Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna probíhala ve všech kostelech brněnského děkanátu dle oficiálního oznámení modlitba za spravedlivý mír. To je zajisté v pořádku, nicméně přesto mi tady něco chybělo. A nešlo o maličkost.

Nebudu zde rozebírat teorie o míru podle sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, Franciska Suaréze a dalších významných katolických teologů, to udělali dávno přede mnou kvalitním způsobem jiní. Řeknu jenom, že pravý a dokonalý mír je dle latinské terminologie „tranquillitas ordinis“, tj. klid řádu. Skutečný spravedlivý mír není tedy jenom klidem zbraní. To, že fyzicky zdatní muži nejsou povoláváni na frontu a na města nepadají ničivé bomby ještě neznamená skutečný mír, i když lidé to takto běžně chápou.

Mírem, byť nikoli dokonalým, je teprve stav, kdy nevinný člověk se nemusí bát, že ho státní moc nebo teroristické organizace státem podporované či tolerované připraví o život, poněvadž se nějak odlišuje nebo překáží, např. náleží k „nežádoucí“ rase či třídě nebo zastává jiné přesvědčení než oficiální. Nelze tedy považovat za stav míru, když v Sovětském svazu mezi dvěma světovými válkami, i když oficiálně tento stát žádnou válku nevedl, byli lidé na základě rozkazů Lenina, Trockého, Dzierźyńského či Stalina popravováni nebo vražděni v koncentračních táborech kvůli příslušnosti k tzv. „vykořisťovatelské třídě“ nebo kvůli své víře v Ježíše Krista, stejně tak neexistoval mír v nacistickém Německu před II. světovou válkou, neboť docházelo k vraždění lidí z důvodů příslušnosti k tzv. „nežádoucí“ rase.

A dnes? Jak je to v tzv. demokratických zemích? Víme, že se válčí na Ukrajině a v Gaze, ale panuje např. v Evropě mimo Ukrajinu skutečně mír? Sv. Matka Tereza jednou řekla, že nejhorší válkou dneška je válka proti nenarozeným dětem. Tyto nejnevinnější bytosti, které ještě neměly žádnou možnost se osobně dopustit nějakého deliktu, postrádají tuto jistotu, která je základní podmínkou skutečného míru: jistotu, že je nikdo legálně nezabije. Dokud zákonodárství novodobých států, byť by se sebevíc nazývaly „demokratickými“, dovoluje z jakéhokoliv důvodů potraty, nelze mluvit o tom, že občané žijí v míru.

Upře-li se byť jedné jediné skupině lidí bezvýhradné právo na život, dává se do pohybu lavina – brzy potom následují další vrstvy obyvatelstva. Dnes již to nejsou pouze nenarození, nad nimiž visí jako Damoklův meč riziko, že je někdo může zcela legitimně (především vlastní matka) zlikvidovat násilnou smrtí, ale i staří a nevyléčitelně nemocní. V mnoha tzv. demokratických státech již je uzákoněna eutanazie – a tato zrůdnost prosazovaná parlamentním hnutím STAN klepe na dveře také u nás.

V žádné evropské zemi (s výjimkou snad několika ministátů) neexistuje tedy skutečný stav míru. Vede se zde totiž válka proti určitým skupinám obyvatelstva, konkrétně proti nenarozeným dětem, seniorům a tělesně nebo duševně postiženým – a to pouze proto, poněvadž překážejí ostatním svojí pouhou existencí, která nutí k určitým obětem. Překážejí i státu, jenž musí platit více mateřských příspěvků a více dotovat charitativní organizace pečující o naše fyzicky nemohoucí občany. Jejich nejistota ohledně nedotknutelnosti vlastního života se v principu neliší od nejistoty bezbranných osob tváří v tvář letadlům shazujícím bomby nebo útočícím dronům. Brzy tyto ohrožené skupiny může následovat nějaká další…..

Toto jsem v modlitební iniciativě za spravedlivý mír brněnského děkanství výrazně postrádal. Spravedlivý mír není pouhým „neválčením“ smrtonosnými zbraněmi na frontě nebo při revolučních nepokojích. Proto opravdový katolický křesťan, když se modlí za mír, zahrne do toho i prosbu za delegalizaci potratu a eutanazie, nejničivějších zel současnosti.