Na Katolickou církev bylo nakydáno už od osvícenských dob mnoho kýblů špíny, ať už na adresu nemravných papežů a prelátů, pronásledování nekatolíků, inkvizice, křížových výprav, porušování a odmítání svobody svědomí, mlčení k hitlerovským zločinům atd. Že toto vše je z 90 procent vylhané, jsme psali už v řadě jiných článků. Nyní si chceme všimnout jiné otázky: Jaký mravní profil byl charakteristický pro ideologické odpůrce a pronásledovatele Katolické církve? Lze říci, že to byli lidé morální, které je možno nabídnout mládeži jako vzory? Odpověď je velmi jednoduchá: Ani omylem! Už ve starověku v době pronásledování křesťanů apologeta Tertullian napsal: „První, jenž křesťany pronásledoval, byl Nero. Že však takový muž začal voj pronásledovatelů, tím se honosíme. Kdo ho totiž zná, může nahlédnout, že od Nerona mohla být odsouzena jen věc dobrá. Takoví byli vždy naši pronásledovatelé: nespravedliví, nečistí, bezbožní, takoví, které jste později sami odsoudili, a od nich odsouzené jste rehabilitovali. Najděte mi ze všech vládců, kteří pronásledovali křesťany, člověka moudrého!“ (cit. Konrád Kubeš: Za pravdou Kristovou, Frýdlant nad Ostravicí 1938, str. 276).

Nemorální profil byl charakteristický nejen pro pohanské římské císaře, kteří předhazovali křesťany za pokrm šelmám nebo je stínali mečem a upalovali, ale též pro zakladatele herezí a vůbec všechny známé odpadlíky. Prvním velkým bludařem starověku byl ve 4. století Arius, popírající Božství Kristovo. Šlo o vysoce vzdělaného kněze, otázkou ale je, jestli i mravného. Církevní učitel sv. Basil mu nastavuje zrcadlo, které pro něj není příliš lichotivé. Lstivý intrikán, jenž spoléhal hlavně na pomoc a podporu císaře, jemuž podlézal a od něhož mámil pronásledování katolíků, především vzácného alexandrijského patriarchy sv. Athanasia. Ariáni, především Vandalové ve Španělsku a v severní Africe, krvavě pronásledovali katolíky, bylo prolito mnoho katolické krve. Totéž, co o Ariovi, lze říci o všech dalších zakladatelích starověkých herezí. Za všechny jmenujme Donata z Karthaga, původce stejnojmenné sekty. Byl pověstný svojí lakotou a mamonářstvím, jeho sekta se v severní Africe dopouštěla masových vražd katolíků, když se nechtěli vzdát pravé víry Kristovy, házeli je do jam a polévali vápnem nebo upalovali v peci. O bestialitě donatistů píší sv. Augustin a Optatus z Mileve.

V 7. století byzantský císař Konstans II. nařídil Církvi vyznávat herezi monoteletismu (Ježíš Kristus má prý pouze jednu vůli, Božskou, zatímco katolická nauka říká, že má vůli Božskou i lidskou). Papeže sv. Martina I., který tento blud odsoudil, poslal do vyhnanství na Krym a opatu sv. Maximovi nařídil vyříznout jazyk, useknout pravou ruku a deportovat na Kavkaz.Tento vládce byl znám svou tyranií a nemravným životem. Totéž platí v následujícím století o císařích Lvu III.a Konstantinovi V., kteří popravili mnoho katolíků jen proto, poněvadž odmítli na jejich rozkaz ničit ikony Pána Ježíše, Matky Boží a světců. Nemravnost charakterizovala i středověké zakladatele herezí, čestnou výjimkou je tady pouze původce sekty valdenských Petr Valdus. Ve 12. století Arnold z Brescie a Eudo de Stella přepadali kláštery a kostely a vraždili duchovenstvo i aktivní laiky, Petr z Bruis byl dokonce předákem lupičské bandy, jež vykrádala kláštery a vraždila mnichy. Nejrozšířenější heretickou sektou ve středověku se stali kataři albigenští, krvaví teroristé, jejichž řádění popisuje III. Lateránský koncil r. 1179 takto: „… nešetří ani kostely, ani kláštery, neušetří ani vdovy, ani siroty, starce ani mladé lidi, neberou ohled na žádný věk ani pohlaví, ale po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší…“ (cit. Grzegorz Rys: Inkvizice, Praha 2004, str. 53).

V našich zemích Mistr Jan Hus, jehož jménem se zaštiťovaly pár let po jeho nešťastném upálení v Kostnici, které neschvalujeme, známé teroristické oddíly, nebyl sice člověkem mravně špatným, i když svojí pýchou a ctižádostí zavinil mnohé, nicméně husitské řádění přineslo smrt desetitisícům nevinných lidí, především katolíků, protestant František Palacký v 19. století píše dokonce o šestimístném počtu obětí. Nejmarkantněji nás informuje o hrůzostrašných bestialitách husitů sám jejich kronikář Vavřinec z Březové: v Klatovech vyvraždili celou katolickou čtvrť včetně dětí a starých a nemocných lidí, v Německém Brodě 1 500 katolíků shodili z oken na kopí, v Mohelnici 700 včetně žen a dětí upálili v místním chrámu atd. Toto je jenom malá část strašlivých zvěrstev, jichž se husité dopouštěli a o nichž píší Vavřinec z Březové i jiní kronikáři.

Počátkem 16. století vystoupili zakladatelé protestantské reformace s požadavkem morální obrody Katolické církve, jejíž mravní stav byl opravdu zoufalý, především na papežském dvoře. Byl však život zakladatelů reformace lepší než rozmařilý a smilný život některých prelátů včetně papežů á la Innocence VIII. a Alexandra Vl.? Ani zdaleka. Martin Luther, jak dokazuje samotná jeho korespondence, nebyl věrný ani té odpadlé jeptišce Kateřině Boryové, s níž uzavřel protiprávní sňatek. Vyjadřoval se ústně i písemně vulgárním, přímo žumpovním způsobem, svému příznivci kurfiřtovi Filipovi Hesenskému povolil bigamii, čili manželství se dvěma ženami. Krom toho byl notorickým alkoholikem. Další ze zakladatelů protestantismu Ulrich Zwingli si počínal úplně stejně jako tehdejší renezanční preláti, pro svůj nezřízený život byl vyloučen z curyšské kapituly. Původci dalšího směru protestantismu, tzv. anabaptismu, odmítajícího křest nemluvňat, Thomas Muenzer, Johann Bockelsohn a Johann Matys žili přímo v polygamii a při rušení ženských klášterů požadovali po řeholnicích, aby se staly jejich konkubínami. Zakladatelé protestantismu si od prvopočátku počínali brutálně a teroristicky vůči katolíkům, což platí především o anabaptistech v německém Muensteru, kteří zavedli v tomto městě opravdovou hrůzovládu, kdy za nepatrné maličkosti byly lidem stínány hlavy. Dalšího ze zakladatelů protestantismu Jeana Calvina (Kalvína) sice nelze vinit z nemravného života, nicméně Ipí na něm podezření z homosexuálního zneužití, za což byl stíhán ve své vlasti, ve Francii, odkud odešel do švýcarské Ženevy. Všeobecný puritánský teror, který tam zavedl poté, co dostal od městské rady plnou moc, však nesvědčí v jeho prospěch, rovněž tak stovky upálených osob jen proto, poněvadž smýšleli jinak než on. Katolíci se zachránili útěkem z města.

Vyloženou ostudou pro protestantismus však musí být důvod, proč anglický král Jindřich VIII.odpadl od Katolické církve: nemravný chtíč po dvorní dámě své ženy Anně Boleynové, a když mu papež Klement VII. odmítl anulovat řádný sňatek s Kateřinou Aragonskou, odtrhl se od Církve. Jeho dcera Alžběta I., jež naroubovala na anglickou biskupskou církev kalvinismus, byla pověstná svými nemravnými zálety. Katolicismus byl postaven zcela mimo zákon a bestiální popravy kněží i laiků trvaly dlouhá desetiletí. Zakladatelé protestantismu se právem pohoršovali nad nemravným životem mnoha katolických hodnostářů a požadovali reformu. Nemohli ji ale provést, poněvadž sami nežili o nic lépe.

Morální reforma Katolické církve byla dílem velkých katolických světců: Ignáce z Loyoly, Petra Canisia, Karla Boromejského, papeže Pia V., Jana od Kříže,Terezie z Avily, Františka Sáleského aj. Ti všichni v duchu hesla sv. Ignáce nejprve započali reformu sami u sebe —a potom teprve žádali reformu Církve. Jejich asketický život naplněný láskou k bližnímu a opravdovou apoštolskou horlivostí byl pravým opakem života Luthera, Zwingliho nebo Muenzera. Jejich reformní úsilí vyústilo do epochálního díla tridentského koncilu, který provedl tolik požadovaná a nezbytná opatření v celé šíři církevního života. Katolická církev opět zazářila ve svém jasu pravé Církve Kristovy s patřičnou morální autoritou.

A jak vypadal morální profil zakladatelů francouzského osvícenství, kteří zvedli prapor nekompromisního boje proti křesťanství ve jménu tolerance a práv člověka? Nuže tedy: Francois Arouet, známý pod svým literárním pseudonymem Voltaire, se vyznačoval kolosální bezcharakterností a nemravností. Když mu hrozilo, že po smrti nebude pohřben v posvěcené půdě na hřbitově, tak v těžké nemoci přijal Tělo Páně a zřekl se všech rouhání, jichž se dopustil, jakmile se však uzdravil, všechno zase odvolal. Jeho spisy a korespondence se vyznačují ostrým antisemitismem, krom toho významně zbohatnul na obchodu s černými otroky z Afriky, které nepovažoval za lidi, ale za jakési „netvory zrozené z milostných styků žen a opic“. Je autorem výroku „lžete, jen lžete, však ono vždycky něco z toho v lidech ulpí,“ který si později osvojil v praxi nacistický ministr propagandy Goebbels. Využíval svých známostí u královského dvora a požadoval zatčení všech, kteří jej kritizovali.

Další koryfej francouzského osvícenství Jean Jacaues Rousseau odložil své vlastní děti do sirotčince, aby mu prý „nepřekážely při práci“. Jiný představitel osvícenského proticírkevního boje Paul d’Holbach velebil neřest a vyzýval k její realizaci, ctnost naproti tomu odsuzoval jako hanebnost, kterou prý nutno zničit. Osvícenci měli své silné zastoupení u dvora Ludvíka XV.,svobodného zednáře, známého svými nemravnými poměry s madam de Pompadour, madam du Bary a mnoha jinými ženami.

Nemravný život charakterizoval i vůdce Velké francouzské revoluce a osnovatele protikatolické genocidy. Charles Marat byl odporný ničema, smilník chlubící se svými milostnými avantýrami. Maxmilián Robespierre měl přímo chorobnou, sadisticky zvrhlou zálibu ve vraždění, trpěl stihomamem, nevěřil ani svým nejbližším přátelům, z nichž řadu poslal pod gilotinu. Georges Danton byl bohatý finančník, podvodník a zloděj těžkého kalibru, rozmnožující svůj majetek a přepych v situaci, kdy lid hladověl, protože v obchodech chyběly základní potraviny. Podobnými amorálními individuí byli všichni revoluční činitelé, což nejlépe ilustruje fakt, že za „bohyni rozumu“, kterou posadili na oltář v katedrále Notre Dame, vybrali ženu lehkých mravů madam Maillardovou. O statisících bestiálně povražděných katolíků, zejména ve Vendée, o rukavičkách vyráběných z kůže pobitých katolických venkovanek a dalších zrůdnostech jsme psali již víckrát.

Smilstvo, násilí a vraždy charakterizovaly i italskou revoluci pod vedením Giuseppa Mazziniho a Giuseppa Garibaldiho r. 1848 a později r. 1870, beroucích si příklad z Robespierra. O jejich morální úrovni nejlépe svědčí fakt, že v nemocnicích nahrazovali řeholní sestry, které se tam staraly o pacienty, prostitutkami, aby prý nemocným „poskytovaly i tělesné potěšení“. Oč mnohonásobně převyšuje mravní úroveň těchto osvícenců a liberálů asketický a ctnostný život papežů té doby Pia VI., Pia VII., Lva XII.,Pia VIII.,Řehoře XVI. a bl. Pia IX., není třeba blíže rozvádět. Tito pontifikové žili v opravdové chudobě, v domácnosti Pia IX. leckdy nebylo ani na jídlo, neboť tento papež svatého života všechno rozdal potřebným. Příkladu papežů následovali i mnozí významní tehdejší církevní hodnostáři: v Německu známý sociálně cítící biskup Wilhelm von Ketteler, v Anglii kardinál Edward Manning a spousta dalších. Katolická církev, vykřičená od osvícenců jako „zpátečnická“ a „zločinná“ instituce, prokázala právě v 18. a 19. století svou jednoznačnou mnohonásobnou mravní převahu nad hlasateli „volnosti“, „svobody“, „bratrství“ a „lidských práv“.

Jestliže platí o osvícenských pronásledovatelích křesťanství,že se jednalo o lidi s pochybnou morálkou a nízkými mravními zásadami, jednoduše řečeno o darebáky a ničemy, tím spíše to platí o všech komunistických teoreticích a politických vůdcích. Karl Marx, pocházející z rodiny bohatého advokáta, patřil během svých studií v Berlíně k „věčným studentům“, protože dával přednost popíjení v hospodách. Bohatě se oženil se šlechtičnou Jenny von Westphalen, během krátké doby však dokázal získaný majetek prohýřit a propít, k manželce se choval hrubě, měl poměr se služkou, která mu tři měsíce poté, co manželka porodila čtvrté dítě, porodila nemanželského syna. Podváděl ve velkém, v jednom listu zveřejnil údajný projev britského premiéra Gladstonea, který tento státník nikdy nepronesl a jenž si Marx úplně celý vymyslel (uvádí ve své knize Paul Johnson: Intelektuálové). Friedrich Engels, Marxův spolupracovník a také finanční mecenáš, byl zámožný velkoobchodník s textilem, žijící v přepychu a promiskuitních vztazích, ve svých spisech obhajoval tzv. „volnou lásku“ bez manželství, které prý je „pozůstatkem vykořisťovatelské společnosti“. Jeho boj za „osvobození proletariátu od vykořisťovatelů“ nutno označit za odporné pokrytectví, protože sám patřil k velkým boháčům a „vykořisťovatelům“.

Zločinnými amorálními darebáky byli také vůdcové ruské bolševické revoluce. Vladimír Iljič Uljanov-Lenin žil ve faktickém manželském trojúhelníku současně s Naděždou Konstantinovou Krupskou a Inessou Armandovou, nehledě k řadě poměrů s jinými ženami, což zavdalo důvod k pověstem, že jeho předčasná smrt r. 1924 měla svou příčinu v syfilitidě. Lenin se vyznačoval podobně jako Robespierre chorobnou zálibou ve vraždění, o čemž svědčí jeho písemné příkazy revolučním orgánům. Tentýž profil charakterizuje i nejbližšího Leninova spolupracovníka Lva Davidoviče Bronsteina-Trockého. Něco podobného platí i o Josefu Visarionoviči Džugašvilim-Stalinovi, jenž původně studoval v pravoslavném semináři v Tbilisi, odkud byl vyloučen podle oficiální sovětské propagandy za „pokrokové názory“. Konkrétní realita těchto „pokrokových názorů“ spočívá ovšem v tom, že v semináři kradl. Poté šéfoval lupičské bandě, jež přepadala a vykrádala vlaky a banky. Jeho krutý cynismus nejlépe dokazuje fakt, že nejel ani na pohřeb vlastní matky, protože ji nenáviděl. Lze bez nadsázky říci, že takoví byli všichni představitelé komunistického hnutí té doby. Nemravní, krutí, bezcitní, nevybíraví v prostředcích, jedním slovem zločinci.

O mravním profilu nacistických pohlavárů, kteří pronásledovali Katolickou církev se stejnou intenzitou jako bolševici, se není třeba příliš rozepisovat, fakta jsou dostatečně známá. Adolf Hitler, zvrhlý sadista, původně flákač a pobuda s megalomanskými rysy, žijící v nemravném vztahu s Evou Braunovou, Joseph Goebbels, známý svými lži v novinách a sexuálními skandály, mj. i s českou herečkou Lídou Baarovou, Hermann Goering, podvodník a zloděj státního majetku ve velkém, Heinrich Himmler, krutý sadista s mimořádnou zálibou ve vraždění. Všichni další hitlerovští představitelé byli na tom úplně stejně. Rovněž tak italský fašistický diktátor Benito Mussolini žil cizoložně a nemravně a ve velkém lhal a podváděl. Srovnejme opět s touto morální úrovní bolševických a nacistických předáků a ideologů mravní profil tehdejších papežů, mezi nimiž vyniká zejména postava ctnostného a lidumilného sv. Pia X., žijícího v odříkavé chudobě. I jeho nástupci vynikali asketickým a vzorným životem, ať už jde o Benedikta XV., Pia XI. nebo Pia XII. Jejich příkladu následovali i kardinálové a biskupové, z tehdejšího tisku není známo vůbec nic o morálních skandálech církevních hodnostářů nebo duchovních té doby, s výjimkou nacistických, komunistických a liberálních lží, které byly ovšem snadno vyvratitelné a taky vyvrácené (například nacistická propaganda o údajném zneužívání dětí kněžími).

S ctnostným životem tehdejších papežů a jiných vysokých církevních hodnostářů kontrastují ovšem životy mnohých demokratických představitelů vlivných zemí. Jsou známy sexuální skandály amerických prezidentů Thomase W. Wilsona a Franklina D. Roosevelta, britského krále Edwarda, některých francouzských prezidentů aj. To ovšem byly pouhé bezvýznamné epizody ve srovnání se životem státníků demokratických zemí 2. poloviny 20. a počátku 21. století. Tzv. demokratický svět zasáhla sexuální revoluce studentstva r. 1968, inspirovaná zhoubnými naukami neomarxismu a Sartreova existencionalismu. Zde je třeba hledat kořeny legalizace potratů (které už předtím byly uzákoněny na popud Lenina v Sovětském svazu a potom v dalších komunistických zemích), antikoncepce, pornografie, homosexuality, eutanazie a dalších zvěrstev. Aktivisté této revoluce byli poté čelnými politiky západního světa a vtiskli svou pečeť všeobecnému úpadku morálky ve věcech 6. a 9. přikázání. Nechutné skandály amerického exprezidenta Billa Clintona, několikrát rozvedený německý exkancléř Gerhard Schroeder, aféry bývalého francouzského exprezidenta Nicolase Sarkozyho a pochybný rodinný život pozdějšího prezidenta Francoise Hollanda jsou jen špičkou ledovce. Ostatně nemusíme ani chodit do zahraničí. Stačí jen, když se podíváme na nedávné české prezidentské volby (pozn. redakce: jedná se o volby r. 2013) a zjistíme, že z 9 kandidátů pouze 2 vedou řádný rodinný život v řádném manželství. Ostatní jsou buď několikrát rozvedení, nebo žijí s „přítelem“ či s „přítelkyní“. Inu, smutný obraz a nechlubná vizitka této společnosti, aniž bychom chtěli někoho odsuzovat a planě moralizovat. Tady nejde o ně, ale o celkovou zoufalou morální atmosféru, jež vládne na veřejnosti. Nelze upřít, že tato mentalita pronikla i do Katolické církve, média propírají různé skandály se zneužíváním mladistvých duchovními. I když většina jich je vylhaná, nelze popřít, že počet těchto nemravných skutků proti dřívějšku povážlivě vzrostl. Bohužel je třeba konstatovat, že reprezentace Církve již před pár desítkami let částečně kapitulovala před smýšlením tohoto světa a pod falešnými hesly „přizpůsobení se“, „přijetí pozitivních hodnot mimo křesťanství“ apod. otevřela dveře průniku protikřesťanských ideologií a postojů, což se odrazilo i na morálce některých konsekrovaných osob a vůbec lidí angažovaných v Církvi. Přesto však osobním životům papežů této doby nelze nic vytknout, byli mravně bezúhonní a představují ostrý kontrast k životu většiny politiků a státníků současnosti. Srovnáme-li tedy morální profily reprezentantů katolicismu a reprezentantů těch, kteří od Církve odpadli, obrátili se proti ní a dospěli až ke krvavému pronásledování, tak skóre mluví jednoznačně a vysoko ve prospěch Katolické církve, což je jedním z dalších dokladů, kde je pravda a kde lež. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že Církev v minulosti občas procházela dobami úpadku, z něhož ji ale Pán pokaždé vytáhl díky světcům. V současnosti je také patrný ve vyspělých zemích úpadek Církve, především rozklad věrouky a mravouky. Máme naději, že i tady Bůh zasáhne. Jenže nalezne dostatek světců, jako je nalezl v 16. století? Nuže tedy, nehledejme je, ale snažme se, abychom se jimi stali právě my. Co když Pán k této úloze volá právě mne a tebe? Nejprve však začněme jako sv. Ignác s reformou u sebe, jinak půjde o vzorek bez ceny.