Kanonizace Carla Acutise vyvolala živelnou diskusi mezi italskými teology. Při této příležitosti architekt boje s tradiční mší svatou ukázal, jakým směrem se má ubírat liturgie v synodální církvi.

Kanonizace Carla Acutise a nečekaná kritika

7. září r. 2025 proběhne kanonizace bl. Carla Acutise, Itala, který zemřel v mladém věku a věnoval se během života propagaci informací o eucharistických zázracích a kultu Nejsvětější Svátosti. Kanonizace 15-letého chlapce vyvolává velký zájem jak kvůli věku budoucího světce, tak kvůli jeho aktivitám. Carlo šířil eucharistickou pobožnost především na internetu, založil stránku prezentující mnoho eucharistických zázraků.

Zdálo se, že kanonizace Carla Acutise se setká se všeobecným přijetím, i když proces možná probíhal poněkud rychle, což je ale typickým znakem beatitikačních i kanonizačních procesů posledních desetiletí. S ostrou kritikou kanonizace vystoupil ale známý italský katolický učenec profesor Andrea Grillo.

Grillo je dobře známý. Jde o přednášejícího na Papežském Ateneu sv. Anzelma v Římě, zvaného populárně Anselmianum. Ještě před publikováním motu proprio „Traditionis custodes” Grillo předpověděl, že František odvolá rozhodnutí Benedikta XVI., které „osvobodilo“ tradiční mši svatou. Když to papež učinil, Grillo se angažoval na obranu tohoto dokumentu. Mnoho publicistů se domnívá, že tento profesor byl skutečně hlavním architektem „Traditionis custodes”.

Kritickou kampaň proti kanonizaci Carla Acutise profesor Grillo zahájil v polovině června. Vyvolala obrovské vzrušení nejen v Itálii, ale i v mnoha jiných zemích, zejména anglojazyčných. Došlo k tomu, že Anselmianum se od profesora distancovalo. Aniž by uvedla jeho jméno, tato instituce vydala prohlášení, v němž deklaruje naprostou věrnost nauce Katolické církve, nastolení solidní teologické debaty a distanci od soukromých výpovědí svých přednášejících na internetu s tím, že plnou zodpovědnost za ně nesou pouze oni, nikoli ústav.

Grillovy články se setkaly převážně s ostrou kritikou, která mu vytýká kryptoprotestantismus nebo přímo nenávist k Eucharistii. Na druhé straně se však vyskytlo dosti teologů, kteří uznali Grillovy texty za meritorně odpovídající, i když se distancovali od jeho ostrého jazyka. Rozhodl jsem se proto rozebrat v tomto článku námitky, které Grillo má proti kanonizaci Carla Acutise. Činím tak proto, poněvadž se zdají být neobvykle zajímavou manifestací ideologie, která je vlastní nejen Grillovi, ale vůbec všem kritikům tradiční mše svaté.

Zbožnost na vyhození

Když se začneme zabývat věcí od základu, tak můžeme zjistit, o co ve skutečnosti jde. Na konci epochy raného středověku byl zahájen proces, který vedl ke „schizmatu“ v chápání Eucharistie. Adorace Nejsvětější Svátosti, četná liturgická gesta, procesí Božího Těla – to všechno je prý atributem zbožnosti, která nedostatečně chápe, že pravým účinkem Eucharistie je „církevní společenství", jež vzniká díky přijímání Eucharistie. Jinými slovy tedy – nejvyšší formou přítomnosti Těla Kristova není pravda o Jeho Těle a Krvi pod způsobou chleba a vína, ale dar jednoty a lásky Církve, který se realizuje v Eucharistii. Objevení této údajné pravdy, k níž mělo dojít v Katolické církvi ve 20. století, vyžaduje hluboké změny v liturgii i ve zbožnosti. Carlo Acutis je prý svědkem zbožnosti minulých dob.

Tuto formu je dnes třeba opustit, proto jeho kanonizace je prý mylná. Konsekventně je tedy nutno vypracovat nové formy eucharistické zbožnosti, které nejsou vázány na tradiční latinskou liturgií.Proto bylo nutno odsunout ji na okraj ve prospěch nové liturgii – chápané jako úkol, neboť reforma nebyla ještě úplně uskutečněna. V závorce řečeno – s těmito tezemi Grilla, jak se jeví, plně souhlasil synod o synodalitě, jenž vyhlásil „synodalizaci" liturgie. Poněvadž synod o synodalitě trvá, není vyloučeno, že „synodalizace" liturgie bude probíhat v duchu blízkém profesorovi z Anselmianum. Proto je důležité poznat jeho ducha.

Co napsal Andrea Grillo?

„Jak je možné, že mladý blahoslavený může hlásat tak zastaralou eucharistickou teologii, tak tíživou, tak obsedantní, tak soustředěnou na to, co je nepodstatné a zanedbávající to, co je podstatné?” – těmito slovy zahájil Andrea Grillo svou kampaň proti kanonizaci Carla Acutise. Přesně 17. června 2025 publikoval na blogu „Come se non” článek „Mladý Carlo Acutis a špatná eucharistická výchova" (italsky „Il giovane Carlo Acutis e la maleducazione eucaristica”). Grillo tvrdí, že Acutis byl fascinován mylnými představami o Eucharistii a proto prý jeho kanonizace znamená hrozbu pro Katolickou církev.

Grillo si myslí, že Carlo Acutis se stal obětí špatných učitelů, kteří mu vsugerovali tyto mylné představy na téma Eucharistie. Právě proto se tento mladý chlapec údajně tolik zabýval eucharistickými zázraky. Autor tvrdí, že za myšlením, které je fascinováno eucharistickými zázraky, stojí „zastaralá interpretace" konsekrace a eucharistické celebrace. Pravdivým srdcem Eucharistie, jak píše Grillo, je „jednota mezi svátostným tělem a tělem církevním", ale u Acutise kvůli jeho učitelům toto není vidět. „Má se snad stát tato forma jednoznačně špatné výchovy beatifikací Carla, její první oběti, vzorem pro veškerou mládež?” – ptá se.

V dalším textu „Jazyk svatosti: slova a obrazy Carla Acutise a k jeho tématu" (it. „Il linguaggio della santità: parole e immagini su e di Carlo Acutis”) Grillo cituje charakteristiku Carla Acutise obsaženou na stránkách Vatikánu. Acutis je tam nazván „apoštolem Eucharistie". Vatikán připomíná, že denně přijímal Tělo Páně (když mohl, tak fyzicky, když ne, tak duchovně); svým vrstevníkům vyprávěl o Eucharistii a eucharistických zázracích; založil internetovou stránku, kde je popisoval; denně se modlil růženec; zasvětil se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. To všechno ale, píše Grillo, z něho vůbec nedělá „apoštola Eucharistie". Dle jeho hodnocení beatifikace Acutise je skutečnou „infantilizací (zdětinštěním) Církve", protože Carlo byl „chlapcem, jenž se neřídil moudrostí, jakou se měli vyznačovat dospělí, kteří ho obklopovali".

„Prostřednictvím 15letého chlapce, který opakuje stereotypy 19. století, se vyzvedávají spiritualita, Církev, pojmy svátosti a modlitby, které jsou zastaralé již 200 let. Je to Církev, která samozřejmě je otevřená – ale pouze zadními dveřmi na nostalgii a na utvrzování v nejomezenějších formách individualistické a měšťácké zbožnosti," napsal.

Poté Grillo kritizuje Acutisova slova, která uvádí Vatikán a jež dle jeho mínění vůbec nejsou moudrá. Kriticky se vyjadřuje např. k větám, že „růženec je nejkratší cestou do nebe", „život je opravdu krásný pouze tehdy, když začínáme milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe samého", „ne já, ale Bůh" apod. Tato slova, píše Grillo, „nejsou příliš originální", nejsou opravdově duchovní, ale vedou prý do „extatického vnímání identity". Například slova „ne já, ale Bůh", představují prý „naivitu pochopitelnou u čtrnáctiletého, ale nepochopitelnou u těch, kteří to rozšiřují".

Podle Grilla zbožnost Carla Acutise vyplývá z „fixace na konsekraci" chápané autonomně vůči liturgii slova a také vůči celé eucharistické modlitbě, jakož i vůči obřadu přijímání. Profesor z Anselmianum tvrdí, že je nesprávné oddělovat svátost jako podstatu od jejího samostatného použití. Svátost je současně podstatou i použitím, píše, proto soustředit se pouze na podstatu prý ignoruje plnost svátosti. Jinými slovy tedy, svátost sama prý přesahuje „slova nad chlebem a kalichem" – všechno, co Kristus dělá s chlebem a vínem, se stává svátostí.

V jednom z pozdějších textů vyjadřuje tutéž myšlenku takto: „Nejvyšší formou přítomnosti Kristova Těla není forma zprostředkujícího účinku (pravdy o těle a krvi pod způsobami chleba a vína), ale forma daru milosti (jednoty a lásky Církve) realizovaná v přijímání. ´Nejvyšším´ Tělem a ´nejvyšší´ Krví Krista v Eucharistii není konsekrovaný chléb a víno, ale církevní Tělo Kristovo, které je důsledkem přijímání."

S odvoláním na jiného italského autora Giovanniho Salmeriho Grillo píše, že II. vatikánský koncil vytvořil novou teologii, ale nevytvořil novou zbožnost.

„Liturgické hnutí a především II. vatikánským koncilem požadovaná reforma změnily teologii, změnily obřady, částečně i normy – ale nezměnily zbožnost," přesvědčuje liturgista. Podle něho máme dnes novou teologii, ale formy eucharistické zbožnosti zůstaly tytéž, což je v hlubokém nesouladu. Je prý třeba rozlišit, jak píše Grillo, mezi „Eucharistíí svatostánku", což představuje zastaralou a dnešku neodpovídající teologii, a „Eucharistií ambonu a oltáře". Oddělení svátosti od jejího použití je teoretickým omylem," tvrdí.

„Být ´apoštolem Eucharistie´, nošení monstrance a ciboria – sugeruje, že devotio moderna (pozn. překl.: hnutí pro adoraci Nejsvětější Svátosti ve středověku) je svatostí Katolické církve již na vždycky, a ne historickou formou, která ve značné míře vyčerpala svojí účinnost v Církvi". Autor používá pojem „devotio moderna” v širokém smyslu, který – jak se zdá – zahrnuje všechny populární formy zbožnosti od pozdního středověku až do 19. století.

Grillo ale sám v jednom ze svých dalších textů se ptá, jestli je opravdu náhodou, že poválečné a v koncilní reformě kulminující hledání nové spirituality se jednoduše ukázalo… jako utopie. Autor si všímá faktu, že pokoncilní liturgická reforma nevytvořila novou zbožnost, jež by odpovídala teologii stojící za novou liturgií. Jedná se podle něho o zásadní problém.

Závěry

Diskuse, která se v Itálii rozpoutala kolem Grillových textů, se dotkla také otázky synodality. Jeden z autorů poukázal na to, že šancí na „dokončení" pokoncilní liturgické reformy je právě dynamika, jakou uvedl do pohybu synodální proces. 7. července 2025 papež Lev XIV. autorizoval nový synodální dokument Vatikánu. Spolu s tím ustanovil také zvláštní skupinu expertů, která se má také zamyslet nad možností „synodální" transformace liturgie.

V závěrečném dokumentu synodu o synodalitě 26. října r. 2024 se píše, že synodální liturgie by ve větší míře docenila společenský rozměr svátosti Eucharistie, což předpokládá větší angažovanost laiků při liturgii. Z toho můžeme vyvodit několik zajímavých závěrů.

1. Synodální revoluce je zcela neslučitelná s tradiční mší svatou.

2. Nelze očekávat, že synodální procesy dají větší prostor tradičním katolíkům.

3. Cílem synodality je „dokončení" liturgické reformy, zvláště umenšení úlohy kněze, zvětšení úlohy laiků a položení silnějšího důrazu na přijímání jako symbol společenství.

4. Nová liturgická zbožnost, která má být protlačovaná synodalitou, je na hluboké úrovni nepřítele tradiční zbožnosti blízké srdci většiny Poláků.

5. Avšak z důvodů „hlubokého zakořenění" těch forem zbožnosti, které liturgičtí modernisté považují za „zastaralé", není reálné očekávat radikální likvidaci tradičního chápání Eucharistie.

6. Na základě synodálního procesu se pravděpodobně bude vytvářet nová pluralita liturgie. Vznikne více komunit nebo farností, kde se liturgie stane více „synodální", tj. nekompatibilní s tradični zbožností.

7. Velmi mnoho záleží na poradcích, jakými se obklopí papež. Jestli to budou lidé typu Andrei Grilla, lze počítat s výraznými a radikálními akty ve prospěch „synodální" liturgie.

8. Jestli se papež obklopí umírněnějšími liturgickými poradci, budeme mít co do činění spíše s pomalým směřováním k likvidaci tradičních forem zbožnosti.

9. Lze očekávat větší podíl charizmatického hnutí v životě Církve. To spojuje tradiční formy zbožnosti (adorace) s extatickými projevy (koncerty, spontánní chvály), jež se mohou jevit jako „více komunitní".

10. Poněvadž scénář umírněného vývoje se zdá být nejpravděpodobnější, synodální liturgie bude nejspíš směřovat k podobě liturgie participačně-charizmatické.

Zdroj: Článek „Pawel Chmnielewski: Przeciwko tradycyjnej pobożności. Andrea Grillo i kanonizacja Carlo Acutisa", in www.pch24.pl 25. 7. 2025