Duch, který vládne v současném Vatikánu, již dávno není katolický. Ukazuje na to mimo jiné i následující epizoda. Papež František asi nebyl těsně před smrtí ani zaopatřen svatými svátostmi. Portál www.kath.net publikoval oficiální vatikánskou zprávu o posledních okamžicích jeho života. Průběh byl dle ní následující: Na velikonoční pondělí v 5:30 se papeži udělalo nevolno. Jeho ošetřovatel ihned kontaktoval lékařský personál a příslušná místa ve Vatikánu. Zhruba v 6:30 upadl papež do kómatu a v 7:35 zemřel. Zpráva vůbec nesděluje, jestli těsně před smrtí mu byla udělena svátost posledního pomazání, dle NOM nazývaná svátost nemocných. V případech úmrtí předchozích papežů to bylo vždy publikováno jako samozřejmost.

František tuto svátost sice přijal v době, kdy předtím pobýval na klinice Gemelli, jenže to už bylo déle než před týdnem. Za tu dobu se ještě mohl dopustit řady hříchů. Proto tváří v tvář realitě okamžité smrti by bylo logické a adekvátní požadavku blíženské lásky, kdyby zavolali kněze, aby mu v kómatu alespoň udělil podmínečné rozhřešení (sub conditione). Papežové Pius XII., Jan XXIII. a Jan Pavel II. v časovém úseku cca 2 dnů před smrtí přijali tuto svátost dokonce dvakrát. Pokud se odpovědní činitelé ve Vatikánu tím vůbec neráčili obtěžovat, pak je to doopravdy skandál! Co potom můžeme od takového Vatikánu čekat?

Mizivé šance konzervativních kandidátů na konkláve

Papež František sotva vydechl naposledy – a už se média oddala spekulacím o jeho možném nástupci. Ty zaměstnávají i tradiční a konzervativní katolíky. V souvislosti s tím lze u některých pozorovat určitou eufórii hraničící takřka s jistotou: teď konečně přijde pravověrný papež, jenž neutěšený stav Církve dá do pořádku.

Kéž by tomu tak bylo, to si všichni přejeme, ale reálný odhad situace tomu neodpovídá. Víme, že Pán může udělat zázrak, jenže je to na Jeho vůli. A ta může být i taková, že chce potrestat svět i Církev nepravověrnou reprezentací podle přání tohoto světa – a hlavně podle přání většiny pohodlných light katolíků neochotných k oběti, k sebezáporu a k boji: máte, co jste chtěli. Tak zvaný dialog a přizpůsobení se jsou totiž mnohem pohodlnější, jenže nevedou do nebe, nýbrž opačným směrem.

Konkrétně tedy: Z přirozeného hlediska v nastávajícím konkláve nemá kandidát, jenž by se odchýlil od Bergogliovy linie pravověrným směrem, vůbec šanci. Volit Františkova nástupce bude 135 kardinálů (pokud se všichni dostaví). Těch, kteří by poskytovali větší nebo menší záruku takové změny, je pouhých 8: bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Ludwig Mueller (Němec), bývalý prefekt Apoštolské signatury Sv. stolce Raymond Leo Burke (Američan), bývalý prefekt Kongregace pro liturgii Robert Sarah (Afričan z Guineje), arcibiskup z Colomba na Srí Lance (Cejlon) Malcolm Ranjith, arcibiskup z Utrechtu v Nizozemsku Willem Eijk, biskup ze Stockholmu ve Švédsku Anders Arborelius, arcibiskup z Ostřihomi v Maďarsku Péter Erdoe a arcibiskup z Kinshasy v africkém Kongu Fridolin Ambongo.

Všichni jmenovaní se vyslovili ve prospěch autentické rodiny a proti žehnání homosexuálním párům, které zaváděl papež František v dokumentu Fiducia Supplicans. Krom toho první 4 mají kladný vztah k tradičnímu ritu, který také příležitostně slouží. Nadto kardinálové Mueller, Burke, Sarah a Eijk veřejně hlásají, že spása existuje pouze v Ježíši Kristu a v Katolické církvi, nikoli v jiných náboženstvích, což odporuje společnému prohlášení papeže Františka a muslimského imáma Tayyeba z Abú Dhabí, že Bůh si „přeje“ různost náboženství, jakož i loňskému projevu papeže Františka v Indonézii, že všechna náboženství vedou k Bohu.

Mezi kardinály, kteří překročili 80 let věku, bychom našli další výrazné typy, ale ti nejsou volitelní a ani se konkláve neúčastní. K tomuto hloučku 8 můžeme ještě připočíst i ty, kteří s nimi názorově souzní, ale nejsou mediálně známí a veřejně se neprojevují, jedná se pouze o několik jednotlivců. Takže konzervativci na nadcházejícím konkláve nebudou nejspíš mít ani 10 procent. To je tak žalostně málo, že možná ani nebude stačit k zablokování volby nejhoršího kandidáta.

Jestliže při volbě Bergoglia r. 2013 zvítězila tzv. sanktgallenská skupina – za situace, kdy zastoupení konzervativců bylo mnohem četnější – tak letos lze očekávat na základě přirozeného počítání, že jejich vítězství bude přímo drtivé. Na vysvětlenou: skupinu ze St. Gallen tvořili tenkrát hierarchové neomodernistického smýšlení, pro něž se linie papeže Benedikta XVI. se vstřícností vůči tradičnímu ritu stala nepřijatelnou. Scházeli se v tomto švýcarském městě k poradám, rozhodli se donutit Benedikta k rezignaci a zvolit svého kandidáta, jímž byl právě Bergoglio. K nejvýraznějším typům stgallenské skupiny (mafie) patřili kardinál z italského Milána Carlo Martini, německý kuriální kardinál Walter Kasper a emeritní kardinál z Washingtonu v USA Theodore McCarrick, smutně proslulý nemrava, jenž pohlavně zneužíval seminaristy. Psali jsme o něm.

Naději neposkytuje ani to, že může být zvolen kandidát, jenž v otázkách věrouky a mravouky mlčel a neprojevoval se. Média v této souvislosti spekulují o italském kardinálovi Pierbattistovi Pizzaballovi, latinském patriarchovi v Jeruzalémě, k jehož volbě by mohlo dojít z politických důvodů, neboť konflikt Izraele a muslimského Hamásu je jednou z hlavních událostí současného světa. Kardinál Pizzaballa je mužem charity zaměřeným hlavně na pomoc obětem násilí na Blízkém východě. Teologicky se neprojevoval. Jenže i kdyby byl zvolen a chtěl řídí Církev pravověrně, tak současné mafie, které Vatikán ovládají, mu to neumožní a ihned jej zlikvidují. My víme ze svědectví exorcisty Gabriela Amortha, zesnulého kardinála Alfonse Sticklera a dalších pravověrných hodnostářů, dnes již většinou mrtvých, že ve Vatikánu působí zednářská, homosexuální, satanistická a exkomunistická mafie. Šance, aby se přirozeným způsobem na konkláve prosadil pravověrný kandidát, proto není vůbec žádná.

Jsme úplně vydáni na pospas odpadlíkům?

Masmédia skloňují jako pravděpodobné Bergogliovy nástupce jména několika kardinálů: na prvém místě je to Pietro Parolin, dosavadní státní sekretář Vatikánu. Vždy zastával Františkovu linii a jako papež by byl nejspíš jeho věrnou kopií. Totéž lze říci i o pařížském arcibiskupovi kardinálovi Jeanu Marcovi Avelinovi, uváděném rovněž mezi tzv. „papabili“, jakož i o kuriálním kardinálovi Peteru Turksonovi z africké Ghany.

Jenže jsou zde i horší typy než byl Bergoglio: Arcibiskup italské Bologni Matteo Zuppi, bojovný obhájce praktikujících homosexuálů v Církvi; generální sekretář Synody Mario Grech z Malty, který prosazuje tzv. synodální cestu jako univerzální všelék na všechny problémy Církve; lucemburský arcibiskup Jean Claude Hollerich, jenž volá po zrušení univerzality Církve ve prospěch věroučné i mravoučné suverenity lokálních církví; a mohli bychom pokračovat.

Otázka tedy zní: Bude nástupce Bergoglia pokračovatelem jeho linie destrukce Církve, nebo bude si v tomto počínat ještě energičtěji a rychleji? To je pravé dilema nadcházejícího konkláve. My ale, ať už zvítězí bergogliovec nebo ještě větší radikál, víme, co dělat: držet se věrně poslušnosti Písmu sv. a posvátné Tradici a neposlouchat vnitřní odpadlíky, kteří nám budou hlásat opak toho, co Církev vždycky učila. S tím jako tradiční katolíci nemáme problém – i kdyby nás nakonec vyhodili z kostelů a my museli do pomyslných katakomb.

Jenže může se stát i něco jiného. Pán je schopen zadrhnout kola těchto novodobých faraonů podobně jako při přechodu Izraelitů Rudým mořem. Nebudeme spekulovat, jak. Mohou se třeba na konkláve tak rozhádat, že nebudou schopni papeže vůbec zvolit, může se jasně a srozumitelně ukázat neprávoplatnost volby apod., ano, může dojít i k obrácení některých vlivných protagonistů zhoubného neomodernismu. Modlitba za nového pravověrného papeže má proto vždycky svou hodnotu a své oprávnění. Ostatní nechme na Boží režii. On sám nám v dané situaci, jež nastane, ukáže, jak správně jednat podle Jeho vůle.