Ve dnech 7.–8. ledna proběhla ve Vatikánu tzv. konsistoř kardinálů. Očekávalo se, že zde bude řeč také o liturgii, konkrétně o tradiční mši sv. v souvislosti s dokumentem papeže Františka Traditionis Custodes z r. 2021, který omezil slavení tohoto ritu. Nicméně konsistoř se zabývala hlavně synodalitou, kolegialitou a evangelizací, o liturgii nepadlo ani slovo. Podle médií značná část kardinálů byla toho názoru, že problematika tradiční liturgie je z hlediska všeobecné celosvětové Církve příliš okrajová. Přesto však prefekt Dikasteria Božího kultu kardinál Arthur Roche rozdal přítomným kardinálům elaborát na téma liturgie, v němž se vyslovuje ostře proti tradičnímu ritu.

Text je poměrně krátký, má jenom dvě strany. Kardinál Roche v úvodu píše, že liturgie se v životě Církve vždycky měnila a procházela reformami. Odvolal se též na bulu papeže sv. Pia V. „Quo Primum“ r. 1570, konkrétně na jeho slova, že v latinské církvi může existovat pouze jeden obřad mše sv. Kardinál Roche však zcela ignoroval tuto pasáž z uvedeného dokumentu: „Tomu (tzn. zavedení ritu sv. Pia V., pozn. autora) nejsou na překážku předpoklady, ustanovení a apoštolská nařízení, ani obecná nebo zvláštní ustanovení vydaná na provinciálních a synodálních shromážděních, ani zvyklost řečených kostelů utužená od nepaměti dlouhotrvajícím ustanovením, ne však starším než dvě stě let, ani jakákoliv opačná ustanovení a zvyklosti.“ To tedy znamená, že všechny rity mladší než 200 let od vydání Quo Primum musí ustoupit obřadu stanovenému Piem V., starší než 200 let však mají zůstat zachovány. Nemá tedy pravdu kard. Roche, když tvrdí, že Pius V. ustanovil v latinské církvi pouze jeden jediný ritus bez jakýchkoliv výjimek. Z nepravdy ho usvědčuje též konkrétní liturgická praxe po r. 1570 až do reformy Pavla VI. r. 1969. Vedle římského obřadu celebrovali kněží jednotlivých řeholí podle svých řádových ritů, např. dominikáni, karmelitáni aj. Krom toho se v italském Miláně sloužil tzv. ambroziánský ritus, ve španělském Toledu mozarabský, ve Francii bylo povoleno sloužit tzv. galikánský obřad.

Kard. Roche také tvrdí, že liturgie se vždycky měnila „podle kulturních prvků, které se mění v závislosti na čase a místu“. Opět ale zamlčuje, že papež Pius V. prohlásil v Quo Primum tuto liturgii za závaznou „jednou provždy“ a zakázal provádět v ní jakékoliv změny. To ovšem znamená, že zavedení NOM porušilo toto ustanovení, neboť jeho texty jsou takové, že ritus sv. Pia V. fakticky likvidují. Neměnnost přikázaná sv. Piem V. samozřejmě neznamená, že se nesmějí zavádět nové liturgické svátky ke cti nových světců s vlastními novými texty s prosbou o jejich přímluvu (kolekta, secreta, postcommunio), ale to, že nelze měnit tzv. ordinarium, tj. pevné a stabilní části mše sv. (stupňové modlitby, Gloria, Credo, mešní kánon, Pater Noster, Agnus Dei), rovněž tak musí zůstat zachována struktura liturgie, tj. pořadí jednotlivých částí mše. Co je též pozoruhodné – jak lze slova kard. Roche o změnách v závislosti na době a kulturním prostředí uvést do souladu s tezí Pia V. o závaznosti pouze jednoho ritu? Jak může tento ritus být pouze „jeden“, když se může prý měnit podle času a místa, což tedy znamená, že po změně již nepůjde o tentýž obřad, ale o nový, jiný?

Následně kard. Roche citoval v elaborátu papeže Františka, který spojoval liturgickou reformu s celkovou reformou Církve. Odvolával se též na II. vatikánský koncil (DVK), jenž měl prý dosáhnout realizace svých plánů v oblasti liturgie právě v NOM. Jenže liturgická konstituce DVK „Sacrosanctum Concilium“ říká ve skutečnosti v par. 4 něco úplně opačného: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“ To tedy znamená vyloučení jakýchkoliv podstatných změn, v dalších částech textu připouští konstituce DVK změny pouze v těch částech mše, které jsou proměnlivé.

Na závěr prefekt Dikasteria pro kult napsal, že souhlas papežů Jana Pavla II. a Františka na používání tradičního ritu „nebyl v žádném případě spojen s jeho vyvýšením“. Zajímavé, že vůbec nevzpomenul v této souvislosti papeže Benedikta XVI. – nejspíš proto, poněvadž jeho hodnocení liturgické otázky se nehodí do tohoto narativu.

Kardinál rovněž citoval dokument „Desiderio desideravi” papeže Františka, v němž tento pontifik psal o úzkém spojení DVK a liturgické reformy NOM.

Když to shrneme, tak elaborát kard. Roche ukazuje jeden naprosto jasný směr: tradiční římská liturgie musí být z Církve úplně vytlačena ve prospěch NOM, který se má stát jediným ritem západní církve. Je nutno také říci, že tento Rocheův elaborát byl rozdán všem členům kardinálského kolegia přítomným na konsistoři. Taková široká oficiální aktivita by nemohla žel proběhnout bez souhlasu papeže Lva XIV.

Zbavme se proto iluzí. Ritus sv. Pia V. nebude podporován ani za papeže Lva XIV., ačkoliv mnozí v to doufali. Na letošní červnové konsistoři kardinálů údajně má být liturgická otázka projednávána. V principu ale podle všeho nepůjde o žádnou korekci dokumentu Traditionis Custodes papeže Františka. Lze jen věřit, že Boží Prozřetelnost sama zná cestu k prosazení mše všech časů, cestu, o níž nemáme ani tušení.

Zdroj: Psáno na podkladě článku „Kard. Arthur Roche zabrał głos. Oto, co napisał do kardynałów w sprawie Mszy trydenckiej“, in www.pch24.pl 13. 1. 2026