Tato provokativní otázka může snad vyvolat u některého čtenáře dojem, že fandím komunismu. Mohu jej ujistit, že je absolutně na omylu. Komunismus mi vzal téměř dvacet let tvůrčího života, kdy jsem nemohl veřejně realizovat hřivnu, kterou mi Pán dal. Režim rudé hvězdy mi připravil pronásledování z náboženských důvodů, výslechy na StB a další „radovánky“, nemám tedy nejmenší důvod, abych ho chválil. Nicméně podívám-li se na celou problematiku pod zorným úhlem katolické víry v naší populaci, tak musím – ať už chci nebo nechci – konstatovat, že polistopadová éra měla pro ni horší důsledky než 40 let komunismu.

Jde o jeden z paradoxů dějin. Za komunistické éry si Církev nesměla ani špitnout. Biskupové byli ve vězení nebo v internaci, většina stolců zůstala neobsazena, všechny kláštery zlikvidovány, minimálně třetina duchovenstva prošla Jáchymovem, Leopoldovem či dalšími „rekreačními“ zařízeními „nejspravedlivějšího“ společenského řádu. Oběti života pro Krista přinesli číhošťský farář P. Josef Toufar a tři kněží z tzv. kauzy Babice: Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil. Nad kněžími činnými v pastoraci visel jako Damoklův meč tzv. státní souhlas k výkonu povolání, který mohl příslušný církevní tajemník kdykoliv bez udání důvodů odejmout. Tento osud potkal především ty duchovní, již pracovali aktivně s mládeží nebo měli pastorační úspěchy. Museli odejít do občanského povolání, nejčastěji jako pomocní dělníci do továren či na stavby. Církev směla pouze pořádat běžné bohoslužby a vysluhovat svátostmi, jakákoliv jiná aktivita byla trestným činem podle „mařeny“, tj. paragrafu o „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Formaci budoucího kléru sloužila pouze státem přísně kontrolovaná teologická fakulta v Litoměřicích (na Slovensku v Bratislavě) se stanoveným limitem přihlášek, který nesměl být překročen. O „vhodnosti“ přihlášených adeptů rozhodovali opět komunističtí tajemníci.

S výjimkou rodinného soukromí neexistovala žádná náboženská výuka mládeže, nepočítáme-li ovšem hodinu týdně ve škole jako zájmový předmět, k němuž se vyžadovala přihláška podepsaná oběma rodiči. Zprávu o tom posílala škola na pracoviště rodičů, což umožňovalo vykonávat na ně existenční nátlak, nehledě k šikanování samotných dětí, které do hodin náboženství chodily.

Kdysi rozsáhlý katolický tisk byl redukován na týdeník Katolické noviny a měsíčník Duchovní pastýř. Obě periodika byla přímo řízena ministerstvem kultury a politická problematika často převažovala nad náboženskou. Nevydávaly se téměř žádné náboženské knihy. Praktikující katolíci nesměli zastávat vedoucí funkce a vykonávat celou řadu povolání, zvlášť bezohledné byly vyhazovy věřících učitelů ze školství. Oficiální masmédia i školní učebnice byly plné vylhaných informací o Církvi, jakoby její dějiny sestávaly pouze z upalování kacířů a čarodějnic, v moderní době potom ze spojenectví s fašistickými režimy.

To všechno padlo v listopadu 1989. Biskupské stolce jsou dnes bez výjimky obsazeny. Kněze při jejich pastoračních aktivitách neomezují žádní církevní tajemníci. Máme záplavu duchovní literatury a titulů náboženských periodik. Existují tři teologické fakulty, šest vyšších církevních odborných škol, třicet středních církevních škol a ještě větší počet základních. Náboženství lze svobodně vyučovat ve škole nebo na faře. Praktikující katolíci mají přístup ke všem profesím a vedoucím funkcím.

Z toho by logicky vyplývalo, že při takovém duchovním a intelektuálním potenciálu musí nutně religiozita na rozdíl od komunistické éry vzrůstat. Jenže ouha – opak je pravdou. Podle statistických průzkumů, provedených v roce 1970, chodilo tenkrát každou neděli do kostela téměř milion lidí, dnes je to 400 tisíc, tedy ani ne polovina tehdejšího počtu (pozn. autora: dnes je to ještě méně, něco přes 200 tisíc). Kdo je v letech a chodil pravidelně do kostela před listopadem i po listopadu, měl možnost srovnávat. Tomu nemohlo uniknout, že řady věřících v našich chrámech prořídly právě nejvíc v 90. letech, tedy v době svobody.

A není to jenom náš český fenomén. V západních zemích, kde měla Církev celou poválečnou éru volnost, začal už v 60. letech pokles účasti katolíků na nedělních bohoslužbách, což v současnosti dospělo až do toho stadia, že Církev musí řadu chrámů, ještě před čtyřiceti lety v neděli plných, prodávat, neboť tam už nikdo na mši svatou nechodí. Naproti tomu v komunistickém Polsku, kde Církev byla vystavena perzekuci (i když nesrovnatelně menší než u nás), naopak podle informací Gościa niedzielného počet nedělních účastníků mše svaté proti 50. letům vzrostl a koncem 80. let byl údajně rekordní v celé historii Polska od konce 2. světové války a převyšoval snad dokonce i nedělní frekvenci v kostelech mezi světovými válkami (pozn. autora: dnes už je i tam situace horší).

Nezbývá než dát za pravdu slovům apologety Tertulliana z 2. stol.: „Sanquis martyrum, semen christianorum – krev mučedníků je semenem křesťanů.“ Pronásledování vždycky semkne křesťany více k sobě. Nestálí a nezakotvení ve víře sice odpadnou, ale ti, kteří vytrvají, si jsou velmi dobře vědomi, co znamená poklad víry, proto se s horlivostí a apoštolským zápalem věnují náboženské výchově dětí a evangelizaci ve svém okolí. Tím Církev roste na kvalitě a do jisté míry i na kvantitě. Katolická církev ve středovýchodní Evropě byla objektem pronásledování, což jí získávalo sympatie všech občanů, kteří nevyznávali komunistickou ideologii. Katolická nauka byla též jediným myšlenkovým systémem, jenž mohl být protiváhou marxismu-leninismu.

Komunistická politika násilného izolacionismu od Západu znemožňovala též, aby k nám pronikaly jiné -ismy (např. existencionalismus), které byly sice protimarxistické, ale zároveň i protikřesťanské. Katolicismus byl naproti tomu domácím fenoménem s letitou tradicí. Stále ještě mnozí věřící i kněží měli doma starou předúnorovou katolickou literaturu, z níž se dalo čerpat. Paradoxně také Církev v Československu, Polsku, Maďarsku aj. byla díky komunistické násilné izolaci od Západu uchráněna rozkladných neomodernistických nauk, které rozleptávaly víru. Česká, slovenská, polská a maďarská katolická veřejnost tak byla ušetřena těžce heretických teorií Küngových, Schillebeeckxových, Schoonenbergových, Greinacherových, Haagových apod. Nesměly být zde propagovány tak jako vůbec nic ze Západu, co nebylo ortodoxně marxistické. Katolicismus v komunistických státech si proto zachoval, na rozdíl od katolicismu západního, svoji autenticky katolickou podobu. Přitahoval a získával sympatie veřejnosti jako jediný -ismus, jenž je schopen čelit marx-leninismu, kterému věřilo čím dál méně lidí a o němž lze říci, že v 80. letech byl už myšlenkově úplně mrtev.

Dá se konstatovat, že před listopadem byli odpůrci Církve a křesťanství téměř jenom komunisté. Jinak nekomunistická veřejnost se na ni dívala spíše se sympatiemi nebo alespoň ne negativně, viděla v ní totiž jediný myšlenkový pendant k násilně vnucovanému a zkompromitovanému marxismu. Česká nekatolická veřejnost, tak jako nekatolická veřejnost v jiných komunistických státech, nevnímala Církev záporně ani ve věci odlišné sexuální morálky. Tomu opět pomohli – nevědomky – komunisté. Izolacionismus od Západu bránil přílivu pornografie a propagaci sexuální promiskuity. I když je pravdou, že od roku 1957 platil v ČSR (od roku 1960 ČSSR) zákon povolující potraty, že rozvody byly velmi snadnou záležitostí, že většina uzavřených manželství „musela být“, že se vykládaly na pracovištích ty nejoplzlejší vtipy (zvláště o svátku Mezinárodního dne žen 8. března, pozn. pro ty, kdo to pamatují), tak přece jenom pornografie byla trestná (přístupná jen pro papaláše, kteří si ji prohlíželi nebo promítali ve speciálních klubech), promiskuita se alespoň formálně v médiích odsuzovala a zdůrazňovala se monogamní rodina jako základ společnosti. To tenkrát absolutní většina obyvatelstva přijímala jako samozřejmost, zejména starší generace – a to bez ohledu na náboženské přesvědčení. I když mnozí občané nesouhlasili s katolickým odmítáním potratů a nepřípustností rozvodů, ztotožňovali se s katolickým lpěním na rodině, které považovali za správné, a nedokázali si např. představit současnou její „alternativní“ formu à la registrované partnerství homosexuálů. Proto nedocházelo v tomto ohledu ke konfliktům mezi Církví a společností.

Po listopadu se přistoupilo k nové formě vztahů státu a Církve. Málokdo z nás si tenkrát dokázal představit, že Církev sice bude mít po vnější stránce svobodu, nicméně dojde ke konfliktu autentického katolicismu se společností. Nový stát se stal liberálním se zdůrazněním absolutní svobody jednotlivce: svobody uplatňovat v podnikání praktiky, které se dříve nazývaly krádeží nebo podvodem, a svobody libovolně střídat sexuální partnery včetně těch stejného pohlaví. Potratový zákon z komunistického období byl potvrzen, otevřela se dokořán Pandořina skříňka s erotikou, pornografií a propagací nejbrutálnější krutosti a násilí. To autentický katolicismus, věrný Kristu a Jeho nauce, kategoricky odmítá. Proto 90. léta a následující roky 21. století znamenají stále hlubší konflikt mezi Církví a nekatolickou veřejností.

Jsme u dalšího paradoxu. Zatímco před listopadem byla Církev vnímána veřejností jako garant a obránce svobody proti totalitní moci, dnes je naopak chápána toutéž veřejností jako symbol totality proti demokratickému státu. Právě toto vyhání lidi z kostela, zejména mladé, kteří s myšlenkou svobody již zcela srostli a komunismus už nezažili. Je chyba u Církve nebo u veřejnosti? U zjevené pravdy Kristovy, kterou Církev hlásá, chyba být nemůže. Chyba je ve zvráceném chápání svobody člověka. Zatímco Církev učila a učí, že svoboda je svobodou k něčemu, tj. ke konání dobra, jak píše ve své encyklice „Evangelium Vitae“ papež Jan Pavel II., svoboda v pojetí současného liberalismu je svobodou od něčeho, tj. od mravních závazků. Pouze tam, kde má člověk naprostou volnost rozhodnout se ke konání dobra, lze hovořit o pravé svobodě. Že taková za zločinné komunistické totality neexistovala, není snad třeba nikoho přesvědčovat. Proto Církev byla odpůrcem komunismu. Jenže pravou svobodu nemáme ani dnes, za liberalismu, který skloňuje slovo „svoboda“ ve všech pádech. Svoboda od přirozeného mravního zákona, svoboda nazývat vraždy nenarozených „úpravou menstruace“ a „právem ženy“, homosexuální perverzitu „jinou sexuální orientací“ a prasečiny na televizní obrazovce „neškodnou erotikou“, svoboda označovat rozkradení firmy „obchodní transakcí“ – to není svoboda, nýbrž nová totalita. „Právo“ nazývat zlo dobrem znamená postupnou likvidaci svobody ke konání pravého dobra: jsou-li totiž potraty, eutanazie, všudypřítomný pansexualismus a sociální bezohlednost „dobrem“, tak opak těchto jevů je naopak „zlem“, konkrétně „zlem“ netolerance, fundamentalismu a fanatismu. Proto kdo vystupuje proti uvedeným hříchům moderní doby, vystavuje se nebezpečí perzekuce, která už na Západě nabývá charakteru trestního stíhání; např. v Británii, kde už ani církevní školy nesmějí pod hrozbou zrušení vyučovat sexuální morálku podle katolických principů, nebo v Kanadě či Švédsku, kde je možno skončit ve vězení za pouhé označení praktikované homosexuality jako zvrácenosti.

Katolická církev tady stojí zostuzena jako odpůrce údajné lidské „svobody“ nazývat hřích ctností. Přitom tato pseudosvoboda je pro člověka svůdně lákavá, proto tedy lidé vidí v katolické nauce svého nepřítele a kostelu se obloukem vyhýbají. Jenže vina je také na naší straně. Neomodernistické podbízení se liberální mentalitě značnou částí biskupů, církevních pedagogů a duchovních správců v celé Evropě a Americe vytváří u mnoha kolísavých katolíků komplex viny za údajné „potlačování lidských práv“ v minulosti, z řad samotných mužů Církve se ozývají omšelé osvícensko-komunistické lži o inkvizici apod. Bludy hlásané z kazatelen a univerzitních kateder vytvářejí falešnou chiméru, že vlastně nezáleží na tom, je-li kdo katolíkem nebo deistickým či panteistickým liberálem, případně „šmrncnutý“ hinduismem nebo buddhismem. Pak ale není opravdu důvod, proč chodit v neděli do kostela na mši svatou. Liberalismus, svobodný demokratický stát se svými zákony ve prospěch potratů, porna, homosexuality atd., je pro víru katolíků skutečně mnohem nebezpečnější než komunistická totalita. Pokles věřících takřka v celé Evropě to dokazuje nad slunce jasněji.

Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že na rozdíl od bolševických diktatur dopřává Církvi formální svobodu. Ta ale – jak naznačují nejnovější represivní ustanovení na „ochranu“ svobodné propagace zla – nebude také trvat dlouho. Moderní svoboda je jen jinou formou totality, jež spolehlivěji a rychleji strhává do pekla. Pravou svobodu nám definuje sv. Pavel slovy: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda…“ (2 Kor 3,17).