Jsem katolický křesťan a českomoravský vlastenec. Právě z tohoto důvodu nemohu slavit nejen státní svátek 8. května, ale i další státní svátky 28. října a 17. listopadu (jakožto osvobození od komunismu, srvn. níže).

8. květen

Letos 8. května si připomínáme 80. výročí osvobození naší vlasti od hitlerovské tyranie a ukončení II. světové války. Německý nacionální socialismus byl zločineckou, ba přímo satanistickou ideologií, a zaplavil svět obrovským oceánem nevinně prolité krve. To se týkalo i českého národa. V plánech nacistů (především Reinharda Heydricha) měl být germanizován a ty Čechy, kteří toho nebudou schopni, chtěla hitlerovská tyranie deportovat na východ a část z nich úplně vyhladit.

Nacismus byl nenávistně protikřesťanský, papež Pius XI. ho r. 1937 ve své německy psané encyklice „Mit brennender Sorge“ (S palčivou péčí) nazval „novopohanstvím“. Tisíce katolických duchovních z celé nacisty ovládané Evropy přinesly molochovi hitlerovského novopohanství oběti vlastního života, další tisíce jich prošly vězeními a koncentračními tábory. U nás v tzv. Protektorátu Čechy a Morava bylo katolické duchovenstvo statisticky nejpronásledovanější profesí.

Proto tedy skláním v úctě svoji hlavu před všemi, kdo se zapojili do protinacistického odboje a skončili na popravištích nebo v koncentračních táborech. Odbojářem a vězněm byl i můj vlastní otec. Studentské demonstrace na podzim r. 1939, partyzánské hnutí, atentát na Heydricha provedený českými paradesanty vyslanými z Anglie r. 1942, květnové povstání v Praze r. 1945 – to všechno jsou fakta, na něž může být český národ právem hrdý.

Všichni popravení, padlí a věznění či jinak pronásledovaní si zaslouží naši pietní vzpomínku a modlitbu. To se týká i vojáků spojeneckých armád, které se podílely na vypuzení německých ozbrojených složek z našeho území. Největší oběti přinesli vojáci Rudé armády, která bojovala na většině českomoravského území, v západních Čechách potom Američané. Ruský národ po napadení hitlerovským Německem v červnu r. 1941 prokázal jako celek značnou míru hrdinství při obraně vlasti, což konstatoval sám Winston Churchill, vojáci Rudé armády poskytli také v závěrečné fázi války vydatnou pomoc českému odboji. Proto si zaslouží, zejména ti padlí, naši pietní vzpomínku a modlitbu. To je nutno důsledně oddělit od komunistické ideologie, jejímž nositelem byl sovětský režim.

8. května r. 1945 skončila II. světová válka a s ní všechny útrapy civilního obyvatelstva. Jenže přineslo nám toto datum opravdovou svobodu? Nikoliv, pouze nahrazení jedné zločinné totality jinou. Prezident a svobodný zednář Edvard Beneš (před válkou velmistr lóže Komenský, čímž se vůbec netajil) již v prosinci r. 1943 v Moskvě fakticky předal vládu do rukou komunistů, což potom definitivně stvrdil v Košicích v dubnu r. 1945. Únor 1948 byl jenom další fází tohoto vývoje nastartovaného již předtím.

Komunismus byl stejně zločinnou a satanskou ideologií jako německý nacionální socialismus. Má na svědomí rovněž hekatomby nevinných obětí povražděných z třídních nebo ideologických důvodů. Faktem je, že v našich zemích se projevoval mírněji než německý nacismus, nicméně nevinně prolité krve bylo také velmi mnoho, kniha historiků Karla Kaplana a Viléma Hejla „Zpráva o organizovaném násilí“ udává až 8 tisíc obětí na životech, což zahrnuje popravené, umučené nebo zemřelé ve věznicích a v koncentračních lágrech, zastřelené při pokusu o útěk za hranice aj. Jména Heliodor Píka a Milada Horáková jsou dostatečně známá.

Nelze také jednoznačně říci, že na rozdíl od nacismu nám za komunismu nehrozila deportace značné části národa někam jinam a tím likvidace naší národní existence. Ruský historik Dmitrij Volkogonov v knize „Lenin, počátek teroru“ a spisovatel Alexander Solženicyn v knize „Souostroví Gulag“ shodně uvádějí, že již Lenin plánoval odvozy neposlušných občanů včetně celých národů na Sibiř, což poté realizoval Stalin, konkrétně Poláků žijících na území Sovětského svazu, krymských Tatarů, povolžských Němců aj., po válce potom příslušníků pobaltských národů. Kdyby Sovětský svaz ovládl počátkem 50. letech celou Evropu, což reálně hrozilo, mohla by i náš národ, konkrétně jeho tzv. „kontrarevoluční“ část, postihnout deportace na Sibiř, jak se stalo r. 1956 řadě Maďarů po potlačení jejich vzpoury proti bolševické tyranii.

Komunismus byl stejně jako nacismus brutálně protikřesťanský. Papež Pius XI. ho odsoudil jako bezbožeckou ideologii v encyklice „Divini Redemptoris“ r. 1937. Svoboda Církve byla u nás i v dalších zemích ovládaných touto tyranií zlikvidována, tisíce kněží a řeholních osob včetně biskupů se octly ve vězeních a internacích, kde mnozí zemřeli nebo byli násilně usmrceni, případy P. Josefa Toufara sadisticky ubitého k smrti vyšetřovatelem StB Ladislavem Máchou a justiční vraždy tří kněží z tzv. babické aféry (P. Jan Bula, P. Václav Drbola a P. František Pařil) jsou nejotřesnější. Věřící a veřejně praktikující katolíci se stali občany druhé kategorie.

Nemohu přitom tvrdit, že tady neexistuje žádná souvislost s 8. květnem r. 1945. Výše uvedené dohody prezidenta Beneše s československými komunisty to potvrzují. Proto neslavím státní svátek 8. května. Dny, které bych s nadšením přijal jako státní svátky v souvislosti s protinacistickým odbojem, by byly 5. květen, tj. den vypuknutí Pražského povstání r. 1945, a 17. listopad, kdy r. 1939 se české studentstvo spolu s jinými vrstvami národa ozvalo proti nacistickým okupantům. To jsou opravdu důstojná data se správným étosem, která by si zasloužila být státními svátky. V tyto dny se totiž český národ masově postavil na obranu autentických mravních hodnot.

28. říjen

Tento den r. 1918 byl promulgován nezávislý Český stát, jenž se poté rozšířil o Slovensko a stal se Československou republikou. Oslavu tohoto svátku katolíky považuji za zapření víry. Pokládat 28. říjen za den české státnosti znamená odmítnout katolického panovníka bl. Karla Habsburského, jenž byl legitimním českým králem, a postavit se na stranu jeho odpůrce Tomáše Garrigua Masaryka, odpadlíka a bojovného nepřítele zjevené pravdy, jenž veřejně schvaloval zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Slavit 28. říjen znamená zpětně se zařadit mezi lůzu, která 3. listopadu 1918 strhla sloup Panny Marie postavený na poděkování za ochranu Prahy před Švédy r. 1648, a mezi další bezbožné davy ničící a pálící kříže, sochy P. Marie a sv. Jana Nepomuckého a vylupující svatostánky po celé republice.

Císař a český král bl. Karel byl nazván německým filozofem a pacifistou Friedrichem Foersterem „největším humanistou své doby“. Radikálně prosazoval i ve válečné lítici respektování života a majetku civilního obyvatelstva i na nepřátelském území, tvrdě zakazoval a trestal jakékoliv násilí proti nevinným civilistům. Rovněž tak požadoval lidské zacházení s válečnými zajatci, jimž se muselo dostat lékařské péče a plné ochrany. Odmítl také podepsat souhlas s ponorkovou válkou. Projevil jako státník opravdový křesťansky motivovaný soucit s trpícími a s obětmi násilí. Jako jediný státník reagoval kladně r. 1917 na výzvu papeže Benedikta XV. k míru a k ukončení bojů.

Vydal těsně na konci války svůj Manifest, kde slíbil federalizaci Rakouska. Čechům by se tak dostalo té svobody, jakou měli od r. 1867 Maďaři, tj. naprostou suverenitu s výjimkou zahraniční politiky, financí a obrany, nicméně mohli by se na tom všem podílet. Rozvoj českého národa byl tedy zajištěn. Koneckonců již od r. 1848 až do vypuknutí I. světové války r. 1914 si Čechové nemohli stěžovat na národnostní útlak, o čemž svědčí raketový nárůst českých středních škol a rozdělení pražské univerzity na českou a německou r. 1882. Bl. Karel Čechům přál a česky také mluvil.

Jako pravověrný katolík odmítl nabídku zednářských lóží, že může zůstat v úřadu, když zruší protizednářské zákony. Chtěl navrátit Habsburské soustátí do jeho prvotní katolické podoby, kterou Josef II. svými dekrety mohutně narušil. Josefovi nástupci potom žel projevili značnou míru kompromisnictví vůči protikatolickému liberalismu, což Karel chtěl napravit.

Masaryk naproti tomu byl předním protikatolickým štváčem, neštítil se ani podvodů a křivých manipulací, jak uvádí mj. i náš článek „Církev a T. G. Masaryk“. Vykazoval morální nectnosti, emigroval, aby v zahraničí vedl „protirakouský odboj“, a doma zanechal psychicky nemocnou manželku, jež naléhavě potřebovala jeho pomoc a podporu. Jako prezident měl milostnou aféru s vdanou novinářkou Oldrou Sedlmajerovou a dalšími. Oč výše stojí Karel jako vzorný manžel a otec početné rodiny! Oč výše stojí proti Masarykovi svými snahami o mír, byť neúspěšnými, zatímco Masaryk neustále burcoval do války! Proto právě jako katolík a jako českomoravský vlastenec nemohu slavit 28. říjen jako den našeho „osvobození“! Ostatně tato „svoboda“ trvala velmi krátkou dobu, pouhých 20 let.

17. listopadu

Přijímám, jak jsem napsal výše, 17. listopad jako slavný den a státní svátek, neboť náš národ tenkrát r. 1939 vyjádřil masově svůj odpor vůči hitlerovské okupaci. Neakceptuji však 17. listopad jako den údajného „osvobození od komunistické totality“ r. 1989. To říkám právě proto, že jsem se sám jako disident na boji proti komunismu podílel.

K žádnému „pádu komunismu“ nedošlo, pouze k jeho transformaci na základě dohody velmocí. Studentské demonstrace 17. listopadu r. 1989 byly zmanipulovány podvodnou komedií o údajné smrti studenta Šmída, režírovanou agentem StB Ludvíkem Zifčákem. Navenek sice existovala po r. 1989 jakási svoboda dle vzoru západních demokracií, nicméně postupně docházelo k utahování šroubů. Navíc bestiální vraždy nenarozených dětí eufemisticky nazývané umělé potraty, legalizované ještě za komunistické vlády, se dočkaly po r. 1989 ještě větší liberalizace, rozšířily se antikoncepce a pornografie, legitimním se stala agenda LGBT. To nemohu chápat jako skutečné „osvobození“. Navíc Václav Havel, symbol toho všeho, žil nemravně a dával tím veřejné pohoršení.

Pravé státní svátky

Autentické dny, které by měli každý Čech a Moravan vděčně vzpomínat, jsou 5. červenec a 28. září. První datum je spojeno s příchodem sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu r. 863. Díky jejich misii jsme se stali součástí civilizovaného křesťanského světa. 28. září r. 929 byl zavražděn sv. Václav, patron české země, jenž svým důsledným prosazováním křesťanství zařadil České knížectví taktéž mezi tehdejší civilizované národy.

Dalším dnem, který by měl být podle mne státním svátkem, je 8. listopad, kdy r. 1620 katolická vojska tvořená hlavně z Italů a Španělů zvítězila nad německými protestanty. Historik Josef Pekař napsal, že tady došlo na naší půdě k vítězství románské kultury a civilizace nad germánskou. Katolická vojska na Bílé hoře nás nejen uchránila od utopení v německém protestantském moři, ale také před obsazením naší země Turky, kteří mnoho žen a dětí na jižní Moravě odvlekli do otroctví a muže povraždili.

Tak vidím celou problematiku jako pravověrný katolík a jako českomoravský vlastenec.