Občas slýchám námitky, že by se psychiatr neměl zabývat duchovním životem svých pacientů. Od toho jsou prý kněží nebo duchovní vůdci. A já s tímto názorem nesouhlasím. Můj postoj zní: zabývat se duchovním životem pacienta do takové míry, do jaké míry souvisí s jeho psychickými potížemi. A navíc – zdravý duchovní život může mnoha pacientům pomoci.

O duchovním životě byla napsaná spousta knížek. Konají se přednášky, duchovní cvičení, lidé mají možnost navštěvovat společenství a také mají možnost si vybrat, jaký typ spirituality jim nejlépe vyhovuje. Někdy je ale obtížné se v nabídce akcí a literatury orientovat. Kromě křesťanství se nabízejí jiná náboženství, hnutí a sekty. Při současné krizi autority a relativizaci hodnot je pro někoho těžké rozlišit, co je vlastně správné a co ne.

Zkušení duchovní vůdci mohou potvrdit, že zdravý duchovní život se neobejde bez zdravé přirozenosti. Zdravý věřící člověk není ani „éterická bytost“, která uznává jen duchovní hodnoty, ani není pouze tělesným člověkem, který preferuje rozum a to, co lze objektivně pozorovat a hodnotit.

Jak vypadá zdravý duchovní život ? Je třeba vědět, k jakému cíli směřujeme. Vrcholem veškeré modlitby je kontemplace, „přebývání s Bohem ve svém chrámu“, plnost sebeuvědomění a zároveň plné sjednocení s Bohem. Zdravý duchovní život se také pozná podle plodů, tzv. ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Život v plnosti, jak je zmíněn v Písmu, mimo jiné znamená integraci všech složek osobnosti. Dokonalost v křesťanském pojetí není chápána jako bezchybnost, ale spíše jako plné sebepřijetí, což pak usnadňuje i přijetí druhých.

Svatost

Je to sám Kristus, který nás ke svatosti vybízí: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48). Svatost se dá stručně charakterizovat jako dokonalost v dobrém a odolnost vůči zlu, někteří ji chápou jako dokonalost v lásce. K hlavním projevům svatosti patří život dokonale zasvěcený Bohu, zachovávání Božích příkazů a snaha přemáhat hřích. Ke svatosti je povolán každý křesťan. Svatost není jen pro vyvolené, jak se někteří lidé domnívají. Pojem svatost bývá také často mylně chápán. Toho, kdo žije takový ten průměrný, běžný život, mohou příklady světců až děsit. Někoho děsí jejich askeze, chudoba, mučednictví, ochota postarat se o nemocné a trpící. Knihy pojednávající o hlubším duchovním životě mohou být některými lidmi nepochopeny, mohou být vnímány až jako „nestravitelné.“ Tohle je plodem „spirituality shora“, která předkládá vysoké ideály, jaký by křesťan měl být, co by měl činit, jaké představy o sobě a o Bohu by měl mít. Velký důraz je v ní kladen na morálku. Pro mnohé lidi to představuje jen víceméně nedostižné ideály a navíc – v konfrontaci s těmito ideály se pak cítí slabí, neschopní, méněcenní, nešťastní a vnitřně rozpolcení.

Oproti tomu „spiritualita zdola“, jak ji známe prostřednictvím starých mnichů, je cestou k Bohu skrze sebepoznání. Evagrius Ponticus to formuluje výstižně: „Chceš poznat Boha ? Poznej nejdříve sám sebe.“ My se často snažíme být dokonalí, perfektní a bezchybní, chceme si „koupit“ nebe dobrými skutky, ale mnohdy při tom zapomínáme na své slabosti a omezení. Často se snažíme být dobří, ale přesto selháváme. Často se děsíme konfrontace se svými slabostmi a často kritizujeme druhé jen proto, aby naše vlastní slabosti nevypluly na povrch. Někteří křesťané si myslí, že je správné potlačovat emoce, a dokonce i ty pozitivní. Někteří jsou přímo posedlí touhou podávat dobrý výkon. Jsou i takoví, kteří trpí syndromem vyhoření. Tohle všechno jsou důsledky příliš silného ztotožnění se s ideály. Ne že by ideály byly špatné. Ony samozřejmě potřebné jsou. Potřebujeme vzory, ale ne proto, abychom je napodobovali bez rozmyslu, ne proto, abychom se ve srovnání s nimi cítili méněcenní. Svatí v různých knihách a životopisech jsou nám předkládáni jako dokonalí lidé, ale je dobré všimnout si i toho, jak těžkou cestou mnohdy museli projít. Kolik selhání, askeze a námahy je to stálo. A hlavně – jak velkou milostí Boží byli neseni. Nezapomínejme na to, že svatým se může stát i hříšný a hodně slabý člověk. Dějiny Božího lidu nám ukazují, že Bůh často vyvolil pro velké úkoly slabé a hříšné lidi. Mojžíš zabil Egypťana, a přesto ho Bůh vyvolil, aby vyvedl lid z egyptské země. Saul krutě pronásledoval křesťany a přesto ho Bůh vyvolil, aby se stal apoštolem Pavlem. Svatá Terezie z Lisieux byla nesmírně citlivá, zraněná a křehká a přesto se stala učitelkou Církve. A takto bychom mohli pokračovat. Nezoufejme, že nejsme bezchybní, to ani v našich silách není. Svatost neznamená bezchybnost. Spíše se naučme přijmout a snášet i své slabosti.

Jak vypadá zdravý duchovní život ?

Mnozí lidé upřímně hledají správnou cestu a kladou si otázky: je lepší modlitba růžence nebo tichá adorace ? Mám číst raději díla intelektuálů nebo životopisy svatých ? Je lepší žít v klášteře nebo se vdát ?Jsou k něčemu zjevení, proroctví a zázraky ? Tyto a mnoho dalších otázek se vynořuje. A otázka, „co je nejlepší ?“, je takřka nezodpověditelná, protože každý člověk je originál a každý má svou cestu. Cíl mají všichni křesťané stejný, ale cesty mohou být různé. Tohle je ta jednota v různosti. Není tak důležité, kterou cestu zvolit, ale k jakému cíli směřujeme. Strom se pozná po ovoci, říká Kristus. „Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky ? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.“ (Mt 7,15–18)

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch, rozdílné služby, ale tentýž Pán, a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu,“ říká svatý apoštol Pavel v listu Korintským a pokračuje tvrzením, že všichni jsme jedno tělo, které však má mnoho údů s různým posláním.

Zdravá víra přispívá k rozvoji osobnosti, k životu v plnosti. Přispívá k většímu sebepoznání, a to nejen k poznání svého poslání, svých schopností a možností, ale i svých slabostí a omezení. Kromě sebepoznání je důležité také sebepřijetí. Pomáhá budovat zdravý vztah k sobě i k ostatním, podporuje harmonii ve vztazích. Zralý člověk je schopen snést odlišnost druhých, je tolerantní. Víra také napomáhá k dosažení vnitřní svobody. Umožňuje člověku užívat věcí pozemských, aniž by na nich byl závislý. Dává dostatek prostoru pro radost a tvůrčí sílu. Uschopňuje člověka i k radikálním změnám. Jistě by se našly i jiné charakteristiky, a všechno by se dalo shrnout pod pojem „ovoce Ducha svatého“.

Oproti tomu nezdravá víra rozvoj osobnosti blokuje. Často brání v prožívání a projevení emocí a mnohdy to nábožensky zdůvodňuje. Nezdravě věřící člověk bývá často svázán předpisy a přehnanou snahou o jejich dodržování. Může mít takový strach z hříchu, že se stahuje do pasivity. „Raději nic nedělat, než něco pokazit,“ je heslo, kterým se řídí. Strach z potrestání, zavržení a z pekelných trestů může dosahovat obludných rozměrů. Není zde prostor pro toleranci a k jinak smýšlejícím může být pociťována až nenávist. Dokonce může být přítomna nesnášenlivost kvůli nepodstatným maličkostem. Chybí radost, uvolněnost a pokoj. Někdy může být až nekritické propagování některých typů modliteb, literatury a zjevení. Může být přítomen zájem o věštění, magii a okultní praktiky, také nepřiměřený strach z konce světa. Přehnaná askeze může vést až k ničení sebe. Zdravou víru však nemá ani ten, kdo si přehnaně užívá života, hromadí majetek a k duchovním otázkám je prakticky lhostejný.

Pokora

Tento pojem bývá často mylně chápán. Nejde o to stylizovat se do role neschopného, slabého a hloupého. Cílem duchovního života není být zdeptaný a ponížený.

Klanět se svatému a láskyhodnému Bohu nás naplňuje pokorou a dodává jistotu našim prosbám, praví Katechismus katolické církve. Postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem, neznamená, že se máme považovat za špatné, ubohé a zavrženíhodné. Bůh nás svrchovaně převyšuje, ale zároveň se ke každému z nás láskyplně sklání. Dává nám důstojnost Božích dětí. Pravá pokora se nevylučuje se zdravým sebevědomím.

Askeze

Zkušení duchovní vůdci potvrdí, že pro zdravý duchovní život je potřeba obojího. Askeze je cvičením ke ctnostnému, ideálu odpovídajícímu jednání. Cílem askeze není zřeknutí se či potlačení pudů nebo lidských potřeb, ale naučení se zdravému přístupu k sobě samému i k druhým. Zdravá askeze je také cvičením, které vede k vnitřní svobodě, která zde není chápána jako bezuzdnost (moci si dělat, co chci), ale naopak jako nezávislost (nemuset hned všechno mít, nemuset být hned nespokojený, když něco není podle mých představ). Cílem askeze není násilím si podrobit vlastní tělo bez ohledu na reálné možnosti. To by bylo spíše sebeničení ve jménu Božím. Zdravá askeze také nemá být útěkem před sebou samým a před svými pudovými hnutími. Pudová hnutí je třeba přijmout a naučit se využít sílu, která se v nich skrývá, ale zároveň se jimi nenechat ovládat. Pudy k našemu životu patří a není správné ani jejich násilné ovládání, ani jejich nadměrnost a nezkrotnost.

Askeze není projevem nenávisti k sobě. Askeze napomáhá také sebepoznání a tím i lepšímu sebepřijetí. A protože sebepoznání a poznání Boha jde u křesťanů ruku v ruce, askeze se pak stává radostí v tom smyslu, že člověk je ochoten se něčeho vzdát ve prospěch něčeho lepšího, a tím růst v lásce. Příkladem může být Matka Tereza, která při mimořádně náročné práci s nemocnými, umírajícími a nejubožejšími lidmi nejen že netrpěla „syndromem vyhoření“, ale pro lásku, radost a pokoj z ní vyzařující se stala přitažlivou i pro své současníky.

Pokud však člověk nezná tyto zdravé cíle, askeze se mu stává jen bezduchým cvičením, popíráním svých potřeb a jejím plodem je nespokojenost a nenaplněný život. Milosrdenství chci, ne oběť, praví Hospodin. Známe příklady lidí, třeba i řeholních osob, které žijí velmi asketicky, ale nedokáží opravdově milovat své bližní. Pokud je askeze hnána výkonnostním tlakem, také nepřinese dobré ovoce.

Půst je odvozen od slova opustit. Opustit, zřeknout se toho, co mi neprospívá nebo na čas i toho, co je dobré a dovolené – to všechno vede k větší svobodě, k hlubšímu duchovnímu životu. Postní období není šest týdnů redukční diety. To by bylo příliš zjednodušující chápání (i když – řekněme si to otevřeně – mnoha lidem by redukční dieta prospěla). Půst je prospěšný pro náš duchovní život. Umožní nám více se otevřít pro Boha. Je ale prospěšný i pro naše zdraví. Když se budeme dvakrát týdně postit, naše tělo si odpočine. Také budeme krásnější – díky postu se dá i zhubnout. Postem také ušetříme. Půst má nezanedbatelný dopad i v ekologické oblasti – šetří se suroviny, voda, energie, a je méně odpadu.

My si často říkáme, že se nemůžeme postit, jsme příliš slabí a nemocní, nemáme silnou vůli… Půst o chlebu a vodě… pokud si myslíme, že to opravdu nedokážeme, můžeme se postit alespoň mírnějším způsobem – vzít si o jeden kousek masa méně, o jeden koláč méně, o jeden bonbón méně. Řečeno jasně, stručně, srozumitelně. K tomu jen dodám, že půst v oblasti jídla mívá více podob – od úplného hladovění přes půst od masa až po úpravu jídelníčku – požívání jen jednodušší stravy. Pokud někdo těžce pracuje, je nemocný, žena kojí dítě, apod., pak je na místě zvážit, kterou formu zvolit. Věřím, že Bůh nechce po chirurgovi, který několik hodin denně operuje, aby poobědval jeden krajíc chleba, to by mohl při práci také zkolabovat. Ale už je žádoucí, aby si odřekl třeba zbytečné sladkosti, cigarety a alkohol.

Je třeba rozumně zvážit, jaká forma postu nám vyhovuje, a pokud máme nějaká omezení, poctivě si říct, zda jsou to skutečná omezení nebo jen naše pohodlnost, kterou si zbožně zdůvodníme. Někdo třeba nemá rád maso a pro toho den postu bez masa je spíše radostný. A když si například někdo na Popeleční středu či Velký pátek odřekne maso, ale s chutí sní své oblíbené borůvkové palačinky, není to pravý půst, ale spíše chytrácké naplnění hesla: „Vlk se nažere a koza zůstane celá.“ V tomto případě jde o naprosté nepochopení toho, k čemu půst slouží: něčeho se vzdát ve prospěch něčeho ještě lepšího. Půst není samoúčelné trápení sebe sama.

Je třeba říct, že půst může být nejen od jídla, ale třeba i od televize, zvláště od nevhodných pořadů, od nadměrné četby novin a časopisů, od návštěvy diskoték, od zbytečných řečí, častých nákupů a od hromadění majetku. Můžeme si ale odříct i něco dobrého a dovoleného, abychom se mohli více otevřít Bohu a Jeho působení. Půst nás také uschopňuje ke skutkům milosrdenství – např. když si odřekneme potravu, můžeme ušetřené peníze dát hladovějícím. (Je smutným paradoxem, že zatímco miliony lidí umírají hladem, jiní se přejídají a pak utrácejí nemalé částky za preparáty na zhubnutí). Když si tatínek odřekne četbu novin, může ušetřený čas dát své ženě nebo dětem. I děti se mají učit milosrdenství – rozdělit se o jídlo s chudším spolužákem, navštívit nemocného kamaráda, půjčit mu hračky apod.

(Původně zveřejněno v knize: BURDOVÁ, Ilona. Křesťan a normalita: Křesťan a duševní nemoc. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2009. ISBN 978-80-86953-49-6.)