Nebylo by revoluce Františka, kdyby neexistovalo dílo Hanse Künga – švýcarského teologa, kritika mnoha dogmat postiženého Sv. stolcem za věroučné bludy. Papež Jorge Mario Bergoglio četl jeho knihy – a rozhodl se realizovat jeho požadavky.

Rok 2025 byl bohatý na mimořádné události. Mezi nimi ale vynikala jedna speciálního významu: ukončení pontifikátu papeže Františka. Katolická církev prochází od r. 1962 rozmanitými otřesy, ale nic z toho se nevyrovnalo chaosu způsobenému činností posledního pontifika. Po celou dobu jeho vlády se katolíci ptali, co vlastně sleduje tento Argentinec na stolci sv. Petra; jinými slovy – jedná spontánně a řídí se vlastními impulsy, nebo realizuje konkrétní plán, pevně stanovenou agendu vytvořenou nějakým netransparentním církevním nebo politickým grémiem?

Agenda revoluce

Sám František poodhalil svého času oponu tajemství, když v jednom rozhovoru přiznal, že to, co dělá, nevymyslel sám. Odvolal se na setkání kardinálů před konkláve r. 2013 s tím, že pozorně vyslechl všechny tam vznesené požadavky a rozhodl se je bod po bodu uskutečnit. To není žádná senzace: setkání kardinálů před konkláve slouží právě tomu, aby oni mohli představit svoji vizi změn v Církvi za nového pontifikátu. Obvykle na těchto setkáních padají protikladné návrhy, což odráží rozdělení v Církvi na frakci konzervativní a progresivní. Nedá se realizovat všechno, je třeba si vybírat. František měl rozhodně blíž k progresivní frakci, nutno uznat, že realizoval právě její agendu. Šlo přitom jenom o všeobecně formulovaný plán, spočívající v jakési směsi chaotických požadavků, jež padly v rozhovorech, které si František zapamatoval a potom uváděl do života? Nikoliv. K lepšímu pochopení charakteru reformistické agendy Jorgeho Marii Bergoglia poslouží švýcarský teolog z německého Tuebingenu Hans Küng, který zemřel 6. dubna r. 2021.

Dílo Hansa Künga

Narodil se r. 1928 v Sursee u Lucernu ve Švýcarsku, r. 1954 přijal kněžské svěcení a započal svoji pastoraci v diecézi Basilej. Věnoval se teologii a udělal tady bleskovou kariéru. R. 1960 se stal profesorem fundamentální teologie v Tuebingenu, hlavním centru reformistického myšlení v Německu. Byl také účastníkem II. vatikánského koncilu jako tzv. peritus (poradce). Již v mladém věku si získal značnou popularitu, takže papež Pavel VI. ho přijal r. 1965 na soukromé audienci. Prosil ho o umírněnější formulování požadavků. Küng od prvopočátku neskrýval svoji progresivistickou orientaci, kterou v průběhu doby vyostřil. R. 1970 publikoval knihu o papežské neomylnosti, v níž ostře kritizuje toto dogma I. vatikánského koncilu („Neomylný?“, něm. „Unfehlbar?“). Nakonec r. 1979 mu Biskupská konference Německa odňala kanonickou misi, čili oficiální souhlas s výukou teologie na církevních učilištích. Stalo se tak na nátlak římské kurie.

Navzdory těmto sankcím univerzita v Tuebingenu Künga nepropustila, ale vytvořila pro něho speciální katedru nazvanou „ekumenická“, na níž mohl dále hlásat své bludy. Kritizoval další katolická dogmata, např. o Neposkvrněném početí a o Nanebevzetí Panny Marie. Stal se opravdovou hvězdou – jeho knihy se vydávaly v gigantických nákladech a byly překládány do mnoha jazyků. Jorge Mario Bergoglio se v té době učil v Německu tamnímu jazyku a psal práci o německém teologovi Romanu Guardinim. Küngova pozice jako průkopníka progresivistického teologického hnutí byla již neotřesitelná. Prestižní německé nakladatelství Herder ocenilo jeho práci 20svazkovým vydáním jeho sebraných spisů.

Zásilka pro papeže

V lednu r. 2011 roku Hans Küng publikoval knihu „Lze Církev ještě zachránit?“ (něm. „Ist die Kirche noch zu retten?“). Chápal ji jako svůj poslední hlas v debatě o reformě katolicismu. Práce je napsaná, jak je typické pro Künga, živě a krásnou němčinou. Vedle kritické části obsahuje též 16 konkrétních bodů, které prý je třeba realizovat, aby mise Církve ve 21. stol. byla zachráněna. Práce byla psána v době, kdy perspektivy pro hnutí progresivistů nevypadaly příliš dobře. Již několik let trval pontifikát papeže Benedikta XVI., který byl kritický k liberálním postulátům. Hans Küng patřil k jeho nejostřejším kritikům. Mělo to své osobní pozadí: znali se z doby II. vatikánského koncilu, ale jejich cesty se rozešly na sklonku 60. let. Kardinál Joseph Ratzinger mohl provést rehabilitaci Künga a navrátit mu možnost výuky jako katolickému teologovi, ale nikdy to neudělal. Jako papež Benedikt XVI. poté pozval tohoto Švýcara do Castel Gandolfa. Několikahodinový rozhovor nepřinesl žádnou změnu, oba setrvali na svých pozicích.

Když se Küng v březnu r. 2013 dozvěděl, že novým papežem se stal Argentinec Jorge Mario Bergoglio, byl dle svých vlastních slov velice spokojený. Kardinála z Buenos Aires sice osobně neznal, ale předvídal, že on jako Latinoameričan a jezuita bude vykonávat papežskou službu v úplně jiném stylu než Karol Wojtyła a Joseph Ratzinger. Rozhodl se pomoci mu v tom. Poslal Františkovi své dvě knihy. „V co věřím?“ (něm. „Was ich glaube“) z r. 1985 a výše zmíněnou „Lze Církev ještě zachránit?“ Papež František byl v prvních letech svého pontifikátu fascinován progrersivní teologií. Četl texty kardinála Waltera Kaspera, jehož veřejně vychvaloval, odvolával se také na myšlenky kardinála Carla Marii Martiniho z Milána, který sympatizoval s německou teologií. Proto Hans Küng doufal, že nový papež nebude ignorovat jeho zásilku.

„Milovaný bratře“

František ji také skutečně neignoroval. Přijal knihy Hanse Künga s vděčností a napsal mu soukromý dopis. „Bylo pro mne radostným překvapením, když jsem obdržel od Františka bratrský dopis. Děkoval mi a informoval mne, že s potěšením si tu knihu přečetl. To byla pro mne neformální rehabilitace,“ řekl Küng v jednom rozhovoru pro média. To ale nebyl konec jejich vzájemných kontaktů. R. 2016 tento Švýcar napsal Františkovi dopis, v němž prosil o zahájení diskuse na téma papežské neomylnosti – v duchu jeho práce „Neomylný?“ z r. 1970. Papež to neponechal bez reakce: napsal dopis započatý slovy „Milovaný bratře“. Obsah papežského dopisu Hans Küng nezveřejnil, ale ujistil, že se nesl v teplém a otevřeném tónu.

Vracím se ale ke knize „Lze Církev ještě zachránit?“ z r. 2011. Všechno ukazuje na to, že papež František nepouštěl slova do větru, když ujišťoval Künga o svém úmyslu číst jeho práce. Když čteme dnes tuto knihu po ukončeném pontifikátu Jorgeho Marii Bergoglia, tak jednoduše se přímo vnucuje myšlenka: František doopravdy toto četl, a nejen četl, ale také se pokusil realizovat požadavky tam obsažené. Nemohu zde uvést všechny, ale obrátím pozornost alespoň k těm nejkřiklavějším.

Ideje Küngovy, provedení Františkovo

Skoncování s „inkvizicí“

Hans Küng se dožadoval gruntovní přestavby Kongregace pro nauku víry tak, aby tento úřad skoncoval s dědictvím inkvizice, to znamená zanechal sledování a postih nepravověrných teologů. Přesně toto udělal papež František. Nejprve odstranil z kongregace kardinála Gerharda Müllera, věrného tradičnímu chápání svého úřadu. Nahradil ho kardinálem Luisem Ladariou, jenž inklinoval spíše ke středu. Definitivní cíl dosáhl potom v letech 2022–3. Kongregace pro nauku víry byla přejmenována na Dikasterium a ztratila svoji dosavadní pozici, klesla v pořadí důležitosti jednotlivých kongregací/dikasterií až na druhé místo, když první zaujalo nové Dikasterium pro evangelizaci. Prefektem Dikasteria pro nauku papež jmenoval sobě blízkého Argentince Victora Manuela Fernándeze a napsal veřejně přístupný dopis, v němž přesně určil jeho úkoly: Fernández se nemá zabývat pravověrností teologů, ale naopak posilovat naukovou různost v Církvi.

Římská kurie a finance

Reforma římské kurie a vatikánských financí představovaly jeden z hlavních požadavků knihy. Hans Küng chtěl, aby římská kurie přestala být aparátem moci „sama pro sebe“, ale sloužila místním církvím. V otázce financí se dožadoval transparentnosti a podrobení se Vatikánu přísné kontrole nezávislých komisí. František se toho skutečně ujal: r. 2022 přebudoval kurii konstitucí „Praedicate evangelium“, která dovoluje laikům být i v pozici prefekta a omezit tak pravomoc kuriálních kardinálů. V záležitosti financí dosáhl velmi málo: již předtím svěřil jejich ozdravění kardinálu Georgi Pellowi, jehož mise skončila fiaskem. Pell, falešně obviněný, se dostal v Austrálii do vězení díky ostouzející kampani financované z Říma. Byl sice poté prohlášen nevinným, ale zemřel během rutinní operace – jeho ostatky přišly do Austrálie se zlámaným nosem, což je běžným podpisem římské mafie.

Konec „represí“

V dalším bodu své agendy Küng požadoval „zanechání všech forem represí“, což konkretizoval jako: – svobodu pro disidentské skupiny uvnitř Církve; – svobodu pro teology osvobození; – svobodu pro ženy dožadující se kněžských svěcení; – svobodu pro nepravověrné morální teology. Papež František všechny tyto postuláty realizoval. Podporoval hnutí P. Jamese Martina a s. Jeannine Gramickové v USA, již se dožadovali „uznání“ jednopohlavních párů uvnitř Církve; rehabilitoval teologii osvobození v osobě P. Leonarda Boffa; připustil diskusi o kněžství žen a mluvil se ženami, které to očekávají; dal plnou svobodu k formulacím požadavků změny morální teologie a částečně toto i realizoval.

Kanonické právo

Dále tento teolog z Tuebingenu prezentoval svou vizi církevního práva ve smyslu upuštění od sankcí a „klerikální nadvlády“. František nerealizoval tento postulát, ale započal práce na tom. R. 2023 utvořil speciální vatikánskou komisi, která má provést zásadní reformu kanonického práva v synodálním duchu.

Celibát

V dalším bodu Hans Küng apeloval na připuštění manželství kněží a biskupů. Tady rovněž František „zklamal“, i když ne úplně: r. 2019 zorganizoval Amazonský synod, na němž požadavek zrušení povinného celibátu byl hlavním tématem. Papež veřejně prohlásil, že uvažuje o tomto řešení alespoň na lokální úrovni. Odvolal se přitom na knihu německého teologa a biskupa Fritze Lobingera. Na počátku roku 2020 se ale proti takovým změnám vyslovil Benedikt XVI. z pozice „emeritního papeže“. Františka tato intervence velmi rozzlobila – propustil ihned tehdejšího sekretáře Domu sv. Marty arcibiskupa Georga Gänsweina, jenž byl současně osobním sekretářem Benedikta. Změny v celibátu ale neprovedl: zdá se, že nechtěl vyvolat konflikt se svým předchůdcem.

Nová úloha žen

Poté Küng žádal připuštění žen ke kněžství. František se k tomu postavil kriticky, nicméně úplně změnil dosavadní modus operandi Vatikánu. Předtím byla každá diskuse na toto téma chápána jako něco nepatřičného. Papež ji ale dovolil, ba dokonce sám ji vyprovokoval když zřídil vatikánskou komisi pro zkoumání eventuality připuštění žen k jáhenskému svěcení. Jeho smrtí nebyla tato záležitost ukončena, diskuse stále trvá oživená Synodou o synodalitě.

Protestanté k Eucharistii

Tento Śvýcar rovněž očekával připuštění protestantů ke sv. přijímání a povolení katolíkům účastnit se protestantské tzv. večeře Páně. R. 2018 František souhlasil s návrhem německých biskupů, aby mohli přistoupit na katolické mši ke sv. přijímání ti protestanté, kteří žijí v manželském svazku s katolíkem. Veřejně deklaroval, že v takových případech je zapotřebí řídit se vlastním svědomím a nedbat tolik na církevní předpisy. Někteří kurialisté se pokoušeli protestovat, zejména prefekt Dikasteria pro ekumenismus kardinál Kurt Koch. František to ale zcela ignoroval. Nezměnil oficiální nauku, připustil ale, aby na lokální úrovni se intercommunio s protestanty stalo skutečností.

Antikoncepce a potrat

Konečně tuebingenský teolog navrhoval nové hodnocení antikoncepce a potratu. V tom prvním žádal maximální svobodu, v tom druhém – rozlišování. Podle Künga není prý jasné, kdy se plod stává člověkem – jeho názor byl takový, že teprve až se vyvine mozek. František ohledně antikoncepce zásadně mlčel: vůbec nepřipomenul katolický zákaz této praktiky. Naopak dovolil, aby Papežská akademie pro život pod vedením arcibiskupa Vincenza Paglii vypracovala teologické dobrozdání přípustnosti antikoncepce. František v této záležitosti nic nerozhodl, přenechal ji synodálnímu procesu. Rozhodně tím odstoupil od zásadovosti svých předchůdců, kteří antikoncepci mnohokrát odsoudili. Pokud jde o potrat, František byl kritický – podobně jako koneckonců Hans Küng. Přestal ale záležitost potratu chápat jako klíčovou. Stalo se to zřejmým zejména v USA, kde papež otevřeně podporoval demokratickou stranu v čele s Joem Bidenem navzdory jeho zjevně propotratovému smýšlení.

Reinterpretace primátu

Paralel mezi činností papeže Františka a požadavky Hanse Künga je samozřejmě více, než by vyplývalo z knihy „Ist die Kirche noch zu retten?“. Obracím nyní opět pozornost k výměně dopisů r. 2016 ohledně papežské neomylnosti. Hans Küng ujišťoval, že papež vřele přijal jeho prosbu o zahájení diskuse na toto téma. Myslím si, že měl pravdu. R. 2021 papež započal Synodu o synodalitě a jedním z hlavních bodů se stalo nové promyšlení uplatnění primátu biskupa Říma – a to v synodálním duchu. R. 2024 Dikasterium pro ekumenismus publikovalo obsáhlou zprávu týkající se možných změn v chápání dogmatu o papežské neomylnosti. Hans Küng by byl určitě spokojený, kdyby se toho dožil.

Světový etos

Jiným velkým tématem byl mezináboženský dialog. R. 1990 tento švýcarský myslitel vydal knihu „Projekt Weltethos“, kde navrhuje vypracovat celosvětovou etiku na základě shody velkých náboženství, především křesťanství, judaismu, islámu, buddhismu a hinduismu. Papež František důsledně realizoval tuto vizi. R. 2019 podepsal deklaraci z Abú Zhabí, která byla uvedením této Küngovy myšlenky do praxe. Společné prohlášení viditelné hlavy Katolické církve a jednoho z nejdůležitějších učitelů islámského světa se mělo stát fundamentem etické spolupráce pro věc lepšího světa. R. 2020 napsal František encykliku „Fratelli tutti“ o všeobecném bratrství, kde popsal charitativní rozměr křesťanství a navrhl spolupráci všem lidem „dobré vůle“ bez ohledu na jejich vyznání – na bázi jejich vlastních náboženských a kulturních tradic. Hans Küng trpěl tenkrát závažným onemocněním, takže se nemohl k tomu veřejně vyjádřit, ale jím založená Fundace Světového etosu (Stiftung Weltethos) vřele chválila „Fratelli tutti“ jako dokument realizující poselství teologa z Tuebingenu.

Autority

Každý papež má nějakou autoritu, o níž se při výkonu své služby opírá. Pro Pavla VI. to byl Jacques Maritain, pro Jana Pavla II. Henry de Lubac, pro Benedikta XVI. Romano Guardini. V případě papeže Františka se zdá být nejdůležitější autoritou otevřeně heterodoxní Hans Küng. Tomu v žádném případě neodporuje, že Jorge Mario Bergoglio sám definoval svoji službu jako realizaci vůli kardinálů ze setkání před konkláve. Pokroková část kardinálského sboru není přece intelektuálně nezávislá. Naopak, jsou to sice lidé s velkým vlivem v církevní politice, ale intelektuálně na někom závislí. V okruhu Františka bylo hodně Němců, hodně teologů osvobození – a jejich myšlení silně korespondovalo s tím, co právě psal ve svých knihách Hans Küng. To, co si Jorge Mario Bergoglio přečetl v jeho pracích, mohlo stanovit jakousi ideovou základnu agendy progresivních kardinálů.

Je otázkou, jestli krajně reformistické dědictví Künga zůstane živé i za pontifikátu papeže Lva XIV.

Zdroj: Článek „Hans Küng jako przewodnik papieża Franciszka“ in www.pch24.pl 12. 1. 2026