Výzvy ke smíru a snášenlivosti mezi „různými názorovými proudy v Církvi“ slýcháme od katolických hierarchů již desítky let. Prý je to nutné v zájmu uchování jednoty Církve. Progresisté a tradicionalisté nemají navzájem polemizovat, nýbrž tolerovat se a spolupracovat, aby se prý Katolická církev neštěpila, ale zůstala jednotná.

Nepopíráme dobrou vůli biskupů nebo i papežů v tomto směru. Jenže s politováním musíme říci, že „pláčou na špatném hrobu“. Církev Kristova není žádnou politickou organizací ani žádným parlamentem, kde stojí proti sobě jednotlivé frakce s odlišným programem. Takhle ji chápat znamená úplně ignorovat smysl a podstatu Církve, jak ji Kristus založil a jakou ji chtěl mít.

Především tedy: Problém nestojí tak, že by v Církvi proti sobě stály názorové skupiny progresistů a tradicionalistů (konzervativců). Principem je, že Pán svěřil své Církvi trvale platné věroučné a mravoučné pravdy, které ona má pod vlivem Ducha Svatého střežit až do konce světa a předávat neporušené dalším generacím. Potíž není v tom, že by tady existovaly názorové rozdíly uvnitř Církve a jim odpovídající jednotlivé proudy, ale v tom, s čím Církev musela bojovat od prvopočátku své existence, jak dokazuje už Nový zákon (listy sv. Pavla a ostatních apoštolů): s bludy, jež popíraly některou z pravd, již Kristus nebo apoštolé pod vlivem Ducha Svatého hlásali. Kdyby se jednalo pouze o rozdíly postojů v otázkách misijní a evangelizační aktivity nebo v nauce katolické sociologie či teorie dějin umění apod., jakože tyto různice v Církvi vždycky existovaly, existují a budou existovat, tak potom opravdu jsou tolerance a vzájemný respekt v zájmu uchování jednoty nutné a potřebné. Nikdy je však nelze uplatnit vůči herezím, které odmítají to, co Církev pod vlivem Ducha Svatého od prvopočátku učí. Není to její pravda, kterou by ona vynalezla nebo vymyslela, nýbrž pravda Boží.

Tak zvaní progresisté nejsou totiž žádnou „jednou z názorových skupin“ uvnitř Církve, nýbrž heretiky, kteří akceptují – někteří skrytě, jiní otevřeně – bludy modernismu odsouzeného sv. Piem X. v encyklice „Pascendi“ a v dekretu „Lamentabili“ r. 1907. Tento svatý papež nazval modernismus „snůškou všech herezí“, poněvadž relativizuje a zpochybňuje veškerou zjevenou nauku. Katolík, jenž věří a bere vážně Písmo sv. a posvátnou Tradici, je tedy vázán odmítat tyto bludy a veřejně proti nim vystupovat, neboť toto Nový zákon i církevní nauka přímo a bezprostředně hlásají a vyžadují. Není možné a myslitelné, aby v Církvi existovaly naprosto rovnocenně na stejné úrovni vedle sebe skupiny, které věří v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, jak ji definoval tridentský koncil, a skupiny, jež hlásají, že se jedná pouze o symboliku společenství v Kristu. Stejně tak není možné a myslitelné, aby legálně v Církvi žily nebo dokonce vzájemně spolupracovaly komunity, z nichž jedny jsou přesvědčeny, že pouze Kristus je Spasitelem a Katolická církev jedinou cestou ke spáse, jiná náboženství ale nikoliv, a druhé, které uznávají možnost spásy i v judaismu, v islámu, v pohanských kultech či dokonce v ateismu. Nelze taktéž chtít, aby v Církvi navzájem přátelsky spolupůsobili zastánci žehnání homosexuálním párům nebo dokonce podporovatelé jejich tzv. „manželství“ a stoupenci autentické nauky Bible a Tradice, že se jedná o ohavný hřích. Žádat tady vzájemnou „toleranci“ se rovná chtít spojit vodu s ohněm.

To samozřejmě neznamená, že budu hlasatele těchto bludů nenávidět. Naopak jako katolický křesťan jsem povinen modlit se za jejich obrácení, ale nikdy s nimi nemohu spolupracovat a považovat je za autentické katolíky. Nedělá mi problém, když potkám lidi typu Halíka, Vacka, Petráčka apod., slušně je pozdravit a v případě nezbytného kontaktu chovat se k nim zdvořile a vlídně, ale nikdy takový kontakt nebudu sám vyhledávat, neboť novozákonní autoři sv. Pavel a sv. Jan inspirovaní Duchem Svatým mne před tím varují. Právě tyto osoby totiž hlásají výše uvedené a další hereze, odsouzené mnoha dokumenty Učitelského úřadu Církve. Tím spíše potom nemohu takové lidi pokládat za pouhý „jiný názorový proud v Církvi na stejné úrovni s tím mým“, natož pak s nimi uvnitř Církve spolupracovat.

Výzvy k vzájemné toleranci a spolupráci vyznavačů pravověrnosti a modernistických bludařů prý v zájmu uchování jednoty Církve vedou ve skutečnosti k tzv. anglikanizaci katolicismu, jak to nazývají pravověrní katoličtí publicisté v západních zemích nebo v Polsku. Anglikánská církev totiž jako první již před pár desítkami let uzákonila ve svých řadách naprostou „pluralitu“ nauky, tudíž koexistují zde vedle sebe vyznavači i odpůrci sňatků jednopohlavních párů, umělých potratů, víry v Božství Kristovo a v Jeho zázraky apod. Výsledek? Radikální úbytek věřících ve všech anglojazyčných zemích. Ti totiž nevědí, čemu mají věřit, když jeden farář jim říká toto a druhý pravý opak. Něco podobného probíhá i v Katolické církvi. Pokud nadále její reprezentace bude uplatňovat tuto linii, prosazovanou hlavně díky procesu tzv. synodality, dočkáme se stejných smutných výsledků (už je dokonce zažíváme), i když věříme, že Pán svoji Církev zachrání a brány pekelné ji nepřemohou. Ne, toto je pro Katolickou církev cesta k zániku připravená ďáblem a jeho anděly.

A má to i další konotace. V pozadí veškerého úsilí tzv. progresistů uvnitř Katolické církve nacházíme jeden vůdčí motiv: vést dialog s moderním světem. S jakým světem? S tím, který pod vznešenou fasádou demokracie, svobod a lidských práv legalizuje potraty, eutanazii, jednopohlavní sňatky, volbu pohlaví včetně jiného než mužského nebo ženského, sexuální promiskuitu, pornografii, oplodnění in vitro? Se světem, který označuje jakékoliv odmítání těchto protipřirozených zvrhlostí za „řeč nenávisti“ a sahá k pracovnímu, administrativnímu a justičnímu pronásledování všech, kdo mají odvahu se tomu postavit? Se světem, jenž v poslední době používá i prostředky atentátů a zákeřných vražd, jak dokázaly nedávné případy útoků na katolickou školu v Minneapolisu, což zaplatily životem dvě nevinné děti, a nejnověji zastřelení Charlieho Kirka? Tomuto zvrácenému světu se mají katolíci „přizpůsobit“?

Ani omylem. Katolická církev vůči světu, jenž vznikl za Francouzské revoluce, vystupovala vždycky konfrontačně, srovnejme jen dokumenty velkých papežů bl. Pia IX., Lva XIII., sv. Pia X. a vůbec papežů před II. vatikánským koncilem. Je nezbytné, aby se k tomuto jejich odkazu vrátila, neboť toto je cesta Ježíše Krista, který vystupoval taktéž konfrontačně vůči židovskému establishmentu, cesta sv. Pavla a dalších pisatelů novozákonních epištol, již nastolují tuto linii i ve vztahu k pohanství a jeho civilizaci, cesta prvotní Církve, jejíž vyznavači raději podstoupili mučednickou smrt, než by se „přizpůsobili“. Současní vyznavači globalismu, liberalismu a dalších ismů, woke ideologie atd. toto nazývají hanlivě „kulturní válkou“, již označují za něco špatného, protože prý vyvolává nenávist. Ať už se jim to líbí nebo ne, my se k této ideji „kulturní války“ plně hlásíme, neboť tolerovat bezbožnou amorální zvrhlost, jíž propadá dnešní svět, nemůžeme a nesmíme. I za cenu, že bychom měli kvůli tomu trpět perzekuce nebo dokonce přinést oběti na životech.