení Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) má v úmyslu vysvětit 1. července nové biskupy pro svůj institut i přesto, že Vatikán to zakazuje pod hrozbou exkomunikace podle Kodexu kanonického práva. Je to neposlušnost? Jistě lze namítnout, že uposlechnout výzvy Vatikánu nesvětit nové biskupy se netýká víry a mravů, pouze disciplíny – a proto je nutno uposlechnout. Navenek se to jeví jako logické, jenže hlubší skutečnost je jiná.

Když r. 1988 přistoupil po celonoční adoraci arcibiskup Marcel Lefébvre k tomuto formálně „schizmatickému“ aktu, hájil to stavem nouze. Dospěl k důvodnému podezření, že ve Vatikánu čekají na biologické řešení (mons. Lefébvrovi bylo již 83 let), které by ukončilo činnost FSSPX a s ním i další trvání jak tradičního ritu, tak i předávání správné nauky, jak ji Církev hlásala od prvopočátku a jak činilo také Bratrstvo. Bylo to totiž krátce po rouhačském všenáboženském shromáždění v Assisi r. 1986, kde se vedle sebe modlili za mír papež (tehdy Jan Pavel II.) a kněží nebo šamani nekřesťanských kultů.

Mýlil se mons. Lefébvre ve svém hodnocení situace nebo ne? To není rozhodující, tím je skutečnost, že byl přesvědčen na základě objektivních známek o nebezpečí, které reálně hrozí pro víru, mravy a ritus. Kdyby totiž další biskupy nevysvětil nebo přenechal jejich výběr vatikánským hodnostářům, o jejichž pravověrnosti existovaly vážné pochybnosti, mohlo by to znamenat faktický zánik Bratrstva v té podobě, v jaké ho mons. Lefébvre založil – a s tím by souvisel i zákaz tradičního ritu a nahrazení autentické nauky Církve hlásané Bratrstvem modernismem prezentovaným na církevních učilištích. Dnes dochází k obdobné situaci jako v r. 1988, ovšem věroučný a mravoučný rozklad postoupil ještě od té doby mnohem dál.

Námi často citovaný pomocný biskup Astany v Kazachstánu mons. Athanasius Schneider zveřejnil na stránkách americké katolické žurnalistky Diany Montagnové Bratrskou výzvu papeži Lvu XIV., kde říká, že tím podstatným pro posouzení, jestli při vysvěcení biskupů bez souhlasu nebo i proti vůli papeže jde nebo nejde o schizmatický akt, je vlastní úmysl světitele i svěcenců. Biskup Schneider se odvolal na praxi z dob církevních otců ve starověku i pozdější ze středověku, kdy biskupská svěcení probíhala často bez vědomí a souhlasu papeže, aniž za to následoval trestní postih.

Mons. Schneider rovněž polemizuje s tezí odpůrců FSSPX, že svěcení mons. Lefébvra a plánovaná svěcení FSSPX letos jsou aktem narušení hierarchické jednoty s papežem. Říká, že pokud FSSPX věroučně uznává papežský primát, pokud zastává a hájí v nauce všechno to, co Církev kdy učila a učí způsobem definitivním a neomylným, pokud uznává platnost svaté liturgie a pokud uznává aktuálního pontifika za řádného náměstka Kristova – nelze o nějakém schizmatu vůbec hovořit – i kdyby došlo k vysvěcení biskupů bez souhlasu Říma. „Mluvit tady o schizmatu odporuje jak církevním otcům, tak i tradičnímu kanonickému právu,“ tvrdí kazachstánský hierarcha.

Dále uvádí příklad sv. Athanasia, alexandrijského patriarchy, jemuž r. 357 papež Liberius přikázal hierarchickou jednotu s celým tehdejším episkopátem, jenž byl většinou poplatný ariánskému bludu popírajícimu Božství Ježíše Krista. Světec to odmítl a byl exkomunikován – projevil neposlušnost z lásky k Církvi a z úcty ke Svatému stolci. Athanasius vysvětil také jako svého nástupce v Alexandrii biskupa Petra bez souhlasu většiny biskupů provincie, jež tenkrát byla požadována.

A není nutno chodit až do starověku. R. 1977 ukrajinský řeckokatolický kardinál Jozef Slipyj žijící v exilu v Římě vysvětil bez souhlasu Říma, věděl totiž, že by k tomu nikdy nedostal od papeže Pavla VI. svolení, protože to by bylo v rozporu s jeho tzv. Ostpolitik nahrávající komunistickým režimům, 3 biskupy. Když se Vatikán o tom dozvěděl, nevyhlásil žádnou exkomunikaci.

Podle biskupa Schneidera je třeba v normálních podmínkách udělat všechno, co je možné, aby byly zachovány normy kanonického práva a poslušnost papeži. Dnes ale normální podmínky neexistují. Dle Schneiderova mínění „nutno racionálně uznat, že FSSPX nechce nic jiného než pomoci Církvi překonat nejasnosti v doktríně a v liturgii“, které se nahromadily po DVK v následujících dekádách. Podle mons. Schneidera by naopak „Apoštolský stolec měl být FSSPX vděčný, neboť toto je jediná celosvětová církevní instituce, která přesně a veřejně poukazuje na existenci nejednoznačných nebo i přímo mylných elementů v některých výpovědích DVK a v Novus Ordo Missae (NOM)“.

„Bylo by tragédií, kdyby FSSPX bylo úplně vyřazeno z církevního života. Odpovědnost za to by nesl především Sv. stolec. Ten by měl FSSPX naopak nejprve jasně zařadit do svých struktur – a potom pokračovat doktrinálním dialogem. Apoštolský stolec prokázal obrovskou vstřícnost komunistické straně Číny a dovolil jí vybírat kandidáty na biskupy – ale své vlastní děti, tisíce a tisíce věřících Bratrstva sv. Pia X., považuje přitom za občany druhé kategorie.“

Biskup dále zdůrazňuje, že FSSPX musí dostat právo veřejně na celocírkevní úrovni se vyjádřit kriticky k DVK a navrhnout korekci těch částí dokumentů, které jsou těžko slučitelné s doktrínou. Připomenul, že sám DVK nemínil vyhlásit a také nevyhlásil neomylné dogmatické definice, čili víra zůstává tatáž jako před ním, proto by po FSSPX mělo být pouze požadováno přísahat na Credo, tj. na vyznání pravé katolické víry. Vatikán ale od FSSPX chce místo toho vyznání stoprocentní pravdivosti a závaznosti dokumentů DVK, jež nejenže nejsou věroučně neomylné, nýbrž také v některých větách obsahují teze naukově pochybné.

Na závěr rozhovoru přečetl biskup Athanasius Schneider výzvu papeži Lvu XIV.: „Svatý Otče, uděl své svolení ke konsekraci biskupů FSSPX! Jsi přece otcem i mnoha synů a dcer – dvou generací věřících, kteří pod pastorací FSSPX milují papeže a chtějí být věrnými syny a dcerami římské Církve. Svatý Otče, jestli uznáš biskupská svěcení FSSPX, dnešní Církev nic neztratí. Staneš se opravdovým stavitelem mostů, neboť jsi přece nejvyšší Pontifex, Summus Pontifex (česky: stavitel mostů)“.

K tomuto skvělému vyjádření biskupa Schneidera netřeba nic dodávat. FSSPX uznává legitimitu DVK i všech pokoncilních papežů – a proklamuje poslušnost vůči nim, která ale končí tam, kde jejich opatření jsou v rozporu s vírou a mravy, tj. s Božím zjevením. O tom, že FSSPX poslouchá Vatikán a přijímá všechno, co je v souladu s pravověrností, svědčí mj. i jeho pouť do Říma v rámci loňského Milostivého roku.

Poslechnout ve věci letošního biskupského svěcení a zříci se toho jen proto, že to současný Vatikán požaduje, představuje závažné riziko podobně jako v případě mons. Lefébvra r. 1988. FSSPX bez biskupů se rovná stádu ovcí bez spolehlivé ohrady proti vlkům. Ano, je pravdou, že v r. 1988 část kněží FSSPX uvěřila Římu, odpojila se od arcibiskupa Lefébvra jako tzv. Bratrstvo sv. Petra (FSSP) – a přesto přežívá, neboť vždycky nalezla některého z biskupů oficiálních struktur, který jeho kandidátům kněžství svěcení udělil. Vznikla i další tradiční kněžská sdružení začleněná do hierarchických struktur zvaná „indultní“. K tomu přispěl i určitý vstřícnější postup vůči tradičním katolíkům za papeže Benedikta XVI., který vydal r. 2007 známé motu proprio „Summorum Pontificum“, jímž značně usnadnil pozici těm kněžím, kteří chtěli celebrovat tradiční ritus.

Za papeže Františka došlo ale k totálnímu zvratu. Jeho dokument „Traditionis Custodes“ r. 2021 opět výrazně omezuje práva tradiční mše sv. a mnozí hodnostáři vatikánské kurie chtějí jít ještě dál, např. prefekt Dikasteria pro liturgii kardinál Arthur Roche a další. Výsledkem může být nakonec i zákaz kněžského svěcení v tradičním ritu, kdy si žádný biskup, chtějící být loajální vůči Římu, nedovolí toto učinit – a katolická Tradice bude tím odsouzena k faktické smrti.

Budiž mi dobře rozuměno. Nezaměňuji výrok sv. Cypriána, biskupa a mučedníka ze 3. století „Extra Ecclesia non est salus“ (Mimo Církev není spásy), za „Extra FSSPX non est salus“, tady by hrozilo nebezpečí sektářského smýšlení. Vážím si kněží z tzv. indultních bratrstev, kteří hlásají pravou nauku a vysluhují tradiční liturgii navzdory všem klackům pod nohy, které jsou jim házeny, stejně tak chovám hlubokou úctu k diecézním kněžím, kteří na základě biskupského povolení celebrují tradiční ritus a vedou pravověrné katecheze. Tisíckrát Pán Bůh zaplať za to!

Jenže to vše může přijít vniveč, pokud bude současný neomodernistický rozklad Církve pokračovat. FSSPX tím, že má své vlastní biskupy a není napojeno na oficiální struktury (nepřesně a zmateně se tomu říká „není v plné jednotě“), je vůči tomuto trendu mnohem více imunní než indultní bratrstva, která lze snadno šmahem zlikvidovat škrtem pera od zeleného stolu, tím spíše pak může každý biskup zrušit povolení slavit tradiční mši sv. v kostele své diecéze. Jestliže tedy FSSPX nemíní uposlechnout zákaz svěcení nových biskupů vyslovený prefektem Dikasteria pro nauku kardinálem Fernándezem, nedopouští se žádného hříchu neposlušnosti. Neposlušností není, jestliže poslechnu Boží zjevení a nikoli církevní příkaz, který je s ním v rozporu, a není jí ani odmítnutí příkazu opustit bezpečnou ohradu a vystavit se nebezpečí roztrhání dravou zvěří. Přesně toto chce dnešní neomodernistický Řím. Poslechnout tady by znamenalo nejen vystavit nebezpečí samo Bratrstvo, ale spolu s ním i hlásání neomylné zjevené nauky. jíž se právě ono věnuje.