Nástup papeže Prevosta, jenž přijal jméno Lev XIV., na stolec sv. Petra, signalizoval od prvopočátku jistou změnu k lepšímu proti předchozímu dvanáctiletému pontifikátu papeže Františka: přišel na balkon oblečen jako papež, jeho slova byla duchovní a nikoli ekologicko-humanitní. V tomto Lev XIV. pokračuje dodnes. Mons. Stanislav Přibyl, docent církevního práva sloužící tradiční liturgii, se v jednom internetovém rozhovoru vyjádřil k rozdílu mezi Františkem a Lvem, že Lev se na rozdíl od Františka opravdu chová jako papež.

Nicméně po čtvrtletí jeho pontifikátu se ozývají ze strany katolické Tradice kritické hlasy – a to zejména v souvislosti s nedávnou „poutí“ homosexuálů a leseb do baziliky sv. Petra v Římě včetně průchodu Svatou bránou. V předchozím článku na apologie.info biskup Athanasius Schneider vyjádřil své rozhořčení a pobouření, k němuž se plně připojujeme. Je sice pravdou, že papež Lev se tam nikde neobjevil, aby tyto osoby LGBT pozdravil, což by František nejspíš udělal, ale chybí nám zde jasná slova odsouzení této drzé blasfemické provokace z úst římského pontifika, nota bene dělo se to ve Vatikáně, kde on je – nebo alespoň by měl být – svrchovaným pánem.

Oprávněné znepokojení vyvolává také fakt, že papež Lev přijal v soukromé audienci předního hlasatele ideologie LGBT a genderu uvnitř Katolické církve P. Jamese Martina v USA, jakož i řeholnici Lucii Caramovou, která je v Americe přední propagátorkou homosexuálních „manželství“. Jistě, i Kristus přijímal prostitutky a publikány. Klíčové není to, že papež tyto lidi přijal, ale to, co jim řekl. Šlo o rozhovor mezi čtyřma očima, tudíž nevíme. Martin po něm jásal, že papež se vyjádřil k jeho aktivitám „souhlasně“. Nepřísluší nám hodnotit, jestli mluvil nebo nemluvil pravdu, nicméně skutečnost, že Vatikán nevydal žádné dementi k Martinovu sdělení, je opravdu zneklidňující.

Papež Lev rovněž tak dal nepokrytě najevo, že bude pokračovat v tzv. synodální cestě vytyčené Františkem, i když nikoli s takovým nadšením jako jeho předchůdce, upozornil, že jsou „důležitější věci“. Ani jeho biskupské nominace neposkytují žádný důvod k radosti – samí progresisté a hlasatelé genderu, zatím ani jeden tradicionalista nebo alespoň konzervativec. Lev XIV. také jednostranně velebí papeže Františka, dokonce se 18. května v bazilice sv. Petra vyjádřil v tom smyslu, že „nás doprovází z nebe“. To jsou opravdu silná slova na adresu papeže, který zradil víru svou spoluúčastí na kultu pachamamy ve Vatikáně a v Kanadě na modloslužbě šamanů ke „čtyřem větrům“.

Navzdory těmto znepokojivým signálům ale neztrácím naději. V zájmu pravdy a objektivity nutno uvést také zásadní změny k lepšímu, které nelze označit za pouhý „marketingový tah“, tj. aby Františkův pontifikát pokračoval v light podobě a tradicionalisté se „uklidnili“. Umím si představit, že mnozí z kardinálů, kteří odevzdali svému kolegovi Prevostovi hlas, toto očekávali, jenže redukovat veškerou aktivitu Lva XIV. pouze na toto by bylo silně zjednodušující.

Promluvy tohoto papeže při nedělním Anděl Páně a při generálních audiencích jsou opravdu převážně skvostné a katolické, jaké jsme u Františka postrádali. Je také zřejmé, že tento papež si cení tradiční rity uvnitř Církve. V proslovu k patriarchům východních církví sjednocených s Římem 15. května jim připomenul, že jejich liturgie jsou „úžasným pokladem, který jsme my na západě ztratili“. Myslel tím nadpřirozenou dimenzi těchto ritů – tu ovšem obsahuje stejnou měrou i latinský tradiční obřad mše svaté. Nedomnívám se, že takhle by se vyjádřil papež, jemuž jde pouze o změnu fasády. Krom toho na základě papežského povolení bude 25. října kardinál Raymond Burke celebrovat v bazilice sv. Petra v Římě tradiční mši svatou, což bylo za Františka zakázáno.

Pontifikát papeže Lva se prozatím jeví jako pontifikát křiklavých protikladů. Na jedné straně nádherné promluvy s vstřícnost vůči tradiční mši sv., připojme ještě jeho proslov 8. září k politikům USA, že není možné se současně hlásit ke katolicismu a podporovat potraty, což je opak k Františkovi, který nic nenamítal proti připouštění propotratových politiků ke sv. přijímání (Biden, Pelosiová) – na druhé straně však pochybné biskupské nominace, mlčení k homoagendě ve Vatikánu a akceptování tzv. synodální cesty.

Samozřejmě nelze chtít všechno hned, berme v úvahu, že Lev „zdědil“ smutnou spoušť po Františkovi, tj. kurii zamořenou osobami LGBT a hlasateli těžkých herezí, stejně tak světový episkopát. Jenže situace se prozatím jeví tak, že Lev XIV. se vrací k linii Františkových předchůdců Jana Pavla II. a Benedikta XVI. včetně radikálních protikladů při výkonu jejich služby. U Jana Pavla II. máme na jedné straně nádherné dokumenty Veritatis Splendor o existenci hříchů, které nikdy jimi být nepřestanou, Evangelium Vitae o zločinech umělých potratů, Ecclesia de Eucharistia o reálné přítomnosti Krista ve svátosti oltářní, na druhé straně ale jeho účast na rouhačském shromáždění v Assisi r. 1986, kde se modlil na stejné úrovni s mohamedánskými imámy a pohanskými šamany, výkřiky „Ať žije islám!“ atd. U Benedikta XVI. potom existuje na jedné straně Summorum pontificum a vstřícnost vůči tradiční mši sv., na druhé straně však pokračování v tzv. všenáboženských shromážděních v Assisi a dokonce úklon směrem k Mekce jako gesto „přátelství“ vůči muslimům.

Prozatím se zdá, že Lev XIV. se vrací k této formě. Jenže dřív nebo později skončí tato cesta ve slepé uličce. Přijde chvíle, kdy se papež bude muset jasně a jednoznačně rozhodnout: buď pro Tradici, nebo pro neomodernismus, tertium non datur. Nevystačí dosavadní linie Jana Pavla II. a Benedikta XVI. „něco dáme progresistům, něco tradicionalistům, abychom udrželi jednotu v Církvi“. Papež František to pochopil – a zvolil si v plném rozsahu cestu modernistického zpochybnění katolické víry a perzekuce tradičních katolíků. Papež Lev se podle všeho snaží vrátit zpět k linii Bergogliových předchůdců smíření obou táborů.

Ono to ale nepůjde. Jak píše sv. Pavel, nemůže být žádného smíru mezi Kristem a Belialem. Církev totiž není žádný parlament, kde existují rozdíly názorů včetně krajních pozic. Církev má poslání od Krista hlásat pravdu, která může být pouze jedna a o níž nelze diskutovat. Proto není myslitelné, aby papež byl uvnitř Církve stejně vstřícný vůči zastáncům pravé víry jako vůči heretikům, tj. vůči tradicionalistům stejně jako vůči modernistům. Buď platí, že praktikovaná homosexualita a další zvrácenosti (transgenderismus, změna pohlaví, oplodnění in vitro atd.) jsou těžké a dokonce do nebe volající hříchy, nebo jsou to „lidská práva“. Buď platí, že pouze víra v Krista je cestou ke spáse, nebo je možné k ní dospět i v islámu, hinduismu, buddhismu a v dalších kultech. Zde nelze dospět ke smíru a k vzájemné „toleranci“.

To jsou body, k nimž bude muset dřív nebo později tento papež zaujmout jasný a jednoznačný postoj bez lavírování „dáme progresistům stejně jako tradicionalistům“. Aby neskončil u Františka, ale u předkoncilních papežů, kteří ještě byli pravověrní – to záleží na síle našich modliteb. Proto tedy „oremus… pro Pontifice nostro Leone“!