Tak tvrdí protestanté a ateisté. Jenže fakta jsou úplně opačná. Neexistuje žádný dokument Učitelského úřadu Církve s univerzální platností, který by toto zakazoval. Máme dochována ze středověku pouze vyjádření některých biskupů, která zakazují laikům číst Bibli bez dohledu kněží, což se týkalo oblastí silně zasažených působením heretiků, především valdenských a albigenských v Itálii a ve Francii a viklefistů v Anglii. Ti vykládali Písmo sv. bludně, proto Církev v zájmu vlastní sebeobrany musela přistoupit na dotyčných územích k takovému řešení.

V prvních zhruba pěti staletích nevznikla žádná zvláštní potřeba překladu Písma sv. do živých jazyků. Originální staré řečtině, v níž byl sepsán celý Nový zákon a do které byl přeložen z hebrejštiny Starý zákon (tzv. Septuaginta), řecky mluvící obyvatelstvo na východě rozumělo, lišila se od živé hovorové řečtiny jen nepatrně. Totéž platilo i o překladech do syrské aramejštiny (Pešitó) a koptštiny na Blízkém východě a v Egyptě. Také latinské překlady Bible (Itala, později Vulgáta od sv. Jeronýma) nepředstavovaly pro tehdejší latinsky mluvící obyvatelstvo Itálie, severní Afriky a západní Evropy žádnou jazykovou bariéru, neboť běžná hovorová latina se od té mrtvé, tzv. ciceronské latiny, lišila jen maličko. Bible byla používána hojně v liturgii a při vyučování katechumenů, kdo byl gramotný, tak si též mohl svitky s jejími texty snadno opatřit. Pouze ariánský biskup Wulfila ve 4. stol. přeložil Bibli do živé gótštiny, jazyka, jímž mluvili na Balkáně Gótové, kteří nerozuměli žádnému z biblických jazyků. To však nebyl katolický překlad.

Problémy nastaly až v době tzv. stěhování národů, kdy území bývalé Římské říše zaplavily keltské, germánské a později slovanské kmeny. Ty byly postupně christianizovány. Noví obyvatelé byli negramotní a mluvili jazykem zcela odlišným od těch biblických, tudíž latině vůbec nerozuměli. Překlady do jejich národních jazyků tudíž byly v raném středověku zbytečné, protože číst a psát uměly pouze duchovní osoby – a ty znaly latinu.

Přesto však Církev seznamovala lid s Písmem sv. Malířská a sochařská výzdoba románských i gotických chrámů představuje většinou biblickou tématiku, příběhy z Písma byly probírány v katechezi. Jak ale rostla gramotnost u šlechty a měšťanstva, tak postupně byly pořizovány překlady Písma sv. do národních jazyků s církevním schválením.

Již v 9. stol. přeložil apoštol Velké Moravy sv. Cyril Písmo sv. do staroslověnštiny, aby lid se s ním mohl seznámit. Na přelomu 9. a 10. stol. vzniká v anglických klášterech první překlad Bible do staré angličtiny. Ze 2. pol. 13. století pochází tzv. Biblia Alfonsiana, první překlad do španělštiny pořízený za vlády krále Alfonse X. V 60.–80. letech 14. stol. byl z iniciativy císaře Karla IV. pořízen český překlad (tzv. Drážďansko-leskovecká bible, uchovávaná v belgické Lovani, kde žel došlo k jejímu zničení při německém náletu r. 1914), později z počátku 15. stol. pochází německý překlad zvaný Bible Václava IV., uchovávaný v Národní knihovně ve Vídni. Další české překlady Písma z pohusitské doby představují tzv. Litoměřicko-třeboňská bible a Olomoucká bible. Z 1. pol. 15. stol. máme tady i polský překlad zvaný Bible královny Žofie.

K prudkému nárůstu překladů Bible do národních jazyků a jejímu masovému rozšíření přispěl vynález knihtisku r. 1450 Johanem Guttenbergem. R. 1466 bylo Písmo poprvé ve Štrasburku přeloženo do němčiny a vytištěno, po čemž následovalo ještě 14 reedicí, r. 1471 v Benátkách do italštiny s dalšími 10 reedicemi, r. 1498 v Paříži do francouzštiny. Jako kuriozitu uvádíme, že v italském Soncinu došlo r. 1488 k vydání hebrejského překladu Bible včetně Nového zákona se záměrem evangelizace židovského obyvatelstva.

To všechno se uskutečnilo ještě dávno před protestantskou reformací a před tridentským koncilem, jenž vyzval k překladům Bible do národních jazyků s církevním schválením. Není tedy pravdou, že Církev zakazovala laikům číst Bibli a překládat ji do živé řeči. Všechny výše uvedené překlady byly pořízeny s tehdejším církevním schválením a ve spolupráci s církevními autoritami. Je proto historickou lží, že teprve protestantská reformace postavila Písmo sv. do centra křesťanského života.

Luther a Kalvín sice zdůrazňovali důležitost Bible a její závaznost, ale tvrdili bludně, že pouze Písmo sv. je pramenem víry, nikoli Písmo a Tradice, jak ní správné katolické učení (posvátnou Tradicí rozumíme nauku, která není zaznamenána v Písmu, ale apoštolé ji hlásali ústně, církevní autoři ji zaznamenali a Magisterium ji definovalo na koncilech nebo skrze neomylné výroky papežů jako pravdivou), nicméně současně znehodnotili závaznost Písma sv. tezí, že si je může každý sám vykládat. Důsledkem toho byl obrovský zmatek, jenž vedl k rozdrobení protestantismu na velké množství navzájem proti sobě bojujících denominací a sekt. Přitom tato protestantská zásada odporuje samotnému Písmu, sv. Petr přece výslovně píše, že ono nesmí být podrobeno soukromému výkladu (2 Pt, 1,19–21).

Možnost „soukromého výkladu“ dospěla nakonec k tomu, že dnes je u protestantských denominací naprostou samozřejmostí tzv. historicko-kritická metoda, jež popírá i samotné zázraky Kristovy včetně toho největšího – Zmrtvýchvstání. Je smutné, že mnozí modernističtí teologové a biblisté tento protestantský a liberální přístup akceptují v rozporu nejen s tím, co Církev vždycky učila, ale i s nejnovějšími vědeckými poznatky. Tradiční katolík se proto vždycky bude držet autentických katolických vydání Bible s vysvětlivkami z doby ještě před liturgickými změnami roku 1969. A bude Písmo sv. též horlivě číst. ba co více, jak napsal po II. světové válce olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha, bude se je modlit.

Psáno na podkladě těchto pramenů:

• Buhlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte I-III, Paderborn 1959
• Tumpach-Podlaha: Český slovník bohovědný, Praha 1912-30