„Dlouhá sukně, bledá líčka – tak se pozná katolička.“ Jedno z nejčastějších tvrzení o křesťanských dívkách. V světoznámé knize Charlotty Bronteové Jana Eyrová najdeme barvitý popis oblečení dívek v nechvalně proslulém Lowoodském ústavu: „… asi dvacet takto oděných dívek bylo už dospělých, byly to vlastně mladé ženy – moc jim to neslušelo, i ty nejhezčí vyhlížely prapodivně.“ V podobenství o boháči a Lazarovi se dočteme o člověku, který byl bohatý, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. Posléze trpěl v pekle. V Novém zákoně se také dočteme o tom, jak si ženy nemají splétat vlasy a krášlit se.

Oproti tomu „světské“ časopisy hýří návody na vylepšení zevnějšku. Firmy se předhánějí, která vyrobí lepší kosmetiku či oblečení, mnohé ženy podstupují plastické operace. Atraktivní ženy snáze získají zaměstnání, hezké dívky se dříve a snadněji provdají. Hitem posledních let se stává barevná typologie a módní poradenství.

A jaký postoj k tomu má zaujmout křesťan? Podívejme se na Píseň písní. O výklad této kapitoly se vedly spory, které nejsou rozhodnuty dodnes. Je oprávněná otázka, zda je správnější alegorický výklad (přenesený na vztah Krista k Církvi), či zda máme Píseň písní chápat doslovně. Můžeme proto vidět v Písni jak chvalozpěv na lásku člověka k člověku, tak obraz lásky Boha ke svému lidu. Každopádně je zde opěvován krásný vzhled muže a ženy:

„Ke klisně vozu faraónova jsem Tě připodobnil, má přítelkyně. Půvabné jsou Tvé tváře přívěsky ozdobené, tvé hrdlo ovinuté šňůrou perel.“ (Pís. 1,9–10).

„Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných. Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran.“ (Pís 5, 10–11).

Jsem hluboce přesvědčena, že křesťané mohou (i mají) dbát o svůj zevnějšek. Jednak byl člověk stvořen k obrazu Božímu a také má svým životem vydávat svědectví o Bohu. A pokud budou křesťané vypadat odpudivě a páchnout, hůře někoho přesvědčí o hodnotě svého náboženství.

Je důležité mít smysl pro zdravou míru. A také si vypěstovat dobrý vkus. Péče o vzhled se nesmí stát modlou. Při četbě ženských časopisů je třeba mít na mysli i fakt, že jsou ve hře peníze. Módní a kosmetický průmysl dosahuje značných zisků a mnohdy doslova diktuje ženám, co se jim zrovna teď má líbit. A také jak mají vypadat.

V posledních letech se stávají velmi populárními soutěže královen krásy. Nepovažuji je za vhodné z více důvodů:

• stanovit objektivní kritéria krásy je obtížné (každému se líbí jiný typ ženy)
• mnohé dívky propadají smutku, když svůj vzhled porovnávají s vítězkami těchto soutěží
• touha po fyzické kráse může ženu přivést až k ničení vlastního těla

Tyto soutěže může vyhrát vždy jen jedna dívka. A její umístění je jen souhrou několika faktorů – třeba i toho, kdo zrovna sedí v porotě. S tvrzením, že se jedná o nejkrásnější ženu světa (republiky, školy, letního tábora…) nebudou nikdy všichni souhlasit. U mužů už jsem se několikrát setkala s tvrzením, že tyto soutěže vyloženě nesnášejí – dívky jim na nich připadají „vychrtlé“, s umělými úsměvy, někdy i hloupé a namyšlené. A některým mužům dokonce vadí, když se ženy malují, líbí se jim spíše naturální krása. Vraťme se ale k drtivé většině žen, k těm, které podobnou soutěž nikdy nevyhrají. Už proto, že by je ani ve snu nenapadlo se do ní přihlásit. Všem bych ráda řekla tu krásnou biblickou větu: „Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása…“. A hlavně: „Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha.“ (Př.15, 13) Křesťanství zdůrazňuje vnitřní krásu, povahové vlastnosti a milosrdenství. Krásný příklad nám dává jedna pasáž v knize Přísloví – chvála ženy statečné:

A jak se v honbě za krásou ničí vlastní zdraví? Stoupající výskyt onemocnění mentální anorexií a bulimií je alarmující. Jde sice hlavně o poruchu rodinných vztahů, ale kult krásy při jejím rozvoji hraje velkou úlohu. Jednou jsem měla službu zrovna v den, kdy se konala soutěž Miss České republiky. Procházela jsem odděleními a skoro všichni pacienti byli před televizí. A většina se celkem normálně dívala a komentovala dění na obrazovce. Jinak tomu bylo na jednotce intenzívní péče. Tam zrovna ležely dívky s mentální anorexií. A pečlivě sledovaly všechny jejich míry a váhy, přepočítávaly body mass index a porovnávaly jej se svým. A zasvěceně komentovaly, která z nich má pravděpodobně poruchu příjmu potravy. Ano, až takhle daleko to může dojít.

Vyprávěla mi jedna maturantka, jak šokovala své spolužačky výrokem, že je věřící. Ani uvěřit jí nechtěly: „Vždyť jsi úplně normální a pěkně se oblékáš.“ Vidíte, i vzhled může hrát roli při přesvědčování druhých lidí. Politici, řečníci či různí dealeři to dávno vědí, teď je důležité, aby to pochopili i ti křesťané, kteří tvrdí, že na vzhledu nezáleží.

Považuji za vhodné pěstovat dobrý vkus už u dětí. Je jasné, že na „lítačku“ dětem dáváme horší oblečení, ale pro jiné příležitosti je vhodné je obléci pěkněji. Není nutné podléhat všem módním trendům, ale ani vystavovat děti posměchu, když přijdou do školy ve starém a nemoderním oblečení. Učme je špinavé oblečení dát včas do prádelního koše. Zastrkovat si košili do kalhot (ne do trenek!), pravidelně se mýt a pečovat o vlasy a nehty.

Boj o délku vlasů se může stát nelítostným až krutým. Jak jsem si všimla, v dnešní době už holčičky vypadají více jako holčičky. V době mého dětství tomu bylo naopak. Nevím už, kdo jako první řekl nesmysl „dlouhé vlasy, krátký rozum“, ale faktem je, že se jím, ke škodě dcer, řídila spousta rodičů. Vyslechla jsem pár smutných příběhů na téma: násilné stříhání vlasů. Jedna dívka pak chodívala plakat do zahrady, druhá plakala ve vaně, třetí takto „zohavená“ nechtěla ani chodit ven. Jedna z těchto žen mi (teď už s úsměvem) vyprávěla, jak její neteře doma říkají mamince: “Mami, teď mě ještě nestříhej, má přijet teta Helena, víš, jak by zase nadávala?“ Mnohdy to jsou vlastní rodiče, kteří jako první srážejí sebevědomí dítěte, když nerespektují jeho přání ohledně vzhledu. Co se týče délky vlasů, doporučuji – zcela jednoznačně – řídit se přáním dítěte. Samozřejmě s podmínkou, že o vlasy bude řádně pečovat a nebudou mu padat do očí. Chlapecký účes pro děvče považuji za nevhodný (obzvláště v případě amatérského stříhání „podle kastrolu“, jak se to v době komunismu v naší zemi praktikovalo). Pokud chce dívka krátké vlasy, ať je sestřih vkusný a pěkný. U chlapců je někdy situace opačná – chtějí nosit dlouhé vlasy, melír, změnit barvu. A k tomu náušnice. A rodiče to přivádí na pokraj šílenství. Přesto doporučuji mu vyhovět a neurážet jeho cítění. Pokud jde o „úlet“ adolescenta, možná ho to časem přejde. Anebo také ne. Zkuste to přijmout jako jeho styl, jeho hledání identity, i když s tím nesouhlasíte.

Hitem posledních let se stává barevná typologie. Johannes Itten, švýcarský malíř a umělecký pedagog, učinil zajímavý objev, že jeho studenti volí pro svá umělecká díla barvy silně ovlivněné vlastním přirozeným koloritem, tónem své pleti, vlasů a očí. To se týká jak tónu barvy, tak jeho intenzity. Po letech pozorování tvrdí, že každá osoba intuitivně ví, jaké barvy se k ní hodí. Test preference barev se uplatňuje i v psychodiagnostice. Svou roli hrají i barvy liturgických rouch, tak proč bychom barvám neměli přisoudit určitou úlohu i v běžném životě? Také je již dávno známo, jaký styl oblékání komu sluší. Kdo se lépe cítí (a také vypadá) v romantických šatech s volánky, komu sluší spíše sportovní oblečení a komu střízlivý kostým.

Vraťme se ale ke křesťanství. Mohou tedy křesťané vypadat atraktivně? Být vkusně upravení? Odpověď zní jednoznačně: ano. A já dodávat: nejen mohou, také by měli. Jednak se člověk daleko lépe cítí, když je upravený, ale hlavně: to, jak navenek vypadáme, hodně vypovídá i o nás samotných. A také o tom, jak prožíváme své náboženství. Na jednom semináři pro manžele přednášel jeden velmi sympatický pár z Itálie. Měli čtyři děti a vypadali úžasně. Muž byl podnikatel a jeho žena se starala o děti. Byla velmi krásná a v kontaktu příjemná. Ve své přednášce mj. řekla: „Ženy, mějte na paměti , že na vašeho muže číhají mnohá pokušení. Mnoho krásných žen se vyskytuje v jeho okolí. Proto se snažte, aby se rád vracel domů. Buďte vždy upravené a navoněné.“ Někteří křesťané by mi teď mohli namítnout, že na vzhledu tolik nezáleží. A já tuto námitku přijímám. Péče o pěkný vzhled má mít svoje místo v pořadí priorit. Krása by se neměla stát modlou. Ani způsobem, jak se povyšovat nad druhé.

Při péči o svůj vzhled je také důležité mít na zřeteli svůj věk. Stává se, že mladé dívky se někdy oblékají jako čtyřicátnice a naopak, žena ve zralém věku nosí minisukně, volánky a dětské sponky ve vlasech. Obojí vypadá nevhodně až směšně. Kult mládí a krásy si vybírá svou daň také při plastických operacích. Někdo prostě nedokáže přijmout svůj věk a za každou cenu chce vypadat mladě. A navenek skutečně vypadá pěkně, jenže… okolí stejně ví, kolik je mu let. A také si všimne, že jeho vzhled působí poněkud uměle a nepřirozeně.

Tím se dostáváme k tématu plastických operací. Ne, nezavrhuji kliniky plastické chirurgie. Dokonce si myslím, že v mnoha případech mohou účinně pomoci. Třeba včasná operace odstátých uší může dítě zachránit před posměchem. Nutné jsou také operace rozštěpových vad v obličeji. Srovnání nestejně dlouhých končetin. Ale už bych polemizovala o tom, zda vzhledově krásná žena musí být ještě krásnější. Třeba zda je nutné si za každou cenu nechat zvětšit už i tak pěkné poprsí. Plastické operace s cílem podobat se nějakému svému idolu považuji za projev duševní poruchy. Svědčí to o nepřijetí sebe sama a také o tom, že vzhled v pořadí priorit je příliš vepředu. Za touhou být ještě krásnější se často skrývá touha po přijetí, po lásce. Před pár lety se mi dostal do rukou jeden z časopisů pro dívky. Rozhodla jsem se, že do něj nakouknu. Upřímně řečeno – už podle titulků na úvodní straně jsem od něj nic nečekala, ale obsah mě doslova šokoval. Nejhorší článek (a také nejdelší) byl o plastických operacích. To by se ještě dalo přežít, kdyby byl napsán v seriózním duchu. Ale tady byly uváděny příklady modelek a hereček, které by v honbě za krásou udělaly cokoliv. „I ruce bych si nechala uříznout, kdybych věděla, že tím získám lásku svého muže“, svěřila se tam jedna modelka. Samozřejmě, normální dospělý člověk nad tímto zakroutí hlavou a časopis skončí tam, kde má – v nejbližším odpadkovém koši. Jenže tohle čtou mladé dívky. Dívky, které dospívají, hledají svou identitu, hledají vzory. Mnohé nemají v rodičích oporu. A pod vlivem takové četby si mohou začít myslet, že cenu má jen ten, kdo je krásný a že tudíž pro krásu je nutné mnoho obětovat. Navíc, pokud někdo někoho miluje jen kvůli pěknému vzhledu, je to jen podmíněná, tj. ne opravdová, láska.

Následující řádky mohou být povzbuzením pro „ošklivá káčátka“ – pro všechny ty, kteří si často s povzdechem pomyslí: „Kde jsem jen byl, když se krása rozdávala?“. A možná si někteří pomyslí, jak může být krása nevýhodná?

„Kamkoli vkročím, hned se za mnou muži otáčejí. O nabídky k sňatku nemám nouzi“, vyprávěla mi velmi krásná mladá žena a pokračovala: „Ale všichni ti muži jsou jaksi divní. Připadají mi takoví zamindrákovaní a ve vztahu s nimi se necítím svobodně. Ráda bych se vdala, ale připadá mi, že lepší muži o mě ani nestojí.“

Zkušenost této atraktivní ženy zdaleka není ojedinělá. Existují muži, kteří si chtějí zvýšit sebevědomí, pocit vlastní hodnoty, vztahem s hezkou dívkou. A buď si ji neustále „kupují“ různými dárky a pozornostmi nebo k ní zaujímají vlastnický postoj a žárlí. Někdy se pěkné ženy brzy vdají, ale také brzy rozvádějí. A mnohdy jsou nespokojené. (Je zajímavé sledovat osudy bývalých spolužáků.)

Hezké ženy také mohou být namyšlené. (Platí to samozřejmě i pro muže, ale u žen je krása ceněna více.) A je otázkou, zda v hloubi duše jsou spokojené. Zda mají někoho, kdo je přijme i s jejich slabostmi (které má každý člověk). Přezíravým postojem vůči druhým si mohou vypěstovat nepřátelství. V něčem to mají v životě lehčí a někdy na to mylně spoléhají. Domnívají se, že krása jim zajistí hezké manželství, pracovní úspěchy a obdiv okolí. O domácích pracích hovoří s despektem a na pomoc bližním ani nepomyslí. Dříve nebo později dojde ke konfrontaci a její výsledky nemusejí být právě povzbudivé. Písmo to říká tvrdě: „Zlatý kroužek na rypáku vepře je žena krásná, ale svéhlavá a rozmarná.“ (Př. 11,22)

Hezký člověk se často potýká se závistí. Hezký člověk může být příjemný, milý, inteligentní, skromný a obětavý a přesto se o sobě dozví řadu negativních hodnocení. O závisti se říká, že je to typicky česká vlastnost. Snad nikomu není příjemné se takové věci o sobě dozvídat. Všem těm, co se považují za nehezké, bych ráda doporučila, ať si někdy přečtou některé nechutné články o slavných osobnostech a pak ať si poctivě odpoví na otázku: „Jak bych se cítil(a), kdyby se někdo takhle vyjadřoval o mně?“ (Jak člověka zabolí, když se o sobě dozví nějakou lež či pomluvu, třeba „jen“ od sousedky. A vezměme v úvahu, že tyto časopisy čtou tisíce lidí.)

A konečně – není snad nic pomíjivějšího, než krása. Krásu lze ztratit v jediné minutě. Stačí autohavárie, úraz, kožní onemocnění, hormonální změny. A pokud byl život jedince postaven hlavně na kráse, najednou se může celý zhroutit.

Původně publikováno v knize BURDOVÁ, Ilona. Křesťan a normalita: Křesťan a duševní nemoc. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2009. ISBN 9788086953496.