Mariánští ctitelé již řadu let usilují o vyhlášení dogmatu o Panně Marii jako Spoluvykupitelce. Teď ale dostali „studenou sprchu“ z Vatikánu. Tento titul je prý „vždycky nepatřičný“. Svatý stolec totiž 4. listopadu publikoval novou „doktrinální nótu“. Připravil ji sám prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Victor Manuel Fernández. Nese titul „Mater Populi fidelis. Doktrinální nóta týkající se některých mariánských titulů vztahujících se ke spolupráci Marie na díle spásy“. Maria je zde prohlášena za „Matku věřícího lidu“ a dokument zaujímá kritický postoj k jiným titulům, jaké dávali Matce Boží věřící v různých dobách včetně papežů a svatých.

„Mater Populi fidelis” je dalším sporným dokumentem kardinála Fernándeze. V prosinci r. 2023 zveřejnil nótu „Fiducia supplicans” o „spontánních“ mimoliturgických žehnáních jednopohlavních párů a párů žijících spolu mimo manželství. V dubnu r. 2024 publikoval nótu „Dignitas infinita” o důstojnosti lidské osoby, aniž činí rozdíl mezi důstojností člověka žijícího v posvěcující milosti a člověka žijícího ve stavu těžkého hříchu.

Nový dokument kategoricky odmítá titul „Spoluvykupitelka“ a kriticky se staví i k titulu „Prostřednice všech milostí“. Negativní postoj k titulu „Spoluvykupitelka“ má nejspíš své kořeny v ekumenismu. Protestanté i pravoslavní proti tomuto označení Panny Marie vždycky reagovali a reagují pobouřeně. Protestanté v něm vidí popření jedinečnosti spásy v Ježíši Kristu, pravoslavní zase soudí, že tento titul nemá svůj základ ani v Písmu svatém, ani ve spisech církevních Otců.

Dokument kardinála Fernándeze popisuje spolupráci Marie v díle spásy ve dvou rovinách. Tou první je její účast v objektivním vykoupení lidstva Kristem za Jeho života na této zemi, tou druhou vliv, jaký nyní má Maria na lidstvo. Dikasterium se odvolává na II. vatikánský koncil a říká, že Maria „nikdy nebyla jenom pasivním nástrojem, který Bůh použil, nýbrž spolupracovala na díle lidské spásy svojí svobodnou vírou a poslušností“. Navzdory tomuto správnému konstatování však dokument odmítá uvedený titul.

Odmítnutí „Spoluvykupitelky“

Vatikánský dokument připomíná, že tento titul má kořeny v 15. stol. a těšil se popularitě především ve 20. stol. Užívali ho rovněž papežové (srvn. níže), pouze papež František zaujímal k němu kritický postoj, dokument cituje jeho výpovědi, že Maria se nikdy nepředstavovala jako Spoluvykupitelka. Proto Svatý stolec se rozhodl tento titul odmítnout. V uvedené doktrinální nótě se píše: „Tento titul totiž může zatemnit jediné vykupitelské prostřednictví Kristovo a tím způsobit zmatek a narušit harmonii pravd křesťanské víry.“ Dále jsou zde citována slova ze Skutků apoštolů, že „není dáno lidem pod nebem žádné jiné jméno, v Němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12), jedině jméno Kristovo.

Ohled na protestanty?

Je těžké pochopit ostrost, s jakou Svatý stolec reaguje na titul „Spoluvykupitelka“. Jeho používání papeži a světci dokazuje, že není vůbec v rozporu s katolickým sensus fidei, tj. všeobecným cítěním katolického lidu. Přiznat lze pouze jedno – a sice možnost „myšlenkového zkratu“, že spoluvykupitelská role Panny Marie bude chápána na stejné úrovni s vykupitelským posláním Ježíše Krista. Tomu lze ale snadno zabránit náležitým doktrinálním vysvětlením, že Mariino spoluvykupitelství je dobrovolnou vnitřní spoluúčastí na Kristově díle spásy lidstva, nikoli nějakým samostatným aktem odděleným od Ježíšovy oběti na kříži. Přesně tak rozuměli Mariino „spoluvykupitelství“ velcí mariánští ctitelé sv. Ludvík Maria Grignion de Montfort v 17. stol. nebo sv. Maxmilián Kolbe ve 20. stol. Kdyby Dikasterium pro nauku víry doktrinálně definovalo Mariino spoluvykupitelství takto, bylo by vše v pořádku. Proč to neučinilo a místo toho se kategoricky vymezilo proti užívání tohoto titulu? Patrně nebudeme nespravedliví, když řekneme, že Svatý stolec to udělal nikoli z obavy o čistotu víry, ale z jakéhosi ekumenického ohledu na protestanty. Polský publicista Pawel Chmielewski píše, že pokud je toto pravdou, tak se jedná o „další příklad vysoce pochybného ekumenismu, kdy Katolická církev rezignuje na bytostné prvky vlastní zbožnosti s cílem… no právě, jakým? Obrátí se nyní protestanté na katolickou víru? To asi těžko.“

Titul „Spoluvykupitelka“ nesmí být nadále užíván

Apoštolský stolec má právo sahat k rozhodnutím takového typu – jde o otázku ryze teologickou. Titul „Spoluvykupitelka“ nebyl dosud nikdy Matce Boží oficiálně přiznán. Je možné říct, že Sv. stolec svou doktrinální nótou 4. listopadu ukončil autoritativně a závazně vnitrocírkevní diskusi na toto téma. Roma locuta, causa finita… Jenže kdyby záležitost byla tak jednoduchá, neměli bychom důvod o tom psát. Morální povinností katolíka by bylo takové rozhodnutí přijmout jako závazné. Ale tak tomu není.

Hlavní oprávněnou námitkou je výraz „vždycky nepatřičný“ na adresu tohoto titulu, což znamená, že když ho použijeme v jakémkoliv chápání, jednáme vždycky špatně. Jenže potom si špatně počínali i světci a papežové, kteří tento titul používali – a hlásali tak něco úplně jiného než činí kardinál Fernández v uvedeném dokumentu. Lze připojit dlouhý seznam citací papežů, kteří použili pro Pannu Marii tento termín, což je v diametrálním rozporu s Fernándezovým dokumentem. Je sice pravdou, že tyto papežské výroky nejsou neomylné, nicméně když se tolikrát opakují a jsou podepřeny výroky velkých světců-mariánských ctitelů a vírou katolického lidu, potom je nelze zcela odhodit stranou, jak to činí nejnovější vatikánský dokument. Připomeňme si alespoň některá papežská vyjádření:

Pius XII. (1939–58) ve své encyklice „Ad caeli reginam” výslovně píše o „spoluvykupitelství Panny Marie“, předtím Benedikt XV. (1914–22) se vyjádřil v apoštolském listu, že „Panna Maria spolu s Kristem vykoupila lidské pokolení“.

Papež Pius XI. (1922–39) v rozhlasovém poselství r. 1935 (cit. L´Osservatore Romano) výslovně mluvil o „Spoluvykupitelce“: „Ó, Matko zbožnosti a milosrdenství, která jsi jako Spoluvykupitelka stála při svém nejmilejším Synovi a trpěla spolu s Ním…“.

Jan Pavel II. (1978–2005) při generální audienci 10. prosince r. 1980 hovořil o „Madonně Spoluvykupitelce“. 8. září 1982 řekl při katechezi pro lid, že Panna Maria se duchovně spolupodílela na utrpení svého Syna, „aby byla Spoluvykupitelkou lidstva“. 4. listopadu 1984 mluvil o sv. Karlu Boromejském, že se „obracel k Marii Spoluvykupitelce“. 31. ledna 1985 v homilii v Ekvadoru řekl, že „role Marie jako Spoluvykupitelky nepřestala ani po oslavení jejího Syna“. 31. března 1985 v katechezi při Anděl Páně prohlásil, že „Pánova touha spasit člověka je podporována Marií Spoluvykupitelkou“. 24. března r. 1990 při audienci v aule Pavla VI. vzýval „Nejsvětější Marii, Spoluvykupitelku lidského pokolení“. 6. října r. 1991 mluvil při katechezi na Anděl Páně o sv. Brigitě Švédské, která „uctívala Marii jako Neposkvrněnou, Matku bolestnou a Spoluvykupitelku“.

Dodejme ještě, že za pontifikátu sv. Pia X. (1903–14) Sv. stolec dal svůj souhlas k používání modlitby, v níž je obsažen titul „Spoluvykupitelka“. A mohli bychom v tomto výčtu papežských vyjádření pokračovat.

Je nynější doktrinální nóta o Panně Marii závazná?

Vyjádření vatikánského úřadu pro věrouku a mravouku jsou vždycky závazná, ale za určitých pevně stanovených podmínek. Mezi ně patří především kontinuita nauky. Jestliže existuje tolik kontinuálních vyjádření papežů a světců ve prospěch titulu „Maria Spoluvykupitelka“, byť nikoli neomylných, potom nemůže Dikasterium pro nauku víry toto jednoduše zcela ignorovat a rozhodnout kategoricky proti. Samozřejmě do jeho kompetence patří správně věroučně vysvětlit tento titul (srvn. výše), aby nedošlo k mylnému chápání, ano, na místě by bylo i objasnění, kdy je vhodné a kdy nevhodné tohoto titulu pro Pannu Marii používat. Kategoricky ho však odmítnout a de facto zakázat používat znamená ze strany kardinála Fernándeze zneužití své funkce podobně jako v případě dokumentu „Fiducia Supplicans“. Proto tento dokument není možno pokládat za závazný.

Koneckonců dokument Dikasteria zakazuje používat titul „Spoluvykupitelka“, ale nezakazuje teologickou debatu na toto téma. Jakou to má logiku? Co když z takové diskuse vyjde najevo, že Pannu Marii lze nazvat Spoluvykupitelkou? To budeme svědky dalšího dokumentu, v němž se popře ten, o kterém mluvíme? Nebo se stane, pokud již jím není, Fernándezův úřad králem ze známé pohádky, který ohlašuje „odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil“? Taková práce úřadu, který má bdít nad čistotou víry, je ovšem její smutnou karikaturou.

„Prostřednice všech milostí“ – také cenzurtováno?

Užívání tohoto titulu na rozdíl od titulu „Spoluvykupitelka“ dokument výslovně nezakazuje, ale nabádá k používání jiných titulů, aby prý nebylo zatemněno „jediné prostřednictví Ježíše Krista v díle spásy“. Nejlepší prý je označení „Matka v řádu milosti“. Všechno pod zorným úhlem kristocentrismu.

Jenže tento kristocentrismus je poněkud zvláštního charakteru. Katolické víře byl vždycky cizí kristocentrismus na úkor mariánské zbožnosti. Církev Matce Boží prokazuje zvláštní kult, větší než jiným světcům. Dokladem jsou mariánská dogmata, nejnověji o jejím Neposkvrněném početí a Nanebevzetí. Obě, ačkoliv nechyběli jejich odpůrci, měla svou pevnou oporu ve víře katolického lidu a jeho mariánské zbožnosti. Ale odmítnutí titulu „Spoluvykupitelka“ a odrazování od titulu „Prostřednice všech milostí“ tuto oporu výrazně postrádá, naopak směřuje proti mariánské zbožnosti katolických věřících.

Je to dost paradoxní. V dřívějších dobách, kdy jsme neměli II. vatikánský koncil a synodalismus, byla tato zbožnost katolického lidu respektována, dnes ale v době synodality, kdy prý každé rozhodnutí má být konzultováno s Božím lidem, se rozhoduje od zeleného stolu přímo proti jeho cítění – a to jen s ohledem na ekumenismus a dialog.