Zatímco čeští katolíci nedokázali dosud přivést ke cti oltáře ani jednoho z mučedníků komunistické éry, Slováci mají již čtyři: řeckokatolické biskupy Petra Pavla Gojdiče a Vasila Hopka, kněze redemptoristické kongregace Dominika Trčku a řeholní sestru Zdenku Cecilii Schelingovou. Právě jí chceme věnovat tento medailónek, neboť letos 31. července uplynulo 70 let od její smrti. Toho dne má také v církevním kalendáři svůj svátek.

Pocházela ze severoslovenské vesnice Krivá, kde se narodila roku 1916. Již v 15 letech vstoupila do řeholní kongregace Sester sv. Kříže, které se věnovaly ošetřování nemocných. V rámci své řehole absolvovala střední zdravotní školu. Působila v nemocnicích na různých místech Slovenska, roku 1936 byla povolána do Bratislavy jako laborantka a asistentka u rentgenu. Tam působila až do svého zatčení roku 1952. Biskup Pavol Hnilica, jenž byl roku 1948 hospitalizován, takto na ni vzpomíná: „Tehdy v Bratislavě v nemocnicích ještě pracovaly řeholní sestry, protože za ně nebyla náhrada. Všiml jsem si jedné z nich, která přímo vyzařovala ducha oběti. Pomyslel jsem si: Toto je skutečně ideál řeholní sestry. Měl jsem často příležitost s ní hovořit. Má radost se změnila přímo v jásot, když byla roku 2003 blahořečena.“ Dodejme, že biskup Hnilica, velký mariánský ctitel a šiřitel poselství Matky Boží z Fatimy, uprchl roku 1951 do exilu, kde pobýval až do své smrti r. 2006.

Na počátku 50. let komunistický teror vrcholil. Do nemocnice, kde sestra Zdenka pracovala, byli umísťováni stále častěji zatčení kněží, řeholníci i laici kvůli následkům mučení při výsleších. Personál měl přísně zakázáno se s nimi stýkat. Sestra Zdenka však na to nedbala a vždycky si našla cestičku, aby mohla k některému zatčenému duchovnímu proniknout. Salesián Štefan Sandtner např. vzpomíná, jak sestra Zdenka jej propašovala z vězeňského oddělení do svého sesterského pokoje, aby tam mohl sloužit mši svatou.

Mezi hospitalizovanými vězni se nacházel také pater Štefan Koštial, jehož StB zatkla přímo ve zpovědnici. Byl falešně obviněn ze špionáže pro Vatikán a surově mučen, aby se přiznal. Sestra Zdenka mu dopomohla 20. února 1952 k útěku. Pater Koštial se nějakou dobu skrýval, nakonec však byl dopaden a v létě téhož roku odsouzen k 18 letům vězení. O devět dní později si přišli estébáci také pro sestru Zdenku. Zatkli ji v kostele na mši svaté. Při výslechu byla téměř vždy brutálně mučena a vracela se na celu s krvavými ranami na celém těle. Do svého deníčku si zapsala: „Neměli jsme žádný strach trpět. Bůh nám vždycky dá potřebnou odvahu. Když přijmeme utrpení, dá nám také více milostí. S odevzdaností do Jeho vůle chci vytrvat až do smrti a potom se dívat na Božské slunce, kterým je On sám.“

17. června 1952 byla sestra Zdenka odsouzena Státním soudem v Bratislavě ke 12 letům vězení. Byla tak utýraná, že téměř nemohla odpovídat na soudcovy otázky. Při procesu se ukázalo, že zaměstnanec nemocnice, který jí pomáhal při organizování útěku patera Koštiala, byl agentem StB a hlavním svědkem obžaloby. Sestra Zdenka před soudem řekla. „Necítím se vinna. Jednala jsem pod dojmem slov dozorce, který řekl, že všichni kněží budou odvezeni do Ruska, kde je popraví. Slepě jsem uvěřila jeho slovům a chtěla ze soucitu těmto nešťastným kněžím pomoci.“

Byla odeslána do obávané ženské věznice v Pardubicích, potom do Brna. Onemocněla rakovinou. Když bylo zřejmé, že nemá šanci přežít, propustili ji podmíněně v dubnu roku 1955 na svobodu. Komunistický režim neměl zájem, aby zemřela ve vězení a mluvilo se o ní jako o mučednici. 31. července roku 1955 sestra Zdenka umírá v trnavské nemocnici ve věku 38 let. V Trnavě byla také pohřbena. O tom, jak s ní zacházeli při výslechu, se blahoslavená svěřila své spoluvězeňkyni Heleně Kordové, která o tom vydala svědectví. Vyprávěla jí: „Při prvním výslechu mne hodili v šatech do jakýchsi necek s ledovou vodou. Potom jeden muž s těžkou botou si na mne v těch neckách stoupl a tlačil mne ke dnu. Cítila jsem strašlivou bolest. Má hlava upadla pod vodu, ten muž ji ale zvedl, abych se neutopila. Bolest byla tak silná, že jsem ztratila vědomí. Později jsem procitla na betonové podlaze. Tělo se třáslo zimnicí, neboť jsem měla na sobě promočené, těžké a na kůži se lepící šaty. Po dlouhé době vtrhli do místnosti dva muži. Popadli mne za vlasy a vtáhli do jakési kanceláře. Strhli ze mne šaty, svázali mi ruce a vytáhli nějakými řemeny na hák, visící za prostěradlo na stropě. Potom přišli ještě další tři muži, řvali jako zvířata a chtěli mne přinutit, abych jim řekla, kdo se mnou při pomoci knězi k útěku spolupracoval. Na to jsem dávala pokaždé stejnou odpověď: ‘Nikdo, nikdo se mnou nespolupracoval.’ Tu mne začali bít gumovými hadicemi. Bili tak dlouho, dokud jsem neztratila vědomí. Když jsem ho znovu nabyla, ležela jsem opět na betonové podlaze v jakémsi lněném pytli. Znovu mne odvlekli a pověsili na hák s hrozbou, že když neprozradím své komplice, zabijí mne. Odmítla jsem. Tentokrát jsem ztratila vědomí hned po prvních úderech hadicí. Mé tělo bylo samá rána a krev. Pak ještě bili mojí hlavou o zeď. Když ani to nepomohlo, dali mne na samotku…“

Tak tedy zacházel „sociálně nejspravedlivější režim“ s nejlepšími a nejušlechtilejšími lidmi. Zde stály proti sobě dva světy: svět křesťanské lásky proti světu bezbožecké nenávisti. Tenkrát se zdálo, že ten druhý zvítězí. Zdánlivě měl silnější zbraně: moc, peníze a represivní aparát. Jenže jeho reprezentanti zapomněli, že Ježíš Kristus, jemuž sestra Zdenka zasvětila svůj život, disponuje mnohem účinnějším arzenálem, proti němuž nic nezmohou: modlitbou a obětí. Tím přemohla tato skromná sestra, podobně jako tisíce dalších katolických mučedníků té doby, celou obrovskou dobře zorganizovanou mašinérii StB a justice. Kde je dnes onen totalitní rudý Babylón? Na smetišti dějin. Církev je tu však stále a nepřemůže ji ani další Babylón v jiném balení a zabarvení, i když pronikl do samého nitra Kristova mystického Těla – Církve. Pán jí slíbil svoji ochranu a trvání až do konce světa. Blahoslavená Zdenko Schelingová, oroduj za nás!