Zajisté ano, ale nesmí to být zvrácená, nemorální láska. Pokud je to zdravá a přirozená láska ke zvířatům, shoduje se i s učením Katolické církve. Potvrzuje to Katechismus Katolické církve, ve kterém najdeme i takový text:

„Zvířata jsou Boží tvorové. Bůh je zahrnuje svou starostlivou péčí. (Srov. Mt 6,26)… I lidé mají k nim být laskaví. Měli by si vzpomenout, s jakou něžností zacházeli se zvířaty svatí, jako sv. František z Assisi nebo sv. Filip Neri.“ (KKC, 2416)

Přitom svatý František z Assisi a svatý Filip Neri nebyli jediní světci, kteří milovali zvířata. Známá světice Gertruda z Nivelles, pocházející ze šlechtické rodiny, byla nejen znamenitou řeholnicí, ale také velkou milovnicí koček. Tato světice, která žila v 7. století, „pomáhala zakládat kostely, nemocnice a byla velmi laskavou hostitelkou, která měla dveře otevřené pro všechny lidi – i pro zvířata. Prý byla velmi milá ke kočkám, které se potulovaly kolem kláštera. Kromě jídla je zahrnovala svou náklonností. Právě proto se stala populární zejména v 15. století, kdy Evropu trápil černý mor přenášený hlodavci, proti nimž nejúčinněji bojovaly právě kočky.“¹

I svatý Martin de Porres (1579 — 1639), patřící k dominikánské řeholi, měl pozoruhodný vztah ke zvířatům. Údajně s nimi dokázal komunikovat a on sám bydlel se zvířaty: psem, kočkou, ptákem a myší. Dokonce pro sebe vymyslel přezdívku „černý pes“, „což byla slovní hra odkazující na jeho původ (byl synem černé otrokyně a bílého otce) a dominikánskou řeholi (latinsky se dominikáni nazývají domini canes, tedy ‘psi Pána’).“¹

Katolické učení říká, že trýznění zvířat je hřích. Jenže láska ke zvířatům musí mít zdravé hranice, protože v opačném případě se zvrhne. A takových případů zvrhlé, nemocné lásky ke zvířatům dramaticky přibývá. V poslední době jsme konfrontováni s rostoucím počtem sňatků lidí s domácími mazlíčky. Dokonce v Nizozemsku existuje webová stránka, umožňující lidem uzavřít sňatek s kočkou, psem, hadem či jiným zvířecím mazlíčkem. Dominique Lesbirelová z Amsterdamu, zakladatelka stránky, je přesvědčena, „že domácí zvířátko je ideálním partnerem, který vás uklidní, nezklame a nikdy se s vámi nehádá kvůli dálkovému ovladači.“²

Dnes už máme i velkolepé zvířecí hřbitovy. Mnozí bídní lidé nemají tak nádherné hroby jako domácí mazlíčci některých lidí. Máme už dokonce i zvířecí krematoria. Od mého kolegy jsem se dozvěděl o případu ženy, která vozila pejska v dětském kočárku. Neskutečné, amorální, zvrhlé! Nemocná láska ke zvířatům však může být i životu nebezpečná. V poslední době jsem byl u nás na Slovensku konfrontován s případem mladé ženy, kolegyně mé manželky, kterou v parku napadl mohutný pes, patřící k jednomu z bojových plemen. Člověk, který vedl psa na vodítku, nezvládl situaci a neudržel psa, který se vrhl na mladou ženu. Jelikož psí obluda neměla náhubek, svými hroznými zuby způsobila mladé ženě bolestivá zranění, ze kterých se bude léčit delší dobu, o psychických následcích útoku ani nemluvím. Naštěstí při té mladé ženě stál anděl strážný, protože z toho strašného střetu s obludným psiskem vyvázla sice s bolestivými zraněními, ale bez trvalých následků, které by ji vyřadily z jejího profesního života.

Člověku jen zůstává rozum stát. Jak může někoho vůbec napadnout myšlenka procházet se po parku se psem, patřícím k jednomu z bojových plemen?! A ještě bez náhubku! Vždyť je to v rozporu se zákonem! A přitom tento případ není ojedinělý a není ani ten nejhroznější. Byly zaznamenány i případy usmrcení lidí nebezpečnými zvířaty. Jeden z mnoha podobných případů se stal v roce 2012 na pražském Žižkově, kde pitbul „prokousl rok a půl starému chlapci krční tepnu.“³ Nebo novější případ z června 2024 z Coventry v hrabství West Midlands, kde přivezli do nemocnice sedmiměsíční holčičku s vážnými poraněními hlavy, které jí způsobil rodinný pes. Bohužel, holčička „přes snahu lékařů svým zraněním podlehla.“⁴

Člověk má někdy pocit, že společnost začíná stavět lásku ke zvířatům na roveň lásky k lidem. Spadne-li do jámy opilý bezdomovec, kolemjdoucí s opovržením odcházejí pryč, ale spadne-li do jámy zvíře, okamžitě přispěchají zachránci a obrázky ze záchrany zvířete se nejednou ocitnou na sociálních sítích. Ochraně zvířat věnujeme mimořádnou pozornost, ale sami zabíjíme bezbranné nevinné děti v lůnech matek. Miliony umělých potratů jsou děsivou obžalobou civilizace, která se nazývá vyspělou a moderní. Civilizace lidí, kteří milují zvířata více než lidi. Ne obrazně! Doslova! Musím na tomto místě citovat slova osoby, která mi kdysi byla velmi blízká. Ta vážně myšlená slova, která jsem slyšel na vlastní uši, zněla: „Nenávidím lidi, ale miluji psy, protože psi jsou věrní a nikdy nezradí člověka.“

Z těch slov jde mráz. Pokud by měl Pán Ježíš takto přistupovat k lidskému pokolení, musel by si klást otázku: „Mám se obětovat na kříži za nevěrné lidi, kteří mě na každém kroku zrazují?“ A navíc, byly zaznamenány i případy, kdy pes usmrtil vlastního pána. Jedna taková hrozná tragédie se odehrála v jižních Čechách, kde „pes zabil svého 35letého majitele.“⁵ S tou psí věrností to tedy není až tak ideální.

Takže nakonec ještě jednou: zdravá a přirozená láska ke zvířatům, která se shoduje s učením Katolické církve, může obohatit člověka i celou společnost. Pokud je to však zvrhlá, amorální láska v rozporu s katolickým učením, ohrožuje morální základy společnosti a představuje vážnou hrozbu do budoucnosti. I zde musí platit to, co je uvedeno v KKC:

„Odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata zbytečně trpět a bezohledně nakládat s jejich životem. Stejně tak je nedůstojné člověka utrácet pro zvířata sumy peněz, které by měly být přednostně určeny ke zmírnění lidské bídy. Zvířata je možno mít rád, ale nemají být předmětem takové lásky, jaká náleží jen lidem.“ (KKC, 2418)

Co vy nato, mé milované sestry a bratři v Kristu?

Zdroje: