Pokud nepočítáme tzv. svatá mláďátka, oběti Herodova vraždění z dob Kristových, tak děti z Fatimy jsou nejmladšími svatými Církve. Obě zemřely v Pánu ještě v dětském věku. „Církev touží postavit na svícen tyto dvě svíce, které Bůh zapálil, aby osvítil lidstvo v hodině temnoty a nepokoje“ – řekl papež Jan Pavel II. 13. května r. 2000, když je prohlásil blahoslavenými. Uzdravenou osobu, díky níž tito sourozenci byli oficiálně pozdviženi ke cti oltáře, byl malý chlapec – jen trochu menší než oni…

Dítě visící nad propastí, které se pokouší vzít útokem parapet okna nebo zábradlí balkonu – odkud to známe? Jestli máte děti, tak jste to možná někdy zažili nebo se vám to zdálo v hrozných snech. Právě toto se stalo brazilským manželům Joãovi Batistovi a Lucilii Yurii. Večer 3. března r. 2013 kolem 20. hodiny jejich pětiletý syn Lucas si hrál s mladší sestrou Eduardou v domě svého dědečka ve městě Juranda, ležícím v severovýchodní Brazílii.

Co ho to napadlo přiblížit se nebezpečně blízko k oknu? Nevíme. Jeho hrátky dopadly tím nejhorším způsobem. Spadl. Okno se naneštěstí nacházelo šest a půl metru nad zemí a přímo nad betonem. Nárazem na tvrdou zemi si chlapec poškodil lebku a část mozkové tkáně vyhryzla ven. Ztratil vědomí, odvezla ho záchranka. Jeho stav byl kritický, ambulance v Jurandě ho odeslala do nemocnice v Campo Mourao. Při převozu mu dvakrát přestalo bít srdce. Lékaři mu dávali minimální šance na přežití – prakticky téměř žádné.

Zdravotníci ale bojovali o chlapcův život ze všech sil, operovali jej přednostně a převezli na intenzivní terapii. Sdělili ale rodičům, že pokud Lucas přežije, tak ho čeká dlouhá a vleklá rehabilitace, možná až do konce života bude jenom „rostlinkou“, v nejlepším případě bude mít těžké fyzické i mentální deformace. Můžeme si představit, jak taková informace musela otřást jeho rodiči. Ještě nedávno byl jejich synek kompletně zdravý – a teď… drama!

Věřící João i Lucilia padli na kolena a vznesli ruce k Ježíši a Matce Boží Fatimské. Věděli, že jenom zázrak může zachránit jejich chlapce. Poprosili o modlitební pomoc také sestry z kláštera bosých karmelitek v Campo Mourao. Řeholnice, dojaté jejich prosbou, zahájily modlitební boj před ostatky fatimských pasáčků. Krátce nato se o jejich přímluvu začala modlit celá rodina – ne jenom rodiče, ale i jiní příbuzní a blízcí dítěte. Po operaci se ale stav chlapce stále zhoršoval.

9. března však – šest dní po nešťastné události a dva dny po zahájení modlitby k Bohu na přímluvu pasáčků – se stalo něco zvláštního. Hoch se náhle probudil z bezvědomí a… jakoby se mu nikdy nic nestalo, navázal kontakt s okolím! A ještě více – normálně mluvil, byl zdravý psychicky, mentálně i fyzicky, nevykazoval žádné znaky demence. Lékaři byli šokovaní, rodiče radostí uneseni až do nebe. V následujících dnech byl chlapec ještě mnohokrát vyšetřován a pozorován, až nakonec 15. března jej kompletně zdravého pustili domů. Zázrak byl evidentní. Chlapec nejen přežil, ale zachoval si také plnou svéprávnost. Zničená část jeho mozku doslova… znovu narostla.

Téměř přesně čtyři roky později – 23. března r. 2017 – uzdravení malého Lucasa bylo potvrzeno jako zázrak i papežem Františkem. Sourozenci Martovi se stali oficiálně svatými, což papež potvrdil slavnostně ve Fatimě 13. května téhož roku. Na slavnosti samozřejmě nechyběl uzdravený chlapec se svými rodiči, kteří neskrývali slzy. Na tiskové konferenci o všem, co je potkalo, vyprávěli.

Sdělili také, že karmelitky se nezačaly modlit okamžitě o chlapcovo zdraví. Když druhý den po neštěstí zatelefonovali do kláštera, tak sestra, která vzala telefon, neinformovala hned komunitu. Ze slov otce vyvodila závěr, že dítě stejně tak či tak zemře, proto se rozhodla modlit především za rodinu. Komunita sester zahájila modlitbu před ostatky Františka a Jacinty až po dalším telefonátu od rodiny 7. března. Iniciátorkou byla jedna z karmelitek, která – když uslyšela o rodinném dramatu – přiběhla před ostatky obou blahoslavených na oltáři a hlasitě se modlila: „Pasáčci, zachraňte toto dítě, které je takovým dítětem jako jste byli vy!“ A oni pomohli.

Činili pokání za hříchy a rouhání

František a Jacinta Martovi byli normálními dětmi, pasáčky ovcí z chudé pastýřské vícedětné a zbožné rodiny. Rádi se bavili, zpívali a tancovali. Milovali však Ježíše a Marii, se slzami na tváři a s bázní poslouchali příběhy o umučení Spasitele.

František (1908–1919) byl klidným, upřímným a ústupným chlapcem, charakteristický tím, že nic ho příliš nevzrušilo a na ničem mu moc nezáleželo. Jeho sestra Jacinta (1910–1920) byla ale pravým opakem. Živá, svévolná a umíněná dívka podléhala náladám. Říkalo se o ní, že je „tvrdohlavá jako osel“. Obě děti se ale štítily lži a jejich hříchy a prohřešky se omezovaly na neposlušnost rodičům a na drobné dětské „vylomeniny“.

Životní událostí bylo pro ně setkání s Matkou Boží – šlo o zjevení ve Fatimě v letech 1916 (zjevení anděla) a 1917 (zjevení Panny Marie). Jejich společnicí byla sestřenice Lucia dos Santos. Zjevení je úplně změnila. Na výzvu anděla a Matky Boží se náhle začaly horlivě modlit a přinášet oběti. Jacinta se stala vážnou, skromnou a milou, František ztratil svůj dosavadní flegmatismus. Jacinta napomínala jiné děti, aby neurážely Boha svými hříchy. František se často ukrýval v kostele, kde adoroval eucharistického Krista. Jeho „specialitou“ bylo utěšování Pána Ježíše za urážky, jakých se Mu dostávalo od lidí, rovněž tak přinášení obětí za hříchy světa. Byl připraven přinést pro Něho jakoukoliv oběť. Jacintu zaujalo hlavně vidění pekla a osud hříšníků, kteří hromadně kráčejí k věčnému zatracení, protože se za ně nikdo nemodlí a nepřináší oběti. Modlila se tedy a neúnavně vynalézala menší i větší oběti „nakolik to lze“, jen aby se duše obrátily a zachránily před peklem; zvláště pak toužila přinášet oběti za urážky způsobené Neposkvrněnému Srdci Mariinu a trpět za Svatého Otce.

Celá trojice vizionářů trpěla kvůli obviněním ze lži. Nešetřili je ani světské úřady, ani vlastní rodiče, ani místní farář. Děti ale necouvly. To, co viděly a hlásaly, bylo pravdou a – navzdory prosbám i hrozbám – nikdy nepřipustily ani v nejmenším, že by to mohlo být jinak. Právě tehdy by totiž lhaly. Panna Maria jim přece svěřila též tajemství, které nesměly prozradit, a i když docházelo k různým pokusům přinutit je, aby to pověděly, neřekly ani slůvko.

František a Jacinta nežili příliš dlouho. Dobrovolně přijali utrpení, jež jim seslal Bůh, onemocněli na chřipku a v důsledku následných zdravotních komplikací zemřeli. Matka Boží jim také v jednom zjevení řekla, že brzy zemřou a půjdou do nebe. Tak se i stalo. Ještě za jejich života mnoho lidí díky jejich horlivé modlitbě obdrželo mimořádné milosti, nejinak bylo též po jejich smrti.

Sedni si! Můžeš!

Případ, který při procesu beatifikace dětí z Fatimy byl zkoumán takřka „pod lupou“, se týkal Marie Emilie Santosové z Leirii (Portugalsko). V r. 1946 16letá Maria Emilia přišla do nemocnice kvůli vysoké horečce. Na počátku se myslelo, že jde o chřipku, pak se ale zjistila revmatická horečka. Děvče bylo z nemocnice propuštěno, ale nadále se cítilo špatně.

Dva roky nato se dostavily silné bolesti nohou, přestala chodit. Strávila léta v nemocnici i sanatoriu – téměř čtyři! Lékaři měli podezření na nemoc páteře, došlo k operaci páteře i kolen. Všechno marné. Poslali ji tedy domů, ale dívka nadále nemohla kvůli bolesti chodit. Neexistovala žádná možnost vyléčení.

O deset let později se Maria Emilia už nemohla ani plazit. Bolest, kterou pociťovala, byla nesnesitelná. Prohlédl ji další ortoped a chtěl ji léčit v Coimbře nebo v Lisabonu, ale tato žena – čemuž se nelze divit – již měla lékařů „plné zuby“. Nicméně přesto po této návštěvě ortopeda se musela s nimi opět setkat, neboť její stav se zhoršil, vyžadovalo to další hospitalizaci. Dostala se do univerzitní nemocnice v Coimbře, kde přežila druhou operaci páteře. S fatálním výsledkem! Zůstala trvalým ležákem. S konstatováním, že na její chorobu není žádného léku, byla odeslána domů.

8. ledna r. 1978 kvůli horečce se tato žena opět ocitla v nemocnici v Leirii. Tentokrát tam strávila šest let! Poté ji převezli do pečovatelského domu sv. Františka. „Od té doby až do r. 1987 se nekontaktovala s žádným lékařem, nebrala žádné léky, jen prostředky proti bolesti, když ta byla příliš silná. Pořád ležela na boku na posteli, od pasu dolů úplně ochrnula. Mohla hýbat jenom rukama a hlavou. Modlila se, zpívala a plakala, ale znechucení, utrpení a neochota přijmout svoji situaci ji přivedly, jak sama přiznává, k hněvu a nepřátelství vůči těm, kteří jí sloužili a chtěli její dobro,“ – popisoval její stav P. Fabrice Delestre.

Jednoho dne ji ošetřovatelka převezla do Fatimy. Právě od té doby Maria Emilia Santosová začala obzvlášť ctít Františka a Jacintu. S nadějí na zlepšení svého zdravotního stavu se modlila jednu novénu za druhou.

Stalo se 25. března r. 1987 na slavnost Zvěstování. Maria Emilia byla v svém pokoji. Pomodlila se růženec a zahájila další den novény. Řekla vyčítavě: „Jacinto, zítra mi skončí další den novény a pořád nic…?“ A právě tehdy zjistila, že s jejíma nohama se děje něco velice divného. Ucítila silné teplo a mravenčení. Polekala se. Bylo to stále silnější. „Sedni si! Můžeš“! – slyšela jakýsi dětský hlas. Když se to opakovalo potřetí, dodala si odvahu a – posadila se na lůžku. Usedla, mohla!

Zazvonila na personál pečovatelského domu. Bylo to večer, ošetřovatelka, když rozsvítila a uviděla nemocnou sedět na posteli, začala vyděšeně křičet. Ředitelka zařízení přiběhla spolu s veškerým personálem. Všichni nevycházeli z údivu. Přece ještě před pár minutami tato žena při mytí doslova vyla bolestí! Od té doby Maria Emilia začala jezdit na invalidním vozíku. Vsedě.

To ale nebyl ještě konec tohoto příběhu. Žena se modlila dále, prosila pasáčky, aby jí pomohli vstát. 20. února r. 1989 bylo 69. výročí smrti Jacinty. „Jestli mi dnes dopřeješ chodit, budu nejšťastnější ženou světa?“ – zeptala se v modlitbě. A potom náhle … vstala z vozíku. Zkusila ohnout kolena a… necítila žádnou bolest. Udělala první kroky a za chvíli za pomoci hole… začala chodit. Po více než 20 letech! Když o deset let později se toto uzdravení zkoumalo ve Vatikánu, Maria Emilia se pohybovala bez potíží.

I konzultoři Kongregace pro svatořečení to uznali za zázrak na přímluvu Františka a Jacinty. Právě na tomto podkladě 13, května r. 2000 Jan Pavel II. beatifikoval Jacintu a Františka ve Fatimě. Fatimští pasáčkové se tak stali nejmladšími blahoslavenými v historii Církve a „předběhli“ tak i Dominika Savia, jenž zemřel krátce před svými 15. narozeninami.

Společné zázraky

Je zajímavostí, že v případě sourozenců Martových byl uplatněn nový procedurální postup. Jan Pavel II. totiž rozhodl, že Jacinta a František kvůli tomu, že nejdůležitější události jejich života – zjevení, utrpení, mladý věk, v němž byli vzati do nebe, se týkaly jich obou – nepotřebují proto ke své beatifikaci a kanonizaci zázrak u každého zvlášť, nýbrž stačí společný zázrak na přímluvu obou dohromady. Podmínkou pouze je, aby při vzývání byli oslovování oba sourozenci společně. Krom toho i k tomu, aby tak malé děti mohly být prohlášeny za svaté, bylo také třeba papežské svolení.

Zdroj: Článek „Świece w godzinie mroku. Św. Franciszek i św. Hiacynta Marto“ in www.pch24.pl 20. 2. 2025