Italský publicista Antonio Romano je o tom přesvědčený a publikuje to ve své knize Un massone sulla cattedra di Pietro. Diagnosi psicologica di un falso profeta (Zednář na stolci sv. Petra. Psychologická diagnóza falešného proroka).

Autor volí velmi tvrdý a ostrý slovník, který může šokovat. Opírá se o to, co papež František skutečně řekl a vykonal. Byl to pontifikát, který uvolnil četné duchovní kameny, na nichž stojí duchovní budova Církve. Vyostřil vnitrocírkevní napětí a mnoho kněží a věřících znejistil. Tento papež nedal jenom impulsy, nýbrž sám také vyvolal jisté procesy a způsobil zlomy v teologii, liturgii a pastoraci. To všechno s odůvodněním, že Církev musí být „schopná vést dialog“ a „otevřená“. Známý italský vatikanista Marco Tosatti hodnotí v periodiku „Stillum Curiae“ Romanovu knihu s menšími výhradami kladně.

Romano ve své knize zastává tezi záměrné destabilizace Církve ze strany Bergoglia, což je cílem svobodných zednářů. Byl tedy František skutečně svobodným zednářem, nebo pouze vykonavatelem plánů této organizace? Nicméně P. Paolo Maria Siano, jeden z nejlepších katolických znalců masonerie, je toho názoru, že hledat doklady pro členství toho či onoho vysokého církevního hodnostáře v zednářské lóži je zbytečným plýtváním energie a ztrátou času. Pokud někdo ve vysoké církevní funkci zastává zednářské pozice, je naprosto irelevantní, jestli je skutečným členem lóže nebo pouze „zednářem bez zástěry“.

Podle Romana Bergoglio během svého pontifikátu k oklamání věřících rád používal cizí slova, která byla náhražkou za ta, jež jsou vlastní svobodným zednářům – a přitom zcela ignoroval jejich původní a skutečný význam. Klasickým příkladem je slovo „proselytismus“, ve Františkově vyjadřování vždycky v negativním hodnocení. To původně znamenalo v době Kristově a ještě i před Jeho příchodem hlásání starozákonní židovské víry pohanům, aby ji přijali (řecké slovo „proselytós“ znamená doslova „sem přicházející“). Papež František však tento termín v současnosti identifikoval s vlastní katolickou misií, s hlásáním Krista pohanům, ateistům a vůbec nekřesťanům, aby uvěřili v Krista a v Boží zjevení. To je naprosto falešné. V Novém zákoně nikde nenacházíme žádné odsouzení proselytismu, pouze u Mat 23,15 kárá Pán zákoníky a farizeje za to, že se namáhají, aby získali alespoň jediného proselytu, ale pak jej činí „synem pekla dvakrát horšího než oni“. Není to tedy odsouzení proselytismu jako takového, ale špatného příkladu, který tito předáci židů svým životem proselytům dávají.

Přesně toto je zednářská ideologie: Ve jménu svobody názorů, náboženského a ideologického pluralismu a tolerance odmítnout jakoukoliv katolickou misii tím, že je prohlášena za něco špatného odporujícího těmto zásadám. Kdyby to ale papež řekl takto přímo, otevřely by se mnoha věřícím, kteří dosud stále vidí ve Františkovi světce, dokořán oči. Proto používal slovo „proselytismus“, které zní v souvislosti s katolickou evangelizací zcela nesmyslně, on však ho neustále a vytrvale opakoval. Letos v indonézské Djakartě např. prohlásil: „Katolická církev se plně staví do služeb obecného dobra… ale nikdy ne skrze proselytismus. Nikdy!“ Dosud nikdo z Vatikánu oficiálně nevysvětlil, co Bergoglio výrazem „proselytismus“ ve skutečnosti mínil, jenže souvislost s evangelizací je více než zřejmá.

Taktikou zednářů též vždycky bylo nahradit katolické symboly jinými, zednářskými, ovšem tak, aby to nebylo poznatelné, naopak aby věřící dospěli k přesvědčení, že tady se jenom rozšiřuje chápání něčeho, co je v podstatě katolické. V italské církvi je známá plačící socha Madony ze Syrakus. Plakala nad hříchy lidstva. Katoličtí věřící toto dodnes hluboce prožívají, Syrakusy totiž nebyly ojedinělým případem. Jenže Bergoglio tento hluboce emotivní náboženský vztah k plačící Matce Boží zneužil k nenápadnému překormidlování na vztah k plačící „Matce zemi“, která byla personifikována v sošce pachamamy, jejíž modloslužby se tento papež, jak známo, sám účastnil ve vatikánských zahradách. Matka Boží pláče nad hříchy lidstva, údajná „Matka země“ (lstivě se nenápadně sugeruje, že může jít také o Matku Boží), zase pláče nad změnami klimatu zaviněnými prý člověkem – přesně podle agendy Světového hospodářského fóra z Davosu, kterou svobodní zednáři prosazují.

Další perfidní taktikou zednářstva je něco jiného alibisticky hlásat a něco jiného v praxi provozovat. Tak si Bergoglio stěžoval před biskupy, že v seminářích je „příliš mnoho teploušů“, ale právě za jeho pontifikátu takoví dělali úspěšnou kariéru, byli jmenováni biskupy a dokonce kardinály. Takoví, kteří souhlasili s genderovou ideologií. Bergoglio je bránil a podporoval, například kněze a později biskupa, kardinála a posléze prefekta Dikasteria pro víru Tucho Fernándeze, autora známé rukověti náboženské erotiky „La Pasíon Mística“, ale jeho soud nad těmi duchovními, kteří chtěli slavit mši svatou podle starého ritu, zněl: „To není žádný návrat k posvátnu, ale sektářské zesvětštění, které se skrývá za nevyrovnaností, nespokojeností, problémy ve vztazích apod., což má být instrumentalizováno“. Těmto kněžím papež František předhazoval také „klerikalismus“, což je také slovo používané často zednářskými lóžemi ve významu snahy vládnout a ovládat druhé.

Příklady tohoto Bergogliova pokrytectví je možno vršit. R. 2024 řekl jasně, že ženy nelze světit na jáhenky, ale tentýž den jím jmenovaný generální sekretář synody o synodalitě kardinál Hollerich z Lucemburska řekl, že věří i v možnost světit ženy též na kněze. František to nijak neuvedl na pravou míru.

Nejmarkantnějí byl tento pokrytecký Bergogliův styl zřejmý u jeho výroků o umělých potratech. Na jedné straně označoval zdravotníky, kteří tyto zákroky provádějí, titulem „nájemní vrazi“, na druhé straně ale právě tyto největší „nájemné vrahy“ veřejně vychvaloval, např. italskou političku Emmu Boninovou, již prohlašoval za jednoho z největších Italů současnosti, ačkoliv právě tato dáma má hlavní podíl na legalizaci umělého potratu v Itálii r. 1978 a ještě před tímto datem sama potrat podstoupila a tyto vraždy nenarozených osobně organizovala, za což také byla soudem potrestána. František Boninovou, když onemocněla, dokonce osobně navštívil v jejím bytě. Do vatikánské Akademie pro život bylo jmenováno několik osob známých svým propotratovým přístupem. Nejbojovnějším americkým zastáncům vražd nenarozených exprezidentovi Josephu Bidenovi a političce Nancy Pelosiové bylo v rozporu s kanonickým právem přímo ve Vatikánu při mši podáno sv. přijímání, František velebil Bidena jako „dobrého katolíka“. Těžko si představit větší pokrytectví.

K zednářské taktice, jak ji vyjádřil už známý dokument lóže Alta Vendita z 19. století, náleží také pomluvy na adresu autentických katolických křesťanů a vyvolání všeobecného odporu proti nim. I v tomto byl Bergoglio mistrem.

Bergoglio také verbálně ostře pranýřoval případy sexuálního zneužívání v Katolické církvi, ale kryl přitom své přátele a ideové stoupence. Argentinskému biskupovi Gustavu Zanchettovi poskytl neoficiální azyl ve Vatikánu, aby se vyhnul výkonu trestu za zneužití seminaristů. Známého kardinála Theodora McCarricka nejenže nepotrestal za jeho zločinné zneužití seminaristů a nezletilých osob, ačkoliv tehdejší nuncius v USA arcibiskup Carlo M. Viganó mu osobně předložil přesvědčivé důkazy, ale dokonce ho, i když McCarrick byl již penzionován, pověřil diplomatickou misí v Číně. Až r. 2018, kdy se situace stala neudržitelnou, jej zbavil kardinálské hodnosti a převedl do laického stavu. Kryl také svého řádového spolubratra a přítele Marka Rupnika, jemuž bylo prokázáno mnoho případů sexuálního zneužívání. Choval se jako pravý zednář. jinak navenek, jinak pokoutně uvnitř.

Jeho předchůdci na stolci sv. Petra Jan XXIII. a Pavel VI. otevřeli – snad z naivity – svobodnému zednářství dveře v průniku do Církve. Yves Marsaudon, velmistr zednářského Grand Orient v Paříži, napsal po ukončení II. vatikánského koncilu r. 1965, jak cituje ve své knize o tomto sněmu Roberto de Mattei, že „teď jsou zednářství a Církev na jedné lodi“. Teprve František ale toto konstatování předního francouzského zednáře plně realizoval.

Již v 19. století za pontifikátu Řehoře XVI. (1831–46) snili italští zednáři z karbonářské lóže Alta Vendita o svém papeži, který by byl schopen Církev zevnitř zničit a přetvořit ji v odnož masonerie. Lze žel konstatovat, že právě Bergoglio tento jejich sen naplnil. Navzdory formální platnosti zákazu členství katolíků v zednářských lóžích kuriální kardinál Gianfranco Ravasi psal dopis „milým bratrům zednářům“, kde je vychvaloval téměř jako největší dobrodince lidstva, aniž papež reagoval. Naopak, František sám při pohřbu bývalého italského prezidenta Giorgia Napolitana, jenž se netajil svým členstvím v zednářské lóži, u rakve zesnulého položil ruku na své srdce, což je typické zednářské gesto při pohřbu některého člena lóže.

Jak Romano ve své knize uvádí, k zednářské taktice rovněž patří v případě, kdy mají v rukou moc, navenek vlídná tvář, ale ve vnitřní praxi tvrdá diktatura, jež nerespektuje ani závazná vlastní úřední rozhodnutí, když se jí nehodí. Tak např. v letech 2020 a 2021 publikovala Kongregace (dnes Dikasterium) pro nauku víru dokumenty o očkování a o žehnání homosexuálním párům. První z nich výslovně prohlašoval, že k očkování proti covidu nelze nikoho nutit, přesto ale v příkrém rozporu s tím Bergoglio nařídil ve státu Vatikán povinné očkování všech zaměstnanců a kdo odmítl, byl bez milosti propuštěn z práce, ačkoliv existovala řada svědectví o spojení vakcín s umělými potraty. Druhý dokument zakazoval žehnat homosexuálním párům, přesto Bergoglio nechal v rozporu s tím vydat „Fiducia Supplicans“, jež to umožňuje.

Takže závěrem: Byl Bergoglio svobodným zednářem? Nepřímých dokladů je, jak jsme ukázali, celá řada. Nicméně přímý důkaz, např. vlastní přiznání nebo autentický tajný dokument o členství v lóži tady chybí. Všechno to, co Romano uvádí, neodpovídá dostačujícím způsobem na otázku, jestli Bergoglio byl skutečně členem lóže nebo pouze vědomým či nevědomým vykonavatelem zednářské vůle a taktiky. Nicméně, jak výše konstatoval P. Siano, toto není podstatné, tím je pouze, že Bergoglio realizoval zednářský program zničení Církve – a právě toto je hlavní a jednoznačně průkazné.

Z hlediska striktně právního nedisponujeme žádnou faktickou důkazní jistotou o členství kteréhokoliv vysokého církevního hodnostáře v zednářské lóži. Všechna známá svědectví (např. seznamy italského kněze Luigiho Villy, Peccoreliho seznam atd.) ve spojení se skutečnými činy jmenovaných umožňují ale mít o tom morální jistotu. Ta sama by však u žádného soudu neobstála.

Nejde zdaleka jen o Bergoglia. R. 1973 zemřel francouzský kardinál Achille Liénart, který 13. října r. 1962 hned druhý den zasedání II. vatikánského koncilu realizoval puč proti vatikánským autorům přípravných dokumentů v čele s kardinálem Alfredem Ottavianim. Jak píše historik de Mattei, veškerá práce tří let byla tak hozena do stoupy. Liénart podle svědectví některých osob z jeho okolí na smrtelné posteli se přiznal, že tak učinil na příkaz zednářské lóže, jíž byl členem. Hodnověrnost těchto lidí nebyla zpochybněna, nicméně ani tady nelze mluvit o faktické, důkazní jistotě, pouze o morální.

Totéž se týká i vídeňského kardinála Franze Koeniga (stál v čele arcidiecéze v letech 1956–85), jednoho z nejaktivnějších modernistů jak na koncilu, tak i ve vlastní pastorační aktivitě. O něm se veřejně šuškalo, že je svobodným zednářem. Rakouský katolický týdeník Glaube und Kirche 13.4.2025 publikoval svědectví bývalého sekretáře rakouského kancléře Julia Raaba (v letech 1953–61) Roberta Prantnera, jemuž bylo umožněno z titulu sekretáře bývalého významného kancléře vidět zesnulého kardinála Koeniga v rakvi ještě před vystavením ostatků ve svatoštěpánské katedrále (zemřel r. 2004). Prantner řekl šéfredaktorovi zmíněného týdeníku Friedrichu Engelmannovi, že Koenig v rakvi měl na sobě zednářskou zástěru a symboly. Prantner, dnes již zesnulý, byl pravověrným katolíkem, jehož pro tento postoj vyhodili z univerzity, kde přednášel. Byla to čestná a důvěryhodná osoba, proto morální jistota o členství Koeniga v lóži je na místě, i když na faktickou jistotu, která by případně obstála u soudu, to nestačí.

Také to, co předvedl během svého pontifikátu Bergoglio, může ospravedlnit morální jistotu o jeho příslušnosti k zednářské lóži. Nicméně toto není rozhodující. Tím je nepopiratelný fakt, který je zcela průkazný a u žádného případného soudu by neztratil svou relevanci, totiž že František při výkonu svého úřadu realizoval agendu vlastní nikoli Katolické církvi, nýbrž svobodnému zednářství.

Pán nikdy neslíbil, že se něco takového nestane, naopak varoval před dravými vlky, kteří vniknou do stáda. Zároveň ale zaručil, že pekelné brány Jeho církev nepřemohou. Současný pontifikát Lva XIV. může být úplně jiný. Modleme se za to a setrvejme pevně v pravé víře Kristově.

Zdroje: Článek „Freimaurer auf dem Stuhl Petri“? in www.katholisches.info 27. 5. 2025 a články v časopise Glaube und Kirche aj.