Tato slova Pána Ježíše jsou napsána na náhrobku Damiána de Veustera, známého mnohým českým čtenářům z knihy W. Hünermanna „Otec vyhoštěných“. Tohoto kněze, misionáře kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, zařadil papež Benedikt XVI. 11. října r. 2009 mezi světce. Pocházel z Belgie a v anketě o největší osobnost prohlásili občané této malé země právě jeho „největším Belgičanem všech dob“.

Narodil se v obci Tremeloo poblíž Lovaně r. 1840 ve zbožné rolnické rodině jako její osmé dítě. Když se starší bratr stal knězem a sestra řeholnicí, probudilo se i v něm kněžské povolání. Vstoupil v Lovani do semináře a začal studovat teologii. Seznámil se s kongregací Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která se věnovala misiím mezi pohany, a vstoupil do ní. Podle dochovaných hodnocení svých představených vynikal mladý Damián už v noviciátě „nenuceností, vyzařováním pokoje a mírem duše“. Po vysvěcení na kněze se měl stát učitelem ve škole své kongregace. Jeho však více přitahovala práce v misiích. Boží Prozřetelnost mu „vyšla vstříc“. Spolubratr, který měl vycestovat jako misionář na ostrovy v Tichém oceáně, náhle onemocněl na tyfus. Páter Damián se nabídl místo něho. Představení souhlasili. To se stalo r. 1867.

Těsně před odjezdem napsal v dopise rodičům: „Pro srdce, které své rodiče, svou rodinu, své spolubratry a svou vlast něžně miluje, je to veliká oběť. Ale hlas, který nás povolal a požadoval obětovat všechno, co je nám milé a drahé, je hlasem Božím. Je to hlas našeho Spasitele, který nám říká to, co řekl prvním apoštolům: ‚Jděte, učte všechny národy a učte je zachovávat má přikázání. A já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.‘ Tato poslední slova jsou pro nás bohatou útěchou. Ježíš Kristus je s misionáři zcela zvláštním způsobem, vede jejich kroky a chrání je v nebezpečích… Co se týká vás, milí rodiče, neznepokojujte se kvůli mně. Jsme v Božích rukou, Všemohoucí nás bere pod svou ochranu. Jen o jedno vás prosím: Modlete se, aby Bůh nám dopřál šťastnou plavbu a dal nám odvahu vždy a všude plnit Jeho svatou vůli. V tom spočívá náš celý život. Tato vůle je v evangeliu znázorněna jako úzká cesta, která bezpečně vede do nebe.“

Po dvaceti týdnech plavby lodí konečně dorazili do cíle: on, dalších pět spolubratří a deset řeholních sester. Tam otec Damián působil několik roků na různých misijních stanicích. Tichomořské ostrovy patřily některé pod britskou, jiné pod francouzskou koloniální správu. Mezi domorodci bylo hojně rozšířeno malomocenství. Koloniální úřady v obavě před epidemií odvážely postižené na opuštěný ostrov Molokai, kde byli ponecháni svému osudu bez jakékoliv péče, jenom jídlo jim vozili. Tady umírali jako zvířata za velkých bolestí a utrpení, neznámí a světem zapomenutí.

Katolická církev ale smýšlela jinak. Pro ni i tito ubožáci byli Božími dětmi, které nelze nechat bez pomoci. Tamní misijní biskup Maigret se obrátil písemně i ústně na všechny duchovní, kteří zde působili, s tím, že vyděděnci na Molokai nutně potřebují kněze. Protože však jde o nebezpečnou práci, nelze ji nikomu přikázat. On, biskup, se proto ptá, jestli se někdo dobrovolně nehlásí ke službě malomocným. Otec Damián šel. V květnu r. 1873 vstoupil na parník spolu s 50 malomocnými, které policie deportovala na Molokai. Svým rodičům tenkrát o tom napsal: „Pociťuji jako své největší štěstí, že mohu Pánu sloužit v jeho chudých a nemocných dětech, které byly jinými lidmi zavrženy. Pokouším se přivést je všechny na cestu do nebe.“

Otec Damián na Molokai vyučoval malomocné katechismu, křtil, zpovídal, zaopatřoval a sloužil mši sv. S námahou a za finanční podpory zvenčí se mu podařilo postavit zde kostel. Ale nezůstalo jen u „péče o duše“. Otec Damián se také snažil ulehčit i těžký pozemský osud malomocných. Ještě před odjezdem na Molokai absolvoval zdravotnický kurz, aby mohl fungovat i jako sanitář. Žádný lékař se totiž neodvážil sloužit těmto lidem a riskovat nákazu s jistotou nevyhnutelné smrti. Otec Damián čistil nemocným rány a dokonce amputoval postižené údy, aby neohrožovaly celé tělo. Stavěl pro své svěřence domy ze dřeva, které nahrazovaly chatrče z trávy. Staral se také o důstojné pohřby zesnulých. Ti bývali dosud buďto shazováni do jam nebo zahrabáni do písku. Otec Damián pro ně zhotovoval dřevěné rakve a organizoval pohřby do země s katolickými obřady. Zřídil na Molokai i sirotčinec pro malomocné děti, které neměly nikoho z příbuzných nebo jichž se rodiče kvůli nemoci zřekli. Aby učinil život malomocných aspoň trochu snesitelným, založil hudební kapelu.

Přitom si byl otec Damián plně vědom nebezpečí vlastní nákazy. Strach před ní byl pro něho zdrojem pokušení utéci z Molokai alespoň na nějaký čas. Píše o tom svému bratrovi: „Vzduch je tu v důsledku této nemoci tak zamořen, že je téměř nedýchatelný. Jednoho dne při sloužení mše sv. jsem si uvědomil, že i mne zde čeká tato nákaza. Octl jsem se v pokušení utéct. Ubránil jsem se však myšlenkou na mého Pána, který vzkřísil z hrobu Lazara. Díky tomu mi již nepřipadá těžké vstoupit do zamořeného a nedýchatelného prostoru lazaretu nemocných v nejtěžším stadiu, i když mne ještě tu a tam přepadne pocit hnusu, když musím slyšet zpovědi těch, jejichž rány už jsou plné červů.“

Odkud čerpal otec Damián sílu všechno toto snášet a vydržet? Jeden z jeho spolubratří napsal: „Pater Damián vstával časně ráno, aby se modlil. Dělal to buď u paty svého krucifixu, nebo před svatostánkem v kostele. Potom sloužil mši sv. a kázal při ní. Následovala práce až do večera, kdy se modlil breviář.“ Krom toho otec Damián velice miloval modlitbu růžence. Modlil se jej nejraději při chůzi do lazaretu. Často také navštěvoval hřbitov, který na Molokai vybudoval, a modlil se tam za spásu zesnulých. Když mu to čas dovolil, bylo ho vidět v kostele před svatostánkem. Napsal o tom bratrovi: „Bez Nejsvětější svátosti by bylo mé postavení nesnesitelné. Ale když On je nablízku, tak jsem stále radostný a s nadšením pracuji pro své vyděděnce.“

Nákaza malomocenstvím nenechala na sebe dlouho čekat. R. 1884 se objevily první potíže. Přijal ortel bolestné smrti jako oběť. Napsal bratrovi: „S radostí v srdci přináším tuto oběť svého zdraví s tím, aby pomohla ke zdaru mé práce mezi vyhoštěnými.“ Krátce nato se přihlásili Otci Damiánovi jako pomocníci dva kněží a dva laikové, později se připojilo i několik františkánských sester. Až do poslední chvíle se snažil otec Damián, pokud mu to zdravotní stav dovolil, být aktivní. V dubnu r. 1889 však musel definitivně ulehnout, aby už nikdy nevstal. Zaopatřen svátostmi zemřel 15. dubna r. 1889 ve věku 49 let. James Sinnet, irský zdravotnický dobrovolník, který ho ošetřoval, podal o jeho smrti tuto zprávu: „Nikdy jsem neviděl u nikoho štastnější smrt. On byl v utrpení a v modlitbě pevně spojen s Bohem. Opakovaně mne ujišťoval, jaké je to štěstí slavit Velikonoce už v nebi.“ Svému příteli Edwardu Cliffordovi napsal: „Za svého pozemského putování nikdy nezapomeňte jít úzkou cestou!… Štastnou cestu, můj milý příteli, a na shledanou v nebi!“

Ostatky světce byly uloženy pod stromem, kde po svém připlutí na ostrov strávil svoji první noc. R. 1936 se belgická vláda postarala o jejich převoz do Lovaně, kde spočívají v chrámu kongregace Nejsvětějšího Srdce. Zároveň tohoto roku byl zahájen proces blahořečení, ukončený r. 1995. Sv. Damián de Veuster je pádným důkazem, kam vede a co působí bezvýhradná oddanost Kristu a jeho Církvi. Současně vyvrací námitky těch, kteří obviňují katolicismus z „ujařmení svobody“ a „tmářství“. Snad nejlépe a nejkrásněji ocenil osobnost Otce Damiána proslulý indický národní vůdce Mahátma Gándhí, který, i když nebyl křesťanem, přesto prohlásil: „Svět politiky a médií zná jen málo hrdinů, kteří jsou srovnatelní s paterem Damiánem. Vyplatí se hledat prameny, z nichž takové hrdinství pochází.“