24. únor 2025 byl významný den pro Čechy a Italy. Toho dne papež František, v té době ještě naživu, zmocnil Dikasterium pro kauzy svatých, aby vyhlásilo řadu dekretů týkajících se osob, které jsou na cestě ke svatosti. Papež uznal „oběť života“ služebníků Božích, P. Emila Josepha Kapauna, a italského laika Salva D’Acquista.

Kategorie „obětování života“ je „novou příčinou beatifikačního a kanonizačního řízení, odlišnou od příčin založených na mučednictví a hrdinství ctností“. Papež František představil tuto příčinu už před 8 lety s úmyslem uznat za svaté „ty křesťany, kteří věrně následují stopy a učení Pána Ježíše, dobrovolně a svobodně obětovali svůj život pro druhé, a vytrvali v tomto odhodlání až do smrti“.

Pro Čechy je tento okamžik významný tím, že P. Emil Joseph Kapaun, ač byl knězem-mučedníkem americké armády, se narodil 20. dubna 1916 českým emigrantům v Kansasu. Ve věku 24 let byl vysvěcen na kněze a od roku 1944 působil ve Sboru kaplanů armády USA. Nejprve v Barmě a po skončení druhé světové války v Koreji, kde byl zajat. Tam oddaně a velice obětavě sloužil svým spoluvězňům v zajateckém táboře Pjoktong až do své smrti 23. května 1951.

Italové včetně italské premiérky Giorgie Meloniové zase s nadšením přivítali otevření cesty pro beatifikaci karabiniéra (policisty, pozn. red.) Salva D’Acquista, který v roce 1943 obětoval svůj život, aby zachránil životy 22 nevinných civilistů, ohrožených německými příslušníky SS.

Salvo D’Acquisto je v našich končinách poměrně málo znám, ačkoli v dobách totality se v kinech promítal film „Salvo D’Acquisto“ z roku 1974 s Massimem Ranierim v hlavní roli. Pak však upadl v zapomnění a dnešní mladá generace, ale i mnozí starší o něm vůbec nevědí, přestože v Itálii jsou po něm pojmenována náměstí, ulice, školy a kasárna.

Salvo D’Acquisto se narodil 15. října 1920 v Neapoli, ve čtvrti Vomero, jako nejstarší z osmi dětí, které spolu měli jeho otec, Salvatore D’Acquisto, a matka Ines, rozená Marignetti. I když jen pět z osmi dětí přežilo dětství, byla to z dnešního pohledu početná rodina, která žila skromně, ale zároveň čestně a důstojně. Prvorozený syn přijal při křtu spolu s křestní milostí i jména Salvo Rosario Antonio.

Salvo D’Acquisto dostal přísnou katolickou výchovu a svůj krátký život přežil jako zbožný katolík. Jeho rodina, včetně babičky, obývala jeden velký pokoj v neapolské čtvrti Vomero a patřila k farnosti San Gennaro al Vomero. Jako malé dítě byl zapsán do mateřské školy Dcer Marie Pomocnice, kterou navštěvoval do svých šesti let. První svaté přijímání přijal 5. června 1927. Náboženské školy, které postupně absolvoval, zušlechtily jeho osobnost mírného a tichého charakteru. Salvo byl citově navázaný na své rodiče a vyznačoval se pracovitostí, disciplinovaností, láskou k vlasti a k bližním.

Absolvoval tři třídy základní školy ve Státním institutu Luigiho Vanvitelliho. Na hodiny katechismu tehdy chodíval do jezuitského kostela a zároveň se zapsal i do Apoštolátu modlitby. Čtvrtý ročník absolvoval jako žák salesiánského Institutu Nejsvětějšího Srdce. V období od roku 1931 do roku 1933 získával další vzdělání v odborné škole Giovanniho Battisty della Porta a poté absolvoval gymnaziální studium u salesiánů. Pravděpodobně tam si vypěstoval sebeovládání, zdrženlivost, mírnost i lásku k práci a modlitbě.

Už v dětském věku se u něj projevoval obdivuhodný altruismus, touha být milosrdným samaritánem svým bližním. Zachovalo se o tom několik zpráv. Salvo se například sblížil s chlapcem, kterému se spolužáci posmívali, protože byl hrbatý. Taky se veřejně zastal dívky se skleněným okem, kterou kluci ponižovali pro její tělesné postižení. Jednou v zimě dokonce daroval své boty jednomu chudému chlapci. Před výčitkami své matky se bránil: „Já jsem robustní a mám co jíst, avšak tento ubožák byl hubený a třásl se zimou.“

Salvo byl učenlivé dítě, dokonce knihomol, ale měl problémy s latinou a tak opustil školu ve věku 14 let, jak to v těch dobách dělávali dělničtí chlapci. Aby pomohl rodině, začal pracovat v malé firmě, kterou vlastnil jeho příbuzný Giuseppe Pindilfi. O několik let však ztratil práci kvůli zavření Pindilfiho fabriky a tak si musel vybrat své budoucí povolání. Nakonec dospěl k rozhodnutí narukovat ke karabiniérům, kteří v rámci italské armády vykonávali speciální funkce četnictva a vojenské policie. Toto rozhodnutí zřejmě ovlivnila skutečnost, že tam sloužilo několik jeho příbuzných, dokonce dědeček z matčiny strany ve vysoké hodnosti.

V roce 1940 se dobrovolně přihlásil k expedici do severní Afriky. Na africkou půdu vystoupil v Tripolisu 23. listopadu 1940. V roce 1941 musel být hospitalizován kvůli poranění nohy, ale rozhodl se zůstat v operační zóně. Získal si hlubokou úctu důstojníků i spolubojovníků, protože se i pod stanem veřejně modlíval a vyzýval i jiné, aby se k němu přidali, především během náletů.

V roce 1942 však byl kvůli malarické horečce přinucen vrátit se do Itálie s odhodláním nadále sloužit u karabiniérů. V září 1942 byl přidělen na školu pro poddůstojníky karabiniérů ve Florencii, kde absolvoval zrychlený kurz, během něhož se projevil jeho smysl pro zodpovědnost a pilnost ve studiu. 19. prosince 1942 byl přidělen ke službě na stanici karabiniérů v obci Torrimpietra na Via Aurelia nedaleko Říma. Místním obyvatelům učaroval svou obětavostí a srdečným přístupem k nim. Pravidelně ho vídali na mších svatých, při kterých přistupoval ke svatému přijímání. Dokonce když později místní obyvatelé trpěli hladem, Salvo se s nimi dělil i o to málo, co dostávali karabiniéři.

Salvo byl pohledný mladý muž, který se ženám líbil. Během svého krátkého působení na svém posledním postu se seznámil s mladým děvčetem Giulianou Di Censi, a oba mladí lidé k sobě pocítili vzájemné sympatie. Rodiče Giuliany si Salva vážili, a pokud by se situace vyvinula jinak, možná by oba mladí lidé nakonec uzavřeli svátostné manželství. To ví jen Bůh. Smrt mladého hrdiny však navždy změnila životy obou mladých lidí.

Po kapitulaci Itálie, oficiálně vyhlášené 8. září 1943, začala zemi obsazovat německá vojska. I v opuštěných kasárnách finanční policie v historické věži Torre di Palidoro, spadající pod jurisdikci stanice karabiniérů v obci Torrimpietra, se usadila jednotka SS. Dne 22. září 1943 tam skupina německých vojáků náhodně, při neopatrné manipulaci s municí, způsobila výbuch ručního granátu, který zabil jednoho vojáka a dva další zranil. I když šlo zjevně o náhodný incident, Němci požadovali represálie vůči domácímu obyvatelstvu s odůvodněním, že šlo o údajný atentát italských partyzánů, kteří proti Němcům v Itálii intenzivně bojovali.

Druhý den ráno přijela skupina esesáků v čele s velitelem na stanici karabiniérů v obci Torrimpietra. Jelikož velitel stanice byl v té době povolán do Říma, velení po něm převzal jeho zástupce Salvo D’Acquisto. Po něm požadovali esesáci vyšetření údajného atentátu. Salvo se je snažil přesvědčit, že šlo o náhodný výbuch a ne atentát, avšak nejenže byl ve svém úsilí neúspěšný, ale Němci ho začali urážet, bít, vyhrožovat mu, dokonce poškodili i jeho uniformu. Krátce nato zajali 22 místních obyvatel jako rukojmí a odvedli je na otevřené pole v lokalitě Torre di Palidoro, aby je tam zastřelili v případě, že se nenajde viník údajného zločinu. Němci je donutili kopat vlastní masový hrob, některé dokonce holýma rukama, protože nebylo dostatek lopat a krumpáčů. Mnohé z rukojmí přitom zalily slzy.

Salvo D’Acquisto si však i v těchto těžkých chvílích zachoval obdivuhodnou rozvahu a opět se pokusil přivést zuřivé vojáky SS k rozumu, avšak bezvýsledně. Po dlouhém vyjednávání pochopil, že jeho úsilí je marné a tak sáhl k mimořádně hrdinskému rozhodnutí. Vzal vinu na sebe a prohlásil, že on sám uskutečnil atentát. Zároveň požadoval okamžité propuštění všech rukojmích. Udivený velitel SS takové vysvětlení přijal a nařídil propustit všechny zajaté místní obyvatele. Zachránění rukojmí chvatně utíkali domů, ale jeden mladík zůstal a na vlastní oči viděl, jak byl D’Acquisto zastřelen a jeho tělo dopadlo do připravovaného masového hrobu. V tento den eucharistické pobožnosti, ve čtvrtek ráno 23. září 1943, se Salvo vyzpovídal, byl na mši svaté a svatém přijímání. Takto posílený šel k smrti vstříc Spasiteli, aby žil navěky v nebeské blaženosti. Vzdával díky obětováním svého života za své bratry v Kristu.

Tělo martýra brzy pohřbili na hřbitově ve vesnici Palidoro, ale v roce 1947 byly jeho tělesné pozůstatky přemístěny do rodné Neapole a v roce 1986 byly definitivně uloženy do jedné z kaplí neapolské baziliky Santa Chiara. Za svou bezpříkladnou statečnost a obětavost byl Salvo D’Acquisto posmrtně oceněn Zlatou medailí za vojenskou odvahu. Proces blahořečení tohoto ušlechtilého martýra na diecézní úrovni otevřel 4. listopadu 1983 italský vojenský ordinariát. Papež Jan Pavel II. ho prohlásil za Božího služebníka a vzdal mu hold za to, že „obětoval svůj život jako Kristus“.

Příběh tohoto ušlechtilého martýra lásky je důkazem toho, že i v těch nejtěžších životních situacích může člověk uchovat Krista ve svém srdci. Obklopen nenávistí bojujících nepřátelských vojáků D’Acquisto vyznal lásku k Bohu a bližnímu tak jako Kristus, položením vlastního života za své přátele. Svým činem polidštil nelidskou dobu, ve které žil. Jeho blahořečení a později možná i svatořečení by bylo nejkrásnějším vyvrcholením jeho mise lásky na tomto světě.

Zdroje:

1. D’Acquisto Salvo. In: Biografie Resistenti. Dostupné z: https://biografieresistenti.isacem.it/biografie/dacquisto-salvo/.
2. Italian hero Salvo D’Acquisto steps closer to beatification. In: Wanted in Rome. Dostupné z: https://www.wantedinrome.com/news/italy-pope-salvo-dacquisto-beatification.html.
3. Nella Torre di Palidoro per ricordare il sacrificio di Salvo D’Acquisto. In: Avvenire. Dostupné z: https://www.avvenire.it/attualita/pagine/ricordo-di-salvo-d-acquisto-carabinieri.
4. Papež František otevřel cestu novým světcům. In: Vatican News. Dostupné z: https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2025-02/dekrety.html.
5. Flocchini, E.: Servo di Dio Salvo D’Acquisto. In: Santi e beati. Dostupné z: http://www.santiebeati.it/dettaglio/90399.
6. The incredible sacrifice of Salvo D’Acquisto. In: Catholic herold. Dostupné z: https://catholicherald.co.uk/the-incredible-sacrifice-of-salvo-daquisto/.
7. Von der SS ermordeter Carabiniere vor Seligsprechung. In: ORF Religion. Dostupné z: http://religionv1.orf.at/projekt02/news/0502/ne050215_dacquisto_fr.htm.