Ve Svatém roce 2025 se nemusí cestovat přímo do Říma. V kostele St. Denis v Argenteuil, předměstí Paříže, je vystavena k uctění významná křesťanská relikvie: tunika (sukně), kterou Pán měl na sobě při cestě na Kalvárii. V evangeliu sv. Jana čteme: „Když tedy vojáci ukřižovali Ježíše, vzali Jeho roucha, rozdělili je na čtyři díly, pro každého vojína jeden díl, a sukni. Byla pak ta sukně nesešívaná, od vrchu až dolů utkaná. Proto řekli mezi sebou: ‚Netrhejme ji, nýbrž losujme o ni, čí bude.‘ “ (Jan 19, 23–4)

Můžeme jenom spekulovat, co se potom s tunikou dělo. Když Jan ji výslovně zmiňuje, muselo to mít nějaký význam. U sv. Matouše (27,31) a sv. Marka (15,20) čteme, že legionáři Ježíši po bičování a korunování trním sňali posměšný šat a oblékli Mu zase Jeho vlastní oděv. To znamená, že Pán při cestě na Golgotu měl na sobě tuniku, která musela být nasáklá Jeho krví. U věřících židů až do dnešního dne všechno, co přišlo do kontaktu s krví zemřelého, je nutno pohřbít spolu s ním. Proto je pravděpodobné, že zámožný člen velerady Josef z Arimatie, který Ježíše pochoval ve svém novém hrobu, tuniku od legionáře, jenž ji losem získal, odkoupil zpět, aby ji uložil do hrobové jeskyně spolu s Kristovým tělem.

Přesto trvalo plných pět staletí, než tunika v křesťanské literatuře byla zmíněna. Učinil tak poprvé učený sv. Řehoř z Toursu ve své knize „Gesta Francorum“ (6. stol.): „Říká se, že v jednom městě v Galatě (pozn. překl.: kraj v Malé Azii) vzdáleném 150 mil od Konstatinopole je uchovávána (pozn. překl: Kristova tunika) v bazilice zasvěcené sv. archandělům…“ Později doplnil tuto zprávu franský kronikář Fredegar (7. stol.), že tato tunika „byla původně nalezena nedaleko Jeruzaléma v jedné mramorové skříni“. Poutníci ji pak uctívali v jednom klášteře v Konstantinopoli.

Uctívání tuniky v Argenteuil je poprvé doloženo teprve od 12. stol. V jednom ženském klášteře z dob vlády rodu Merovingů (7. stol.), zničeném Normany a poté znovu zbudovaném, byla objevena zazděná relikvie. Církev ihned nařídila zkoumání, které se uskutečnilo ve spolupráci s králem Ludvíkem VII. V listině podepsané papežským legátem, devíti biskupy a deseti opaty jako svědky je stvrzeno to, co bylo místní tradicí: že císař Karel Veliký v r. 800 věnoval tuto relikvii Pánovy sukně právě tomuto klášteru, v jehož čele tenkrát stála jako abatyše jeho dcera Theodrade. Musel ji přivézt buď z Říma, kde zachránil papeže Lva III. před rebelií, nebo mu ji darovala byzantská císařovna Irena, o jejíž ruku se ucházel. Je dosti možné, že některý byzantský panovník věnoval tuto relikvii, uchovávanou v Konstantinopoli, papeži v Římě, odkud ji Karel Veliký poté přivezl, ale doklad k tomu nemáme.

Po celý středověk byl Argenteuil předním poutním místem francouzských králů. Potom propukla revoluce (r. 1789), která se v celé zemi vyznačovala devastací kostelů a ničením relikvií. To bylo na denním pořádku. Když revolucionáři přepadli r. 1791 klášter v Argenteuil, podařilo se místnímu faráři Ozetovi téměř v poslední vteřině svatý šat zachránit. Ze strachu před jeho zničením sukni rozstříhal na několik částí a na různých místech zahrabal do země. O devět let později byly tyto části vytaženy, znovu sešity a uloženy v místním farním kostele. R. 1804 papežský legát kardinál Giovanni Battista Caprara potvrdil pravost těchto ostatků.

R. 1898 nařídil biskup z Versailles, k jehož diecézi Argenteuil náležel, první zkoumání relikvie chemiky, mediky a odborníky na textil. Další se uskutečnilo v letech 1932–4. Při obou výzkumech dospěli experti k závěru, že tunika pochází z Blízkého východu, vykazuje všechny charakteristiky římské textilie z 1.–3 století a má na několika místech krvavé skvrny.

R. 1998 srovnal nukleární fyzik Dr. André Marion, ředitel Národního výzkumného centra v Paříži-Orsay a profesor na univerzitě Paříž-Orsay krvavé skvrny na tunice se stopami krve u muže z turínského plátna – a konstatoval, že devět z deseti se absolutně shoduje. O pět let později nový starosta Argenteuil nechal tajně relikvii odvézt, aby ji nechal důkladněji vědecky prozkoumat. Odbornice na látky Sophie Desrosiersová zjistila, že tkalcovská technika odpovídá tkalcovské technice Blízkého východu někdy z počátku našeho letopočtu. Poukázala přitom na podobné výzkumy v Masadě na pobřeží Mrtvého moře.

Datace pomocí karbonové metody ale překvapila. Umístila vznik relikvie mezi roky 530 až 650 po Kristu. Odborníci to ale odmítají: Říkají, že už po devíti letech uložení v zemi, ale zvláště pak po sešití novověkými nitěmi po Francouzské revoluci (srvn. výše) je precizní datace touto metodou nemožná. Poukazují též na to, že všechny relikvie týkající se Kristova umučení byly karbonovou metodou datovány zcela v rozporu s dosud zjištěnými pevnými fakty i s logikou – turínské plátno, rouška z Ovieda nebo tabulka s nápisem z Kristova kříže. Fyzik z německého Karlsruhe prof. Eberhard Lindner vyložil tyto anomálie vyzařováním elektronů velmi vysoké hustoty, které v okamžiku Pánova Zmrtvýchvstání „vypálilo“ Ježíšův obraz na turínské plátno a zároveň s tím „omladilo“ všechny předměty nacházející se v hrobové jeskyni.

Potom se ale přihlásil o slovo jeden z nejrenomovanějších francouzských vědců prof. dr. Gerard Lucotte, ředitel Centra pro molekulární neurogenetiku v Paříži. Ten už r. 1988 zkoumal tuniku na základě povolení francouzského ministerstva kultu. Věnoval se výzkumu skvrn krve. „Tkanina je doslova nasáklá krví!“, konstatoval. Pod mikroskopem identifikoval červené a bílé krvinky konzervované krystaly soli z lidského potu. Potom odfiltroval v laboratoři 5 mikrogramů DNA. Výsledek? Muž, který kdysi tuto tuniku nosil, měl krevní skupinu AB, tutéž jako muž z turínského plátna. Deformace mnoha krevních částic ukazuje na to, že krev vytekla v důsledku těžkého traumatizujícího fyzického týrání.

R. 2003 žádal prof. Lucotte spolu s paní Desrosiersovou ministerstvo kultu o povolení vyčistit tuniku. Pod mikroskopem přitom tento genetik nalezl 115 druhů pylu, mezi nimi mnoho těch, které se nacházejí také na turínském plátně. Téměř všechny pocházejí jednoznačně z krajiny kolem Jeruzaléma.Taktéž zrníčka písku, vápencový prach a slída. Není tedy žádných pochyb, že tuniku nosil tentýž muž, jehož stopy krve se nacházejí také na turínském plátně, které vypovídá o krutém umučení tohoto člověka ukřižováním a jenž v momentě zmrtvýchvstání zanechal na plátně svůj obraz.

Zdroj: Ćlánek „In Blut getränkt“ in www.kath.net 18. 4. 2025