Pierre Teilhard de Chardin se dočkal vzpomínky na stránkách vatikánského deníku „L’Osservatore Romano”. Jezuita, který hlásal mnoho heterodoxních názorů, zemřel 10. dubna r. 1955 v New Yorku.

Na dědictví Teilharda de Chardin se pozitivně odvolával mimo jiné i papež František při své návštěvě Mongolska 3. září r. 2023. Tvrdil, že Teilhard byl „často nepochopen”. Citoval také zlomek panteistické quasi-modlitby tohoto jezuity k „Moci“, jež utváří život.

Vatikánský list nazval Teilharda „Mojžíšem 20. století“, ohlásil vydání jeho životopisu v oficiálním Libreria Editrice Vaticana a připomenul řadu jeho myšlenek včetně kontroverzní teologie Krista jako bodu Omega.

List sice uvedl, že r., 1962 Svaté oficium varovalo před spisy Teilharda, ale přesto jej nazval „geniálním a inspirujícím myslitelem“.

S chválami na tohoto jezuitu vystoupil mezi jinými i španělský kardinál José Tolentino de Mendonça, prefekt Dikasteria pro kulturu a výchovu, nedávno označený vatikanistou Sandrem Magistrem za jednoho z papabili. Stojí za ním vlivná komunita Sant’Egidio. Tolentino přesvědčoval, že Teilhard se snažil „zintegrovat kosmickou evoluci s duchovní vizí vesmíru”.

L’Osservatore Romano publikoval též rozhovor s Paolem Triannim, profesorem Papežské Gregoriánské univerzity, který označil Teilharda za „teologa schopného ukázat směr pro nejbližší budoucnost”.

Teilhard, narozený r. 1881 a zemřelý r. 1955, byl mj. paleontologem a geologem. Fascinoval ho darwinismus. Účastnil se archeologických prací v jeskyních u Pekingu v Číně, kde měly být objeveny „ostatky pekingského člověka“. Podobně se podílel na „objevu“ tzv. „člověka z Piltdown“ v Anglii r. 1912, což mělo být důkazem potvrzujícím evoluci. „Piltdownský člověk” se ale ukázal být velkou mystifikací (uměle zbarvená čelist, opilované zuby atd.).¹

Teilhard de Chardin pocházel z francouzské aristokratické rodiny. Vstoupil do jezuitského řádu. Ve své publicistické práci se pokoušel smířit katolické myšlení s Darwinovou evoluční teorií. V jeho koncepci se objevují pelagianismus² a panteismus. V eseji „Jaká je moje víra“ napsal: „Na počátku mne katolicismus rozčaroval svými příliš úzkoprsými představami o světě a nepochopením úlohy hmoty. Teď vidím, že když následuji vtěleného Boha, kterého mi on zjevuje, mohu být spasen pouze za předpokladu sjednocení se s vesmírem. Takto naleznou mé nejhlubší panteistické sklony své naplnění, směr a posilu. Svět, jenž mne obklopuje, se tak stává božským.”

Tento řeholník uznával všechny výtvory člověka za dobré. Bůh Teilharda není osobní, je kosmickou silou působící uvnitř hmoty. Božské působení spočívá v postupném sjednocování hmoty, což trvá miliardy let, a ve vytváření jejich stále vyšších forem: galaxií, planet, bakterií, prvoků, rostlin, zvířat, a na konci – lidí.

Lidé podléhají evoluci, tvoří společnosti, které se na konci sjednotí v jediném bodu Omega. Potom budou „jedna společná kultura, věda a náboženství pro celé lidstvo“. Tento jezuita směšoval činnost Boha s aktivitou člověka a ignoroval existenci zla.

Představení mu zakazovali publikovat jeho spisy, viděli v nich hlásání hereze. On je ale propagoval mezi jinými řeholníky. Teilhard – panteista – požadoval vytvoření nového křesťanství („ultrachristianismu”) a tvrdil, že „to už nebude ani východní, ani západní, ani římské křesťanství, nýbrž univerzální – kosmické”.

Katolická pravda je podle něho pouze jednou z mnoha přechodných „pravd“. Předpovídal, že „Církev se určitě přetvoří na ošetřovatele světa, bude podněcovat k dělnickým i vědeckým iniciativám a vychovávat lidi k vesmírnému občanství“.

Toto materialistické a zároveň marxistické myšlení, zřetelné v jeho koncepcích, počítá s hlubokou proměnou katolického náboženství. Znevažoval katolická dogmata a říkal, že místo osobního Boha by se měl objevit „duch světa“. Podle Teilharda hřích není projevem individuální morální viny. Prvotní hřích je údajně „stav kosmu, spočívající na rozprášení hmoty, z níž teprve vzniká svět. Toto rozprášení ještě není překonáno unifikačními procesy… prvotní hřích je tak jakousi součástí obecné evoluce…“ Milost znamená podle něho „fyzické nadstvoření“, jež působí, že „vstupujeme na vyšší příčku kosmického evolučního žebříku. Jinými slovy tedy, milost je pojmem čistě biologickým.“

Tento francouzský jezuita mrzačil dogmata, aby byla ve shodě s jeho panteistickou koncepcí. Přesvědčoval, že Církev, aby přežila – ve shodě s darwinistickým bojem o přežití silnějších druhů – se musí stále přizpůsobovat nové skutečnosti, tj. současnému světu. V Teilhardově filozofii se všechno mění a podléhá evoluci s výjimkou – jeho vlastní vize. Neexistuje nezměnitelnost víry. Každý názor je hodný uznání s výjimkou ortodoxního katolicismu.

R. 1937 papež Pius XI. encyklikou Divini Redemptoris odsoudil komunismus a nazval ho „nectnou nákazou“. P. Teilhard však označil komunismus za „jednu z hlavních nadějí 20. století“. Napsal, že „komunismus v této hodině stále více reprezentuje a monopolizuje opravdový lidský rozvoj… Sním o christianizaci země skrze křest, který přináší komunismus.“

Za „vynikající vědecké výsledky“ vyznamenala francouzská vláda tohoto jezuitu křížem Čestné legie. Navzdory kategorickému zákazu představených šířil své spisy (hlavně Fenomén člověka a Boží prostředí) tajně.

Podobně jako jiní stoupenci „nové teologie“ otevřeně vystupoval proti Církvi: „Někteří lidé se cítí šťastni ve viditelné církvi; pokud jde o mne, tak si myslím, že budu šťastný, když se od ní osvobodím – a najdu našeho Pána mimo ni.“ Když se ho přátelé ptali, proč tedy nevystoupí z Církve, kterou tolik kritizuje, odpověděl: „Má činnost je mnohem účinnější uvnitř ní než mimo ni.“

V srpnu r. 1950 vydal papež Pius XII. encykliku Humani generis, v níž tvrdě odsoudil novou teologii tohoto řeholníka pokoušejícího se sloučit darwinistickou koncepci evoluce s náboženstvím. Napsal:

„Každý, kdo se kolem sebe rozhlédne, snadno rozpozná hlavní směry, kterými zbloudilo nemálo učených mužů stojících mimo Kristův ovčín. Jsou totiž tací, kteří bez náležité rozvahy a rozlišování usilují o výklad původu všech věcí pomocí tzv. evolučního systému, který však nebyl ještě spolehlivě prokázán ani v oboru přírodních věd, a rovněž tak se opovážlivě obracejí k monistickým a panteistickým hypotézám založeným na neustálé evoluci celého světa. Těmito teoriemi si pak rádi poslouží stoupenci komunismu, aby tak účinněji hájili a vynášeli svůj ´dialektický materialismus´a odstranili tak každý teologální výklad.“ (HG b. 4, vydala Matice cyrilometodějská Olomouc r. 2004, překl. P. Efrém Jindráček OP).

R. 1962 Svaté oficium publikovalo veřejné varování před nebezpečnými ideologiemi P. Teilharda.: „Rozšiřují se některé práce… Otce Pierra Teilharda de Chardin, které se těší nemalé přízni… v záležitostech jak filozofických, tak i teologických však vykazují mnoho nejasností, jakož i těžkých bludů odporujících katolické nauce. Proto otcové posvátné kongregace Sv. oficia vyzývají všechny biskupy, představené náboženských institucí, rektory seminářů a také vedení univerzit, aby duše, především mládeže, účinně chránili před nebezpečím plynoucím z těchto děl P. Teilharda a jeho stoupenců.“

11. října r. 1962 papež Jan XXIII. měl promluvu při zahájení II. vatikánského koncilu, která byla prosáklá myšlenkami Teilhardovými. Vliv tohoto řeholníka je viditelný též v pastorální konstituci o Církvi v současném světě Gaudium et spes, vydané r. 1965, podle níž se má Církev stát teilhardovským středem jednoty lidstva.

Teilhardova evoluční teologie má mnoho přívrženců. Papež František na ni navázal v encyklice Laudato si. Již ale např. r. 2007 italský arcibiskup Celestino Migliore, jenž byl tenkrát stálým pozorovatelem Svatého stolce u OSN a nyní je papežským delegátem pro Rusko, řekl, že kdykoliv měl příležitost odjet do New Yorku, vždycky navštívil hrob Teilharda v Poughkeepse a modlil se za uskutečnění jeho vizí.

Zdroj: Článek „L’Osservatore Romano wychwala heterodoksyjnego Teilharda de Chardin“ in www.pch24.pl 1 .4 .2025

Poznámky: