„Má to vůbec smysl?“, „Koho volit, když není koho volit?“ , „Hřeším, když volím menší zlo?“… takové a podobné otázky slýchávám před každými volbami od zodpovědných katolíků a kladu si je i sama. Řekněme si to na rovinu: dokonalou stranu tady nemáme. Tedy aby byla křesťanská, a to nejen podle názvu, ale i podle skutků – a ty jsou ještě důležitější, protože „ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království.“

Ne, nebudu dělat politickou agitaci. Od toho jsou to svobodné volby a každý se musí rozhodnout sám. Proto se taky chodí za plentu. Nicméně pár nevyžádaných rad si přece jen dovolím říct:

Po tomto „předvýběru“ „jdeme do finále“. Zbylo nám pár jakžtakž volitelných stran, a teď se podíváme, jak se chovaly v minulosti. Kde je to avízované snížení daní? Co učinily proti „invazi“ neziskovek do škol za účelem propagace genderových zvrhlostí? Jak se její politici chovali v době covidového a vakcinačního šílenství? Jako křesťané musíme odpustit, ale nesmíme zapomenout, protože z historie se musíme poučit. Jestliže politici z „neočkovaných“ udělali občany II. kategorie, kteří nesměli ani do kavárny, do bazénu, na sjezdovku, do divadla, ba dokonce ani na vystoupení svého dítěte v ZUŠ… tak tito politici ať s mým hlasem ve volbách nepočítají. Situace příliš okatě připomínala situaci Židů ve 30. letech minulého století. Ne, „poukaz“ na jednosměrnou cestu dobytčím vagónem do Osvětimi jsme sice nedostali, ale můžeme si být jisti, že by násilí vůči nám ještě nevygradovalo? Čeho by byli ještě schopní, kdyby vakcinační šílenství náhle neskončilo v době války na Ukrajině?

Na závěr svého možná nepříliš optimistického textu přece jen dodám něco povzbudivého: my, katolíci, víme, že brány pekel Církev nepřemohou. Je to psáno v Bibli. Dějiny nakonec dopadnou dobře. Jestli se toho dožijeme během naší pozemské pouti, to už je v rukou Božích. My máme žít a umírat tak, jak se sluší na křesťany. Protože nakonec o Boží slávu a o spásu naši i bližních se jedná nejvíce. Amen!