Papež František zemřel. Hodnotit jeho pontifikát nebudeme, učinili jsme to mnohokrát za jeho života. Nezbývá, než se modlit, aby mu Pán byl milostivý. Velmi to potřebuje – a my velice dobře víme, proč.

Nicméně jeho úmrtí nabízí jednu velmi nosnou myšlenku. Není člověka na této zemi, který by neměl právo na naši modlitbu (výjimku představuje pouze Jidáš, o němž máme morální jistotu jeho věčného zavržení). Má je i každý papež včetně Františka – a to bez ohledu na to, jak jeho pontifikát vypadal.

Jsme opět u jedinečnosti a originality Katolické církve. Ona jako strážkyně věčné pravdy musela mnohokrát v dějinách říci své kategorické „non possumus“ – a to často se vší rázností a tvrdostí vůči mnoha lidem vně i uvnitř Církve, jak to činil její Božský Zakladatel. Dělala to i vůči papežům, když se zpronevěřili svému poslání, vedli pohoršující způsob života nebo si troufali měnit Božskou nauku, již dostali, aby ji střežili – a nikoli upravovali.

Ano, Církev má od Pána poslání hlásat v každé době a generaci hodnoty věčné pravdy. Věroučné i mravoučné. Vhod i nevhod podle sv. Pavla. A podle vztahu lidí k této pravdě Církev lidi též hodnotí: nic jiného jí nezbývá. Zde není žádná rovnost. Na jednom pólu stojí světci, na druhém nejtěžší hříšníci a zločinci. Mezi nimi je ale obrovský, různě odstupňovaný zástup těch, kteří konají někdy dobro, jindy zlo – a záleží na tom, co u koho převáží.

Jenže smrt všechno uvádí do jiných dimenzí. Církev vybízí, abychom se za každého modlili – a tím se odlišuje od všech ostatních náboženství a -ismů. Tady už existuje naprostá rovnost všech před Bohem. Každý má právo na modlitbu bez ohledu na to, jaký byl jeho život zde na zemi. A my mu toto právo nemůžeme a nesmíme upřít. Ani papeži Františkovi ne, nebo – možná právě jemu ne.

Prosíme Tě, Pane, smiluj se nad ním, modlili jsme se za jeho obrácení v době, kdy žil. Odpusť mu vše, čím se provinil, a přiveď jej do své věčné radosti. Amen.