Česká (i zahraniční) média informovala o letošním Pochodu pro život v Praze 26. dubna, který dopadl jinak než v minulých letech. Přiznám se, že již několik let jsem na něm nebyl, i když Hnutí pro život, které ho organizovalo, jednoznačně podporuji. Jeho iniciativy „Nesoudíme, pomáháme“ aj. zaměřené na pomoc těhotným ženám v tíživé situaci, jsou opravdovou nezištnou službou bližnímu v duchu křesťanské lásky, což je nutno po právu vysoce ocenit a také případně podpořit finanční částkou. Díky za to!

Na posledních Pochodech pro život mi ale vadí, že se z toho stalo estrádní show s balónky, taneční hudbou z amplionů apod. Psychicky ani duchovně mi to nedělá dobře, původně, když tyto pochody začínaly, tomu tak nebylo. Tak jako není vhodné při pietním aktu za padlé ve válce nebo za popravené vlastence karnevalové veselí, stejně tak není tato forma adekvátní při vzpomínce na děti zabíjené v matčině lůně. Takové situaci odpovídá naopak vážný charakter celé akce, pro katolické křesťany umocněný modlitbou. Proto se raději účastním našeho smírného procesí za oběti potratů v Brně každoročně k datu 25. března (svátek Zvěstování), aniž bych kohokoliv přemlouval, aby do Prahy na Pochod pro život nejezdil, naopak, pokud je to jeho vyjádření nesouhlasu s potraty a obrany nenarozených dětí, podporuji ho v tom.

Změna charakteru pražských Pochodů pro život byla – jak jsem pochopil již dříve ze slov reprezentantů Hnutí pro život – motivovaná hlavně snahou „nebýt konfrontační“ ve vztahu k většinové společnosti, která naopak s potraty souhlasí. Nekonfrontačnost v podobě přátelského happeningu týkajícího se nejen potracených dětí, ale i rodinných hodnot, údajně učiní srozumitelným náš postoj jinak smýšlejícím občanů. Ukázalo se ale, že jde o omyl. Anarchisté, zelení, piráti, feministky a další zastánci potratů naší tzv. „nekonfrontačností“ pohrdají. Jim stačí pouhé sdělení, že odmítáme nenarozené děti zabíjet. Nezajímá je ani to, že Hnutí pro život – jak vyplývá z článků v jeho časopise – de facto rezignuje na postulát legislativního zákazu potratů.

Vždycky, pokud pamatuji, došlo při pražských Pochodech pro život k bojovému pokřiku zastánců kultury smrti. Letos jsme se dočkali přímo napadení a znemožnění závěru akce u pomníku sv. Václava. Dr. Jakub Kříž, známý advokát a praktikující katolík, popsal celou událost v internetovém médiu „Právo v dešti“. Zde demaskuje manipulativní zprávu většiny našich sdělovacích prostředků, že šlo o střet odpůrců a zastánců interrupcí. Nikoliv, jednalo se přímo o fyzické napadení a znemožnění pokojného průvodu! Kříž uvádí to, co sám viděl. Stoupenci potratů nejenže si v Kaprově ulici posedali na zem, aby znemožnili účastníkům Pochodu pro život průchod, ale také pouštěli některým z megafonu sirénu do ucha. Maminka se čtyřletým dítětem mu chtěla jít koupit do blízkého obchodu něco k jídlu a pití – nepustili ji. Jeden z křiklounů vytrhl modlícímu se knězi mikrofon z ruky a při útěku srazil tříleté dítě, jež kopnul do hlavy. Tyto informace dr. Kříže odpovídají svědectvím jiných účastníků. Jaképak tedy „střetnutí stoupenců a odpůrců“? To je manipulativní lež! Tady se jednalo o brutální fyzické napadení s jasným záměrem znemožnit pokojnou manifestaci!

Policie dle svědectví účastníků se omezila pouze na odtažení několika sedících, kteří tím blokovali průchod, podle mediálních informací zadržela cca 30 lidí. To ale ke sjednání pořádku nestačilo, pořadatelé nakonec pochod předčasně ukončili.

Kdyby Česká republika byla právním státem, tak policie by musela jednat jinak. Účastníci pokojného pochodu, kteří nikoho nenapadali a neohrožovali, se stali obětí brutální agrese myšlenkových odpůrců, kteří v některých případech se dopustili i fyzického a duševního násilí. Za normálních poměrů by organizátoři této agrese skončili ve vězení a u soudu, jenže v ČR nežijeme „za normálních poměrů“. Přitěžující okolností by pro ně též mělo být, že napadli lidi, kteří brání nevinný lidský život, zatímco oni naopak požadují prosazováním tzv. „práva ženy na potrat“ jeho likvidaci. Jestliže obránci života pokojnou cestou vyjadřují své stanovisko, že život je za všech okolností s výjimkou obrany sebe a druhých nedotknutelný, a zastánce zabíjení to vede k agresivnímu napadení účastníků pokojného průvodu, potom se z jejich strany nejedná o vyjádření opačného názoru, ale o zločin podle zákona. Proto by měli být postaveni před soud a zodpovídat se ze znemožnění pokojné demonstrace, na niž má každý občan této země právo, a také za fyzické násilí proti konkrétním osobám.

Co tedy z toho vyplývá? Především jedno hlavní a podstatné: představa, že tzv. „nekonfrontační“ přístup přispěje ke změně smýšlení zastánců kultury smrti, je iluzí. Oni se nikdy nevzdají svého programu zabíjet – a každý, kdo smýšlí jinak, je jejich nepřítelem. Každý ústupek berou jako slabost. My proto nemůžeme a nesmíme rezignovat na pevný radikální postoj týkající se nejen pomoci těhotným ženám v obtížné situaci, ale i legislativního zákazu potratů jako zločinů proti lidskosti. I za cenu konfrontace. Křesťanství za éry pronásledování v prvních třech staletích zvítězilo právě díky konfrontaci, nikoli díky kompromisům s duchem tohoto světa. Křesťané tenkrát neústupně opakovali, že zabíjet se při gladiátorských zápasech v amfiteátru, jakož i zabíjet nenarozené a narozené děti a staré nevyléčitelně nemocné osoby je těžkým hříchem a zločinem – a po milánském ediktu r. 313 to ihned uzákonili. Nezměkčili svoji rétoriku ani tváří v tvář odsouzení k roztrhání od šelem v amfiteátru. Církev pronásledování přežila, křesťanství tehdy zvítězilo. Díky konfrontaci s nepřátelským světem. Proto by tuto konfrontaci neměly opouštět ani Církev dneška, ani Hnutí pro život.