20. září r. 1870: Před více než 150 lety skončila známá italská revoluce zvaná „risorgimento“ obsazením Říma, který tenkrát ještě byl nezávislým Církevním státem. Vznikl tisíc let předtím jako tzv. Patrimonium Petri.

Šlo o dramatickou událost pro celé křesťanství, ale později měl papež Pavel VI. říct, že se prý jednalo o „zásah Prozřetelnosti“. Církev to ale tenkrát prožívala jako tragédii, novocírkev od r. 1970 to ale pokládá za správné, tak to prostě mělo být. Dnes, kdy je Církev stále méně svobodná a podřizuje se světu a jeho hospodářským, politickým a ideologickým mocnostem, bude nejspíš i kladný postoj k dobytí Říma zednáři r. 1870 revidován.

Nejdůležitější na těchto událostech před 150 lety je připomínka hrdinství těch, kteří bojovali na obranu papeže a napadené pronásledované Církve. Jedná se o ušlechtilé, velkorysé a obětavé hrdinství, které může sloužit jako vzor i v jiných dobách.

Tenkrát se rozpoutala válečná mašinérie italského státu proti Věčnému městu. 60 tisíc mužů pochodovalo pod vedením generála Raffaela Cardony k cíli. Jedné divizi velel Nino Bixio, nejkrvavější pravá ruka Garibaldiho, usilující o tzv. „konečné řešení“ papežské otázky.

Z italské strany nebyla formálně vyhlášena žádná válka, neexistovalo žádné oficiální ospravedlnění tohoto útoku na Řím, což také bylo velmi obtížné, neboť neexistovaly žádné podklady pro oficiální ospravedlnění této vojenské operace proti Svatému stolci. Irský dobrovolník Patrick O’Clery nám zanechal zajímavé memoáry o těchto událostech r. 1870. Napsal na adresu italského krále, že tato invaze byla „královským lupičským tažením“.

15. září r. 1879 zabrala královská vojska město Civitavecchia. Italský expediční sbor se tak octl před branami Říma. V dalších dnech čekalo komando na přesné pokyny vlády, která tenkrát sídlila ve Florencii: Řím měl být zabrán, ale kdy? 18. září obdržel Cardona očekávaný telegram: datum, jež vstoupilo do dějin, bylo 20. září, podzimní den, kdy začínal zednářský pracovní rok. Sekta si chtěla právě tehdy vychutnat svůj symbolický triumf nad hlavním městem křesťanství.

19. září se papež Pius IX. objevil na slavnostech v Aracoeli a v Lateráně, pozdravován velkým množstvím lidí, kteří skandovali „Viva Pio IX.“, aby ho naposledy pozdravili jako papeže a zároveň jako krále.

Odpoledne, když papež již věděl, že nastává poslední akt tragédie, napsal generálu Herrmannovi Kanzlerovi, nejvyššímu veliteli papežské armády Církevního státu, jak by měl v případě útoku postupovat:

„Pane generále, čelíme velké svatokrádeži a oddíly italského krále bez vyzvání, dokonce bez sdělení nějakého motivu, obléhají hlavní město katolického světa. Proto vám, pane generále, a všem našim oddílům děkuji za vaše velkorysé jednání, za vaši oddanost Svatému stolci a za vaši ochotu se zcela věnovat obraně této metropole. Rád bych, aby tato má slova byla slavnostním dokumentem, který potvrzuje disciplínu, věrnost a statečnost těchto oddílů ve službě Svatému stolci. Co se týká dalšího trvání obrany, tak jsem povinen nařídit, aby nadále spočívala pouze v protestu, který směřuje k odsouzení násilí, nic více, což znamená, abyste hned při prvním výstřelu kanonů začali jednat o kapitulaci. V době, kdy celá Evropa přinesla četné oběti ve válce dvou velkých národů (pozn. red.: Německa a Francie), se nikdy nesmí tvrdit, že náměstek Kristův, i když byl neprávem napaden, souhlasil s proléváním krve. Naše věc je věcí Boží a my klademe veškerou naši obranu do Jeho rukou. Žehnám vám, pane generále, z celého srdce, a všem naším oddílům.“

Mnohokrát haněný „vatikánský tyran“ se rozhodl, že nepovede boj až do hořkého konce a vzdá se svého spravedlivého práva na obranu, aby ještě jednou ochránil lidské životy. Především se ale rozhodl neopakovat historickou chybu svých předchůdců ve 14. století, kteří uprchli do Avignonu: Řím, nikdy nesmí být bez papeže.

Neopustil město jako to udělal předtím r. 1849, i když věděl, že toto je přání italské vlády a jejich mezinárodních spojenců: nepřítomnost, která zůstane trvalá.

Zednáři doufali, že papež s kurií se přestěhuje do Vídně, kde bude postaven na úroveň kaplana císaře Františka Josefa I. a degradován na hlavu početně stále se zmenšující Katolické církve. Řím bez papeže by tak byl vyčištěn od katolicismu a vrátil by se ke svému lesku pohanského impéria nebo by byl osvícen bohyní rozumu Francouzské revoluce.

Epizoda Luigiho Ciariho, prvního civilisty, kterému se podařilo po ostřelování proniknout do města Říma, je známá: Ciari byl valdenského vyznání a nesl s sebou protestantskou bibli, doprovázen svým psem, jemuž dal jméno „Pio nono“ (Pius devátý).

Datum 20. září mělo být počátkem nové éry, jež měla znamenat konec katolicismu. Poslední bitva započala v 5:10 ráno pustošivou kanonádou na městské brány Porta Maggiore a Porta Pia. Cardona chtěl právě tudy prorazit. Mezitím Bixio divoce pálil na Porta San Pancrazio.

Zhruba v 7:20 se podařilo narušit městské hradby. Oddíly hejtmana Bergera a hejtmana O’Reillyho u Porta Pia však spustily ostřelování a královské vojáky zahnaly. V 9:35 svolal generál Kanzler poslední válečnou poradu, kde všechny seznámil s požadavkem papeže kapitulovat. Obranný výbor vydal celému městu rozkaz vyvěsit bílou vlajku a vyslat vyjednávače k italskému velení. V 9:45 již vlála velká bílá vlajka na tvrzi Castro Pretorio, přesto Cadorna to ignoroval a dál pálil na město. Byli mrtví. Cardona později tvrdil, že vlajku neviděl, nicméně skutečnost byla jiná. Řím musel být dobyt násilím a prolitím krve, neboť tak to vyžadoval zednářský rituál.

Italští královští důstojníci začali střílet na mlčky stojící oddíly papežských zuávů (vojenských dobrovolníků), ačkoliv ti již složili zbraně. I když bílá vlajka vlála již dlouho, byli zuávové nuceni znovu sáhnout ke zbrani, aby ochránili své životy. Bixio rozkázal také pálit na čtvrti kolem chrámu sv. Petra. Papežští důstojníci energicky protestovali proti takovému postupu odporujícímu všem vojenským i civilním předpisům, ale bezvýsledně. Zabíjení zajatců a násilí vůči nim pokračovalo.

Po kapitulaci zahájily 4 tisíce Garibaldiho rudých přileb ve městě lov na papežské vojáky. Několik dní byli spolu se zuávy barbarsky vražděni také civilisté a kněží. Oficiální počet obětí „vítězství“ nebo věcných škod způsobených plundrováním není znám. „Ať se lid vyřádí,“ měl odpovědět Cardona na protesty. Mladý angloirský zuáv Daniel Curtin byl tak strašlivě bit, že po 44denním pobytu v nemocnici musel být přemístěn do psychiatrické léčebny.

4.800 zajatců, kteří měli oficiálně italské občanství (Emiliáni, Benátčané, Lombarďané) byli obviněni z velezrady, neboť prý obrátili zbraně proti trikolóře, revoluční vlajce nového státu. Po třídenní cestě s jediným bochníkem chleba za neustálých urážek, bití a posměchů skončili v tvrdém vězení nového „královského pána“ v Alessandrii, Mantově a Veroně.

4.500 zahraničních dobrovolníků bylo vykázáno ze země: Francouze nalodili v Civitavecchia a odeslali do Marseille. Angličané, Skotové, Irové a Kanaďané byli deportování do Anglie, Belgičany a Holanďany odvezli na švýcarskou hranici, odkud museli pokračovat pěšky do své vlasti, stejně tak i Němci, Rakušané a Švýcaři.

Generál Kanzler před svým odjezdem 21. září pronesl ke svým mužům v pohnuté atmosféře na Náměstí sv. Petra svůj poslední projev:

„Vojáci, přišel čas, abychom se rozloučili a opustili službu Jeho Svatosti, která nám ležela na srdci více než všechno jiné. Řím padl, ale díky vaší statečnosti, vaší věrnosti a vaší obdivuhodné jednotě padl důstojně. Někteří si budou možná stěžovat, že obrana nepokračovala, ale dopis Jeho Svatosti vše vysvětluje jasně. Toto svědectví nejušlechtilejšího papeže je pro nás všechny útěchou a tím nejkrásnějším odškodněním, jaké jsme mohli za těchto smutných okolností dostat.“

Nakonec se splnila i poslední naděje těchto nových křižáků, kteří všechno opustili, aby spěchali do Říma bránit Petrův trůn, trpět a zemřít: Zajatý papež se objevil na balkoně, aby jim udělil slavnostní požehnání. Jeden očitý svědek popsal tento památný okamžik takto:

„Shromáždění už hlučelo, když jsme stáli v řadě a jedním hlasem ze středu náměstí volali: „Papež! Papež!“ Rytíři i sedláci, důstojníci i vojáci utíkali k obelisku s mocným voláním: ‚Viva il Papa‘, ‚Viva Pio IX‘, ‚Viva il Papa Re‘. Nechyběly ani slzy a vzlykoty. Když tento velekněz poté pozvedl své ruce k nebi a nám požehnal, položil je pak a vyjádřil gestem, že nás všechny chce přitisknout na své otcovské srdce. Jeho odchod z balkonu byl provázen hlasitým pláčem zástupu. V té chvíli nemohl snad nikdo nic jiného činit, než být naplněn obrovským odporem proti všem těm hvězdám (pozn. red.: zednářským), které připravily duši tohoto dobrého otce a panovníka tolik hoře!“

Mladí zástupci té nejlepší Evropy se objali a rozloučili se navždy: potomci obránců katolické víry ve Vendée za Francouzské revoluce, Tiroláci, Irové a Bretoňci, všichni ti, kteří v oněch dnech byli svědky události, jež dosud byla absolutně nemyslitelná: konce světské moci Církve. Vrátili se do svých domovů, v nichž před lety byli jejich předkové mučeni a popravování pro svoji víru. Viděli ideologickou nenávist, která se rozpoutala proti Kristovu kříži.

Zdroj: Článek „Porta Pia 1870 – die Geschichte jenseits der Freimaurerlegende“ in www.katholisches.info 23. 5. 2025, překlad do němčiny Giuseppe Nardi

Pozn. red.: Autor je italský lékař a publicista známý mj. svým odmítáním proticovidových opatření a vakcín. Je tradičním katolíkem.