„Mimo Církev není spásy” – hlásá Církev po staletí v nauce, kterou převzala od Pána. Podle ní tudíž nemohou být spaseni ti, kdo nepřijali svátost křtu a nezačlenili se do Církve. Nicméně Církev také učí, že jsou jednotlivé případy, kdy křest může být přijat ne politím vodou, nýbrž touhou stát se katolickým křesťanem, např. když někdo obětuje svůj život pro Krista. Právě tuto formu Církev uznává a ctí v případě Svatých neviňátek, dětí povražděných Herodem.

Která svátost je nejdůležitější? Sv. Tomáš Akvinský tvrdí (Summa Theologica III q. 65 a. 3), že Eucharistie, protože obsahuje samého Krista. Nicméně z jiného úhlu pohledu je nejdůležitější svátost křtu – a to proto, poněvadž díky němu vstupujeme na cestu spásy a teprve po přijetí křtu můžeme přijmout další svátosti včetně Eucharistie. O nutnosti křtu ke spáse mluví koneckonců sám Kristus: „Vpravdě, vpravdě pravím ti, nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha Svatého, nemůže vejít do království Božího…“ (J 3,5). Katechismus Katolické církve to vysvětluje následovně:

„Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k Církvi a stáváme se účastnými jejího poslání“ (Katechismus Katolické církve 1213).

Svátost křtu normálně uděluje kněz nebo jáhen politím hlavy kandidáta vodou se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Jenomže v mimořádných situacích, mezi něž patří ohrožení života, není přítomnost duchovního nutná. Platný křest může totiž v takovém případě udělit každý člověk – dokonce nevěřící a nepokřtěný – za předpokladu zachování správné formule a úmyslu konat to, co koná Církev. Tak učí i Katechismus Katolické církve v čl. 1256:

„Řádným služebníkem křtu je biskup a kněz, a v latinské církvi i jáhen. V případě nutnosti může křtít každý, i nepokřtěný, jen když má požadovaný úmysl. Požadovaný úmysl je: chtít konat to, co koná Církev, když křtí, a užít trinitární křestní formuli. Církev spatřuje důvod pro tuto možnost ve všeobecné spásné Boží vůli a v nezbytnosti křtu pro spásu.“

Existují ale případy, kdy i bez fyzického polití vodou je možno získat svátostnou milost spolu s odpuštěním dědičného hříchu. Jedná se samozřejmě o křest touhy a křest krve. První případ se týká situace, kdy dotyčná osoba uslyšela o Kristu, chtěla se stát křesťanem, ale zemřela před přijetím křtu. Dnes jsou tyto případy vzácné, ale v prvních staletích křesťanství, kdy vyznavači Kristovi byli pronásledováni a museli se skrývat, k nim docházelo častěji. Dále potom mluvíme o křtu krve, kdy nepokřtěná osoba obětovala svůj život za víru v Krista. Tak tomu bylo u sv. Emerenciány, mučednice, o níž Římské martyrologium praví: „Když se modlila nad hrobem své svaté sestry, byla napadena pohany a ukamenována, náležela ještě mezi katechumeny.“ O křtu krve jasně hovoří i Katechismus Katolické církve:

„Církev byla vždy pevně přesvědčena, že ti, kteří podstoupili smrt pro víru, aniž ještě přijali křest, jsou pokřtěni svou vlastní smrtí pro Krista a s ním. Tento křest krve, stejně jako křest touhy, přináší plody křtu, i když není svátostí.“ (KKC 1258).

To tedy znamená, že oba tyto mimořádné způsoby křtu zbavují člověka poskvrny dědičného hříchu a všech hříchů spáchaných v životě. Díky tomu má takto pokřtěný otevřenou cestu ke spáse. Nejsou však ale svátostmi a proto nevtiskují do duše člověka nesmazatelné znamení, jak je tomu v případě křtu vodou.

Do skupiny těch, kteří přijali křest krve, zařazuje Církev i Svatá neviňátka, čili děti povražděné v Betlémě a okolí na rozkaz Heroda, který se obával, že některé z nich může být nově narozeným židovským králem. Svatá rodina na příkaz anděla, jenž se ukázal sv. Josefovi ve snu, utekla do Egypta a tam zůstala až do smrti ukrutného vládce. Smrt se ale týkala všech chlapců do dvou let, což se nazývá řeží neviňátek. Dali svůj život pro Krista, čili přijali křest krve a získali tak dvojí aureolu: panenství a mučednictví. Kolekta (mešní modlitba) na jejich svátek 28. prosince říká, že oni hlásali Krista „ne slovy, ale smrtí“.

Žel v první polovině 20. stol. se v USA zrodila hereze, která popírala spásnou moc křtu krve a touhy. Podle jména svého původce, jezuity P. Leonarda Feeneyho, byla nazvána feeneysmem. Jeho názory lze shrnout v tvrzení, že bez křtu vodou neexistuje absolutně žádná možnost patřit na Božskou tvář v nebi, čili spásy pro osoby, jež nejsou začleněny do viditelných struktur Církve. Takový názor odporuje nauce Církve, která vždycky připouštěla možnost spásy – která jako taková existuje pouze v Katolické církvi – u osob, které k ní nenáleží, v případě nezaviněné (!) nemožnosti poznání nauky Církve, nebo smrti bez křtu, avšak s touhou jeho přijetí.

Zdá se, že názory P. Feeneye byly velice komplikované. On totiž neodmítal možnost získání posvěcující milosti křtem krve nebo touhy, ale zároveň tvrdil, že taková duše stejně přijde do pekla. Tento názor je absurdní. Jak totiž může přijít do pekla duše, která má nadpřirozenou lásku k Bohu? Jde o závažnou herezi jednoznačně odporující nauce Církve potvrzené jejím Magisteriem již po dlouhá staletí. Už ve 13. stol. Andělský učitel sv. Tomáš Akvinský o křtu krve a touhy napsal:

„Člověk může – bez křtu vodou – obdržet účinky této svátosti z utrpení Kristových, nakolik se Mu připodobní svým utrpením pro Něho. Je psáno (Zj 7,14): ´To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení. Vyprali si do běla své roucho v Beránkově krvi.´ Podobně člověk dosahuje účinku křtu mocí Ducha Svatého nejen bez křtu vodou, ale i bez křtu krve, když je jeho srdce pozdviženo Duchem Svatým k víře v Boha, k lásce vůči Němu a k lítosti za své hříchy…“ (ST III q. 66 a. 11 co.).

Co se stalo s P. Feeneyem? R. 1947 veřejně odmítl možnost spásy skrze křest touhy a krve. Mnohokrát byl vyzýván představenými k odvolání své hereze, ale nepodřídil se, dva roky poté byl suspendován a r. 1953 exkomunikován. Co je však zajímavé – r. 1972 se smířil s Církví, ale neodvolal své názory. Jím založená komunita pod názvem Služebníci Neposkvrněného Srdce Mariina se rozdělila na několik skupin, z nichž pouze některé jsou v jednotě s Církví.

P. Feeney měl nepochybně vznešený úmysl: chtěl čelit heretickému názoru, který se objevil v jeho době, jako by peklo bylo prázdné. Žel ale dospěl k opačnému extrému a neuposlechl napomenutí svých představených, kteří se snažili přivést ho k věrnosti nauce Církve.

Co se týká samotných Svatých neviňátek, tak je zajímavé, že až do r. 1960 Církev slavila jejich svátek kající formou s fialovým liturgickým oděvem. Neznamenalo to popření jejich mučednictví, ale spoluúčast na zármutku jejich rodičů truchlících nad ztrátou svých malých dětí. Fialová liturgická barva rovněž znamenala, že oni nebyli spaseni ihned, nýbrž spolu se svatými Starého zákona museli čekat na Zmrtvýchvstání Krista. Tak to vysvětlil katolický magazín „The American Ecclesiastical Review” už r. 1902:

„Na svátek Svatých mláďátek se ve mši svaté a v oficiu užívá fialové barvy. Duch tohoto svátku totiž nabízí dvojí pocit: na jedné straně zármutek, soucit s plačícími hebrejskými matkami, na druhé straně zase stav propasti (limbo), v němž museli tito malí mučedníci pobývat až do chvíle naplnění našeho Vykoupení ve Zmrtvýchvstání našeho Pána.“

Zdroj: Článek „Chrzest bez wody? Czyli o chrzcie krwi, świętych Młodziankach i herezji feeneyizmu“ in www.pch24.pl 28. 12. 2026