20. srpna 1892 při­jel do Lurd ve vlaku s ne­moc­ný­mi z Pa­ří­že i fran­couz­ský spi­so­va­tel Émile Zola, jehož otec byl ital­ský in­že­nýr, kte­ré­ho život za­ve­dl do jižní Fran­cie, jeho dru­hé­ho do­mo­va, a matka byla Fran­couz­ka. Tento fran­couz­ský spi­so­va­tel, nej­vý­znam­něj­ší před­sta­vi­tel na­tu­ra­lis­mu, se stal vel­kým ne­pří­te­lem Ka­to­lic­ké církve. Cílem jeho cesty do Lurd bylo se­sbí­rat ma­te­ri­ál na knihu, kte­rou chtěl Zola od­ha­lit údaj­né lži Ka­to­lic­ké církve. Zola však byl v Lur­dech oči­tým svěd­kem zá­zrač­né­ho uzdra­ve­ní dvou žen, které si při­šly do Lurd vy­pro­sit zá­zrak uzdra­ve­ní. Jme­no­va­ly se Marie Le­bran­cho­vá a Marie Ler­mar­chan­do­vá a do Lurd při­ces­to­va­ly v po­sled­ním sta­diu tu­ber­kulózy. Před očima skep­tic­ké­ho spi­so­va­te­le se obě Marie zá­zrač­ně uzdra­vi­ly, ale Zola se tváří v tvář evi­dent­ní­mu zá­zra­ku za­cho­val jako ten nej­pri­mi­tiv­něj­ší lhář. Ve své knize Lour­des po­přel fakt zá­zrač­né­ho uzdra­ve­ní obou žen, ba navíc stu­pid­ně lhal, že jedna z těch­to žen ze­mře­la. Ve své stu­pid­ní pri­mi­ti­vi­tě šel až tak da­le­ko, že osob­ně na­vští­vil v Pa­ří­ži tu uzdra­ve­nou ženu, o které tvr­dil, že je mrtvá, a pře­svěd­čo­val ji, aby se od­stě­ho­va­la do Bel­gie. Chtěl se tak zba­vit ne­pří­jem­né svěd­ky­ně, která mohla od­ha­lit jeho pri­mi­tiv­ní lži. Zola, i když mu byly mno­ho­krát „ve­řej­ně pro­ká­zá­ny evi­dent­ní lži, které uvá­děl ve své knize o Lur­dech, nikdy na tyto ná­mit­ky ne­re­a­go­val.“¹

Spi­so­va­tel Émile Zola se ne­ob­rá­til k Bohu, ale his­to­rie za­zna­me­na­la zá­zrač­né ob­rá­ce­ní ji­né­ho Zoly. Nejme­no­val se však Émile Zola, ale So­lu­to­re Av­ven­to­re Zola a byl to jeden z nej­vý­znam­něj­ších ital­ských zed­ná­řů. A právě S. A. Zola zažil na přímlu­vu Nej­svě­těj­ší a Ne­po­sk­vr­ně­né Matky Boží ob­rá­ce­ní, které se stalo vel­kým šokem pro bezbož­né zed­nář­ství a zá­ro­veň vel­kým tri­um­fem Ka­to­lic­ké církve.

S. A. Zola vlast­nil v okolí Říma ho­nos­nou vilu, kde kaž­do­roč­ně trá­vil letní mě­sí­ce. Ne­da­le­ko se na­chá­zel známý pout­ní kos­tel Panny Marie Bož­ské Lásky, který se­hrál v ži­vo­tě vý­znam­né­ho ital­ské­ho zed­ná­ře roz­ho­du­jí­cí roli. Když 27. října 1895 S. A. Zola vešel ze zvě­da­vos­ti do to­ho­to kos­te­la, s aro­gant­ní lí­tos­tí a po­hr­da­vým úsmě­vem hle­děl na zá­stu­py „hloupých lidí“, kteří tam při­šli vzdát úctu Panně Marii. Jenže tento den na­vždy změ­nil jeho život. S. A. Zola totiž ten­týž den uklou­zl tak ne­šťast­ně, že si zlo­mil nohu na třech mís­tech. S kom­pli­ko­va­nou zlo­me­ni­nou si lé­ka­ři ne­do­ká­za­li po­ra­dit a uva­žo­va­li o am­pu­ta­ci nohy, aby vý­znam­né­mu ital­ské­mu zed­ná­ři za­chrá­ni­li život.

Ná­sle­du­jí­cí mě­sí­ce S. A. Zola trpěl ob­rov­ský­mi, téměř ne­sne­si­tel­ný­mi bo­lest­mi. Na Štěd­rý večer měl sen, během kte­ré­ho viděl sebe sama v kapli kos­te­la Panny Marie Bož­ské Lásky. Spat­řil tam nád­her­nou ženu s krás­ným dí­tě­tem v ná­ru­čí. Ta žena mu vy­čí­ta­la, že při­šel do chrá­mu jen proto, aby se po­smí­val zbož­ným vě­ří­cím. Po­vzbu­di­la ho k tomu, aby se k ní po­mod­lil, pak sho­dil ob­va­zy z nohou a začal cho­dit. Ne­moc­ný jí chtěl po­dě­ko­vat, jenže jako ne­zna­boh si ne­u­měl vzpo­me­nout na ně­ja­kou mod­lit­bu, proto řekl jen to, co ho na­padlo: Do­mi­nus vo­bis­cum. Tím sen skon­čil a známý zed­nář pak spal až do rána.

Když se S. A. Zola vzbu­dil, jeho zbož­ná a ctnost­ná man­žel­ka se ho ze­pta­la, s kým si ve snu po­ví­dal. Tehdy se mu v pa­mě­ti vy­ba­vil sen a to se hlu­bo­ce do­tklo jeho srdce. Proto po­prosil svou man­žel­ku, aby šla do kos­te­la Panny Marie Bož­ské Lásky a za­pá­li­la svíč­ku před ol­tá­řem Ma­do­ny. To byl první pro­jev víry zná­mé­ho zed­ná­ře „po čty­ři­ce­ti le­tech ži­vo­ta bez víry. V tom mo­men­tě po­cí­til, že se na něm spl­nil Ma­riin pří­slib… zlo­me­ná noha byla zcela uzdra­ve­na!“²

S. A. Zola se za­krát­ko na to smí­řil s Bohem ve svá­tos­ti po­ká­ní, začal se denně mod­lit a účast­nit Eu­cha­ris­tie. Kromě toho ale udě­lal mno­hem víc. Uvě­do­mo­val si totiž, že jako dlou­ho­le­tý zed­nář na­páchal hodně zla a proto zve­řej­nil po­drob­ný, vlast­no­ruč­ně po­psa­ný prů­běh svého ob­rá­ce­ní. 18. dubna 1896 pře­dal do rukou ko­mi­sa­ře Sva­té­ho ofí­cia, ar­ci­bis­ku­pa Salluu, ve­řej­né pro­hlá­še­ní, ve kte­rém se vy­zná­vá ze svých omylů a prosí o od­puš­tě­ní Boha, pa­pe­že a všech­ny lidi, které jako zed­nář po­hor­šil. Pro­hlá­še­ní vy­tisk­ly mnohé no­vi­ny v Itá­lii, ale i mimo ni. Ve čtvr­tek 3. červ­na 1902 jej pu­b­li­ko­va­ly ka­to­lic­ké no­vi­ny Il Cro­ci­a­to v ital­ském Udine v ná­sle­du­jí­cím znění³:

Já, níže po­de­psa­ný, So­lu­to­re Av­ven­to­re Zola, bý­va­lý vel­mis­tr, bý­va­lý velký hi­e­ro­fant, bý­va­lý su­ve­rén, vel­kom­tur, za­kla­da­tel zed­nář­ství v Egyp­tě a při­leh­lých pro­vin­ci­ích, tímto pro­hla­šu­ji, že jsem asi 30 let pa­t­řil k zed­nář­ské sektě, a 12 let jsem řídil tento řád jako ab­so­lut­ní su­ve­rén, takže jsem měl mož­nost de­tail­ně po­znat jeho za­čá­tek a cíle, jeho zá­ko­ny a dok­trí­ny.

Pro­hla­šu­je se za čistě fi­lan­tro­pic­kou, fi­lo­zo­fic­kou, pro­gre­siv­ní in­sti­tu­ci, je­jímž cílem je hle­dá­ní prav­dy a stu­di­um uni­ver­zál­ní mo­rál­ky, věd, umění, jakož i vy­ko­ná­vá­ní dob­ro­čin­nos­ti; vy­hla­šu­je, že re­spek­tu­je ná­bo­žen­ské pře­svěd­če­ní kaž­dé­ho ze svých členů, ubez­pe­ču­je, že na svých shro­máž­dě­ních for­mál­ně za­ka­zu­je ja­kou­ko­li dis­ku­si o ná­bo­žen­ských a po­li­tic­kých zá­le­ži­tos­tech, nebo je­jímž před­mě­tem je kon­tro­ver­ze o ná­bo­žen­stvích a po­li­ti­ce; ujiš­ťu­je, že není ani po­li­tic­kou ani ná­bo­žen­skou in­sti­tu­cí, ale chrá­mem spra­ve­dl­nos­ti, lid­skosti, lásky, atp.

V dobru, údaj­ně ob­sa­že­ném v jeho zá­ko­nech a ri­tu­á­lech, však není ani tro­chu prav­dy. Jsou to lži, nic ji­né­ho než ne­stoud­né lži o údaj­né spra­ve­dl­nos­ti, lid­skosti, fi­lan­tro­pii a lásce, které nejsou ani v krá­lov­ství zed­nář­ské­ho chrá­mu, ani v srd­cích sa­mot­ných zed­ná­řů, pro­to­že oni, až na vzác­né vý­jim­ky, ta­ko­vé ctnos­ti ne­zna­jí a ne­prak­ti­ku­jí. Prav­da ne­bý­vá v zed­nář­ství a zed­ná­ři ji ne­ma­jí. V zed­nář­ském řádu ne­o­me­ze­ně vlád­ne lež, pod­vod a zá­keř­nost, mas­ko­va­né v pláš­ti prav­dy, aby okla­ma­ly dů­vě­ři­vé lidi. Vážně vy­hla­šu­ji, že zed­nář­ství je ná­bo­žen­ská in­sti­tu­ce, která má za cíl svrh­nout a zni­čit všech­na ná­bo­žen­ství, po­čí­na­je tím ka­to­lic­kým, aby je samo na­hra­di­lo a vrá­ti­lo lid­stvo do pri­mi­tiv­ních časů, k po­han­ství.

Dnes jsem sku­teč­ně pře­svěd­čen, že jsem se tři­cet let mýlil, vy­zná­va­jí­ce a roz­ši­řu­jí­ce dok­trí­ny zed­nář­ství, a pro­to­že jsem vel­kou měrou při­spěl k tomu, že velké množ­ství lidí ná­sle­do­va­lo moji cestu omylu, li­tu­ji toho. Osví­ce­ný Bohem po­znal jsem zlo, které jsem spáchal, proto jsem vy­stou­pil ze zed­nář­ství a na­vždy jsem ho za­vr­hl, při­čemž jsem se před Církví zřekl všech omylů, kte­rých jsem se do­pus­til.

Po­kor­ně pro­sím Boha o od­puš­tě­ní za množ­ství skan­dá­lů, které jsem způ­so­bil po celou dobu, co jsem pa­t­řil do této sekty, a také pro­sím o od­puš­tě­ní Sva­té­ho Otce Lva XIII. a všech­ny ty, které jsem po­hor­šo­val.

Řím, 18. dubna 1896.

Po­de­psa­ný: S. A. Zola.

Toto Zo­lo­vo pro­hlá­še­ní bylo pře­lo­že­no do mnoha ja­zy­ků a pu­b­li­ko­vá­no i mimo Itá­lie. Na­pří­klad v ne­dě­li 24. květ­na 1896 ho v ně­mec­kém pře­kla­du uve­řej­ni­li no­vi­ny Ba­discher Be­o­bach­ter.

Takže není Zola jako Zola. Oba Zo­lo­vé měli stej­né pod­mín­ky a stej­nou mož­nost ob­rá­tit se k Bohu. Jeden z nich svou šanci vy­u­žil, druhý ne. Ne Bůh za­tra­cu­je lidi, ale lid­ská pýcha a ne­do­sta­tek po­ko­ry. Nikdo nikdy nebyl pře­dem vy­lou­čen ze spásy. Bůh si za­mi­lo­val lid­ské po­ko­le­ní již před jeho stvo­ře­ním a bude ho na­vždy mi­lo­vat ne­ko­neč­nou lás­kou. Mi­lu­je lidi nade vše i tehdy, když se za­čí­na­jí od něho od­vra­cet. Stvo­řil lidi jako zra­ni­tel­né by­tos­ti, které často hře­ši­ly, ale právě takto mohla vy­nik­nout jeho ne­ko­neč­ná láska. Vždyť nej­víc mi­lu­je ten, který nej­ví­ce od­pouš­tí. Právě v od­pouš­tě­ní bez­mez­ných pro­vi­ně­ní zlo­bi­vé­ho lid­stva se pro­je­vu­je bez­mezná láska Boha. Zkou­ší lidi, aby jim dal mož­nost zís­kat si věč­nou bla­že­nost, kte­rou jim na­bí­zí jako od­mě­nu za spra­ved­li­vý život. Chce je za­hr­nout svou ne­ko­neč­nou lás­kou, ale učiní tak jen v tom pří­pa­dě, když ho lidé vpus­tí do svých srdcí. Stvo­ři­tel mi­lu­je všech­ny své děti a chce, aby všich­ni lidé do­sáh­li spásy, nej­vyš­ší­ho a je­di­né­ho pra­vé­ho dobra, neboť toto je pravý cíl lid­ské­ho ži­vo­ta, pro který Bůh stvo­řil lid­stvo.

Hos­po­din Bůh to mohl za­ří­dit i jinak. Vše­mo­hou­cí dis­po­nu­je ne­ko­neč­ný­mi mož­nost­mi a mohl za­ří­dit, aby byli spa­se­ni všich­ni lidé. Vůbec ne­mu­sel dát člo­vě­ku vzác­né dary ro­zu­mu a svo­bod­né vůle a tím by lidé ne­by­li nu­ce­ni volit mezi dob­rem a zlem. Je­nomže v tom pří­pa­dě by Bůh de­gra­do­val hod­no­tu ko­ru­ny tvor­stva. Uči­nil by člo­vě­ka ot­ro­kem bez svo­bod­né vůle a to Hos­po­din Bůh ne­chtěl.

Bůh sám už na po­čát­ku ob­da­řil člo­vě­ka dary ne­vy­čís­li­tel­né hod­no­ty: ro­zu­mem a svo­bod­nou vůlí. A sám Bůh je také re­spek­tu­je, ač by ne­mu­sel, pro­to­že je Vše­mo­hou­cí. Spása je – jak nás učí naše Ka­to­lic­ká cír­kev – ne­za­slou­že­ný dar pro člo­vě­ka, ale Bůh od nás žádá, abychom sami myš­len­ka­mi, slovy a skut­ky usi­lo­va­li o svou spásu. Nikdy ne­bu­de vnu­co­vat člo­vě­ku spásu proti jeho vůli.

Nikdy však ne­od­mít­ne hříš­ní­ka, který chce být spa­sen. Každý, i ten nej­těž­ší hříš­ník, může být spa­sen, ale musí ze­mřít usmí­ře­ný s Bohem. Hos­po­din udě­lal víc než dost pro zá­chra­nu lid­ské­ho rodu i přes velmi čas­tou vě­ro­lom­nost a ne­spo­leh­li­vost člo­vě­čen­ství. Roz­ho­dl se po­slat svého Jed­no­ro­ze­né­ho z nebe na zem, aby žil mezi lidmi, ze­mřel za je­jich spásu a za­chrá­nil svou krví všech­ny lidi, jak o tom píše apoš­tol Pavel:

„Tak je to dobré a milé Bohu, na­še­mu spa­si­te­li. On chce, aby se všich­ni lidé za­chrá­ni­li a (došli) k po­zná­ní prav­dy. Je totiž (jenom) je­di­ný Bůh a (jenom) je­di­ný pro­střed­ník mezi Bohem a lidmi: člo­věk Kris­tus Ježíš, který vydal sám sebe jako vý­kup­né za všech­ny.“ (1 Tim 2, 3-6)

Hos­po­din Bůh ote­vřel ne­vy­čer­pa­tel­né zdro­je mi­los­ti, které nám Kris­to­va cír­kev dodnes na­bí­zí při úsilí o spásu duše během po­zem­ské­ho ži­vo­ta. Navíc nám ještě dal Matku Syna a pra­men je­jí­ho pře­sva­té­ho ži­vo­ta, díky kte­ré­mu také mů­že­me do­sáh­nout do­ko­na­los­ti. Během celé exis­ten­ce lid­ské­ho spo­le­čen­ství Bůh konal a dodnes koná četné zá­zra­ky, aby ani ti nej­vět­ší skep­ti­ci ne­moh­li tvr­dit, že se Bůh ne­pro­je­vu­je do­sta­teč­ně zře­tel­ně v prak­tic­kém ži­vo­tě lidí.

Když tedy lidé na­vzdo­ry všem darům ne­vy­u­ží­va­li Boží mi­los­ti a ho­ně­ním se za klamli­vý­mi po­zem­ský­mi rozko­še­mi ztra­ti­li dě­dic­tví věč­né­ho ži­vo­ta, ne­mo­hou se na ni­ko­ho vy­mlou­vat. Žnou jen to, co sami roz­sé­va­li a je­jich podíl bude v hroz­ných mu­kách věč­né­ho za­tra­ce­ní, odkud není ná­vra­tu. Čeká je tam druhá, věčná smrt jako de­fi­ni­tiv­ní zpe­če­tě­ní ztrá­ty mi­los­ti, způ­so­be­né hří­chem. Věčné za­tra­ce­ní je proto spra­ved­li­vým tres­tem pro tyto od­boj­né duše a na­nej­výš opráv­ně­nou sa­tis­fak­cí pro ab­so­lut­ní a ne­o­myl­nou spra­ve­dl­nost Boha. Tím je Boží spra­ve­dl­nost nad vše po­vý­še­na a od­škod­ně­na ve stej­né míře, v jaké byla urá­že­na a opo­vr­ho­vá­na hří­chem.

Bůh hor­li­vě bo­ju­je za spásu každé lid­ské duše. Až do po­sled­ní chví­le. Člo­věk musí od­mít­nout bez­po­čet Bo­žích na­bí­dek na zá­chra­nu duše, až pak Bůh ak­cep­tu­je lid­ské od­mí­tá­ní a tak člo­věk, který za­tvr­ze­le od­mí­tá spásu, skon­čí ve věč­ném za­tra­ce­ní. Když tedy skon­čí ve věč­ném ohni za­tvr­ze­ný hříš­ník, který do po­sled­ní chví­le ži­vo­ta od­mí­tá po­ká­ní a zemře ne­smí­řen s Bohem, není to vůle Boha, ale vždy jen svo­bod­né roz­hod­nu­tí člo­vě­ka.

Pla­ti­lo to i v pří­pa­dě fran­couz­ské­ho spi­so­va­te­le Zoly. I jeho se Bůh sna­žil při­táh­nout k sobě. Umož­nil mu do­kon­ce stát se oči­tým svěd­kem zá­zra­ku. Co víc Émile Zola chtěl? Jiným ne­by­lo do­přá­no ani tolik! Jenže spi­so­va­tel Zola nejen­že ig­no­ro­val tento pro­jev Boží mi­los­ti, ale navíc pri­mi­tiv­ně za­ta­jo­val fakta. Do­kon­ce pře­svěd­čo­val uzdra­ve­nou ženu, o které lživě tvr­dil, že je mrtvá, aby se od­stě­ho­va­la do Bel­gie. Takto se chtěl zba­vit ne­pří­jem­né svěd­ky­ně, která mohla od­ha­lit jeho pri­mi­tiv­ní lži. Jenže Boží spra­ve­dl­nost je ne­pod­pla­ti­tel­ná a do­stih­ne kaž­dé­ho. I slav­né­ho spi­so­va­te­le.

Pozn. re­dak­ce: Nelze tvr­dit, že Émile Zola je jed­no­znač­ně v pekle. Ne­ví­me totiž nic o jeho po­sled­ních vte­ři­nách ži­vo­ta. Právě z toho dů­vo­du Cír­kev ne­pro­hlá­si­la o žád­ném ze­mře­lém člo­vě­ku v mi­nu­los­ti a sou­čas­nos­ti, že je na­vě­ky za­vr­žen. Ani o Ji­dášo­vi ne, o něm ale platí slova Kris­to­va, že je „syn zá­hu­by“.

Po­znám­ky: