Otče profesore, co bylo dřív? Satanismus, nebo ateismus?

Cesta začínající ateismem vede někdy přímo k satanismu. Ateismus totiž v jisté fázi přestává být pouhou negací Boží existence a vstupuje do fáze ideologické války s Bohem, kdy zlo se konstituuje jako konkurence Boha, jako alternativní síla schopná prý vytvořit lepší světový řád.

Z hlediska chronologického je ale satanismus starší než ateismus, neboť se projevil ještě před stvořením člověka, jak hlásá katolická nauka. V případě hříchu padlých andělů nemáme totiž co do činění s popřením Boží existence (což je podstata ateismu), ale se vzpourou proti Němu, s odmítnutím Jeho dobroty a Jeho působení.

Satan „ví”, že Bůh existuje, ale s takovým dobrým Bohem, který se vtělil, aby zachránil jiné rozumné tvory, bytostně méně dokonalé než andělé, nesouhlasí a nepřijímá Ho. Satanismus jakožto kult tohoto postoje byl tedy dříve než ateismus: satanismus znamená v principu odmítnutí Boha a postavení na Jeho místo sebe, zla, pohrdnutí Jeho milosrdenstvím a láskou. Na tomto vypovězení poslušnosti Bohu se potom rozvíjí praktický ateismus, tj. život bez Boha, život jakoby Bůh vůbec neexistoval. Z toho tedy plyne, že pojetí ateismu je značně širší než pouhá negace Boží existence a netýká se jen osob, které tvrdí, že Bůh neexistuje a je pouze lidským výmyslem.

Za bytostně totožný s ateismem třeba pokládat např. osvícenský deismus v 18. stol. Proslulý Voltaire, jenž tento názor zastával, napsal, že prý ateismus je nemocí lidského rozumu, neboť prý je nesmyslné věřit v existenci „čehosi“ (např. světa) bez nadpřirozené příčiny. Proto většina osvícenských protikřesťanských filozofů si zvolila nikoli ateismus, nýbrž deismus. Šlo o přesvědčení, že Bůh sice existuje a stvořil svět, ale nezasahuje do něho, stojí vůči němu jakoby „z boku“, nestará se o něj a o člověka, jemuž ponechává naprostou libovůli v jednání, neukládá mu žádné požadavky týkající se sociálního života, nezjevil se lidem. Člověk má proto žít, jakoby Bůh vůbec neexistoval, což je v podstatě ateismus, i když formálně tady Boží jsoucnost jako taková popřena není. Jiní filozofové ještě preferovali agnosticismus, tj. přesvědčení, že nikdy nemůžeme svým rozumem dospět k poznání, jestli Bůh existuje nebo ne. I toto je samozřejmě ve svých důsledcích plně identické s ateismem.

Je satanismus pochodní ateismu, nebo naopak ateismus pochodní satanismu? Nebo jsou to dvě nezávislé ideologie nemající nic společného?

Satanismus jako kult zla, zbožštění zla, plyne přímo z negace Boha. Nejprve je třeba odmítnout Boha a postavit na Jeho místo něco jiného. Rozumná bytost, člověk, buď věří v pravdivého Boha – nebo věří v bůžky (pohanství) či různé ideologické konstrukce odmítající všechno nadpřirozené (ateismus), což vyjde úplně nastejno. Třetí cesta neexistuje.

Je větším odpůrcem Boha satanista nebo ateista?

Když se ukáže jakýkoliv odpor vůči Boží dobrotě, tak jeho formou se stává zlo jakožto protiklad této dobroty – a právě toto je satanismus, neboť padlí andělé jako první zvolili tuto cestu. Ale tento obraz je dnes ještě komplikovanější než dříve, neboť na místo popíraného dobra se neklade přímo zlo, nýbrž jakési jiné, prý chybějící dobro, aby se zamaskovalo, že jde ve skutečnosti o zlo. Vidíme to např. u tzv. práva na potrat. Navenek se zdá, že je to dobro, tzv. právo ženy svobodně se rozhodnout, ale zatají se přitom zabití nevinného člověka pod srdcem matky, což je jednoznačně zlo.

Často jsem se pozastavil při četbě papežských encyklik poslední doby nad tím, že jejich adresáty jsou vedle věřících osob také „lidé dobré vůle“. Tato kategorie dnes podle mne mizí, jak vidíme zřetelně u pokusů dialogu víry se současným ateismem. Jeho vyznavači prostě a jednoduše nechtějí s katolíky hovořit, nechtějí žádný dialog. Myslím si, že dnes neexistuje reálná naděje na takový dialog, v niž ještě věřil II. vatikánský koncil.

Co je horší pro lidskou duši: ateismus, nebo satanismus? Kterou otravu je snadnější vyléčit?

Podle mne je horší jednoznačně satanismus, neboť on formuje ateismus. Existují totiž různé formy ateismu, některé mohou mít i podobu náboženské lhostejnosti a hledání Boha, otevřenosti na transcendentno, lidé tohoto typu mohou být – když to budu parafrázovat – „ne daleko od nebeského království“. Ne každý ateismus je bojovný, ačkoliv v poslední době, zejména od počátku 21. stol., máme co do činění s agresivními formami ateismu, které usilují o vyhlazení náboženství z veřejného života. To je tzv. „nový ateismus“, nový nikoliv ve svých tezích nebo metodách, neboť neustále pouze opakuje argumenty z osvícenství, které nota bene již nezabírají (např. mýtus o údajném nepřátelství mezi vědou a vírou, který je historickou i filozofickou lží!).

Novotou tohoto ateismu je pokus vytvořit tzv. „kritickou masu“, která bude vyvíjet tlak na ty, kdo mají vliv, aby změnili podobu společnosti. Takový ateismus produkuje potom své vlastní struktury, dokonce svého druhu svou vlastní dogmatiku a liturgii, čímž přestává být pouhou negací Boha (a-teismem), která poukazuje na mezery v teologických tvrzeních (jež ovšem nikdy v dějinách nenalezla), ale stává se formou vnucování jistého způsobu života, jenž vytlačuje každou řeč o Bohu do podzemí, do čistě soukromé sféry. Proto neudivuje, když v této souvislosti se formuluje i ateistické credo, např. takové, jež formuloval matematik Piergiorgio Odifreddi: „Věřím v jednoho Boha – přírodu, všemohoucí matku, rodičku nebe i země, všech věcí viditelných i neviditelných; věřím v jednoho Pána, člověka, stále rozeného syna přírody, přírodu z přírody, hmotu ze hmoty, vygenerovaného jako výsledek evoluce…”. To je něco víc než jenom odmítnutí křesťanského vyznání víry, to je jeho přepracování.

Náboženství se zde prezentuje jako něco škodlivého, jako jed pro společnost. Jak je zřejmé, tak ateismus není pouze negací Boha, alespoň ten ateismus, se kterým se dnes setkáváme, neboť spolu s ním přichází i požadavek odstranění náboženství ze všech sfér života společnosti. Ateismus se stal prostě ideologií, tedy někým, kdo se vůbec nezajímá o pravdu, natož aby se jí potom řídil. Podstatou tohoto nového ateismu je provést změny ve společnosti bez jakéhokoliv ohledu na pravdu.

Satanismus je podle mne v tomto smyslu něčím jiným, nesměřuje prioritně k masám, ale k jednotlivci, utváří život člověka podle zla, jakoby převrací póly a tím obrací svět vzhůru nohama. Někdy takový satanismus bere na sebe masku ateismu, předstírá ateismus, jenže jde přitom o odvrácení logiky dobra a obelhávání Boha. Co je snadnější léčit? Těžko říct. Někdy se lépe léčí těžké choroby, neboť mají čitelné projevy, nejsou tu pochybnosti, s čím máme co dělat, těžší je ale léčit nemoci, které se nezdají být tak hrozné, např. nachlazení, ale když je léta ignorujeme, tak tichou cestou nás přivedou ke ztrátě zdraví.

Arcibiskup Fulton Sheen v knize „Válka a revoluce” (1943) upozorňuje, že ateismus je svého druhu „přechodným stavem“, protože člověk vědomě či podvědomě hledá vždycky „nějakého bůžka“. Pro někoho jsou to peníze, pro dalšího sex, pro jiného zábava, pro ostatní jejich vlastní ego atd. Změnilo se něco 80 let po stanovení této diagnózy?

Podle mne tento vynikající postřeh arcb. Sheena je stále aktuální. Tady nelze být neutrálním: buď si zvolím Boha, nebo bůžka. Je to něco podobného, jako když potkám v lese medvěda. Mohu volit pouze mezi dvěma eventualitami: buď se dám na útěk, nebo zůstanu stát. Třetí možnost prostě není. Křesťanství opírající se o Boží zjevení ukazuje Boha, který je původcem veškeré existence včetně všeho, co žije. Popírat to vede k pseudovíře v nejrozmanitější a nejpodivnější bůžky – a to navzdory proklamovanému ateismu. Proto nepřekvapuje, že spolu s ateismem se obrozuje také staré pohanství, např. kult staroslovanského boha Svantovíta a v pobaltských zemích se oživují staré pohanské rituály…

Říká se, že komunismus zavedl systémový ateismus. Odkud se ale bere ve spisech a promluvách komunistických ideologů a potentátů tolik odvolávek k Luciferovi, knížeti temnot, pekla, osobního zla a nenávisti k Pánu Bohu? Kdyby byli jenom ateisty, pak by se odvolávali pouze k rozumu, je to tak?

To proto, poněvadž komunistické požadavky je těžké opřít o zdravý rozum. Hledají tudíž pro své plány na změny ve společnosti odporující Božímu řádu ještě jiné, silnější ideové základy – a nacházejí je u satana. Většinou je to z obav před lidmi skryté, ale někdy se u nich tento satanismus objeví spontánně, aniž si to oni sami uvědomí.

Ideoví otcové komunismu byli fascinováni „černými mšemi“ a ezoterickými rituály všeho druhu. „Černé mše“ jsou jedním z motivů poezie mladého Marxe a jedné jeho divadelní hry. Někdo samozřejmě může říct, že „taková byla tehdejší doba“, lidé experimentovali, hledali, bloudili atd. Skutečně?

Nedal bych se oklamat naivní představou, že to byla taková doba, že to nic neznamená a neškodí. Tato orientace na satana je totiž přímo kulturní DNA, z níž vyrůstá komunistická ideologie. Satanská fascinace zlem, jež stála u základů komunismu, přinesla své ovoce v táborech nucených prací a ve způsobu, jak tyto režimy zacházely s tzv. nepřáteli revoluce. Krutost ve jménu budování světlých zítřků lidstva a pohrdání životem ve jménu ideje, která otrávila lidské myšlení, teze, že jednotlivec nic neznamená a počítá se pouze revoluce – to je přímá a otevřená vzpoura proti Bohu. Křesťanství a naše liturgie však učí pravý opak: Bůh miluje život, stará se o lilie na poli, o ptáky… a vyzývá k radikálnímu respektu důstojnosti každého člověka. Proto měl pravdu papež Jan Pavel II., když jednou řekl, že boj s komunismem není jenom otázkou rozdílu v názorech, nýbrž střetem dvou zcela odlišných civilizací…

Lze tedy v této souvislosti říci, že komunismus byl systémem spíše ateistickým, nebo spíše satanistickým?

Byl to systém ateistický, který vyústil do apoteózy zla, a tak spočinul v náruči satanismu.

Když si uvědomíme obrovský rozsah zla způsobený komunisty, vzniká otázka: neměli jsme co do činění zkrátka a dobře s masovou posedlostí?

Utopickými vizemi komunismu se dalo svést mnoho osob. Vyplývalo to z mistrného předkládání komunistických idejí: nejprve nutno vyvolat hněv širokých mas, rozčarovaných dosavadním společenským systémem. Tento hněv byl často oprávněný, jenže komunismus ho kormidloval ve směru totální destrukce ve smyslu „přemáhej zlo dalším zlem – a ne dobrem“.

Byla to posedlost? V mnoha ohledech ano, zejména v silně zideologizovaných řadách komunistické strany. Souhlas s nevšedními krutostmi a dokonce nadšení jimi u mnoha vyznavačů komunismu bylo skutečně satanskou posedlostí. Posedlostí intelektuální, posedlostí jistými idejemi, které měly být vnuceny ostatním občanům bez ohledu na pravdu tím nejbrutálnějším násilím. Ano, to byla posedlost. Ta se zmocňuje člověka, když rozum spí. Křesťanství brání rozum, vždyť svět stvořil věčný Rozum – Logos, Slovo.

V USA legálně působí tzv. církev satanova. Její „vyznavači“ chtějí uznat potrat za „svátost“. Kde se u nich bere ta potřeba prolít co největší množství krve nenarozených?

Chápat potrat jako „svátost“ znamená, že oni, respektive satan, který je řídí, si uvědomují logickou neprůstřelnost katolické nauky o svátostech. A protože ji nemohou popřít a najít někde její slabinu, tak ji převracejí vzhůru nohama a zneužívají pro zlo. Jde o satanovu taktiku pro dnešek: ponechejme svátosti, ale ať znamenají něco úplně jiného než v katolické dogmatice. Ponechejme liturgii, ale nikoli jakožto kult Boha, nýbrž satana. Jde o změnu strategie: ne frontální útok, nýbrž nasazení zastírací masky. Jenže po ovoci je poznáte. Plodem katolické nauky a liturgie je úcta k životu a fascinace životem, plodem satanské revoluční nauky a liturgie pohrdání životem a fascinace masovým zabíjením, proto ta potřeba prolévat co nejvíce krve nenarozených dětí.

Francouzští (a nejen francouzští) ateisté tvrdí, že zařazení potratu do ústavy je největším civilizačním výdobytkem v dějinách lidstva. Řeknu upřímně – nevím, co může být horšího.

To je znamení civilizační degenerace, když procedura násilného zničení života bezbranné bytosti je vynášena jako vrcholná vymoženost. Jde o apoteózu revoluce typickou pro levicové myšlení, čili změnu podstaty zákona. Ten už v tomto pojetí nemá žádný vztah k dobru jako tomu bylo dříve (např. ochrana života), ale naopak ke zlu, v tomto případě k vraždění při potratech. Neexistuje právo na válku, ale právo na obranu. Dobro je první a pro jeho obranu musíme podniknout určitá opatření. Jestliže si ale zlo nárokuje nějaké „právo“, nemá to už samo o sobě satanistickou příchuť? Samozřejmě ano.

Jsme schopni bez Boží intervence přežít tuto satanisticko-ateistickou ofenzívu? Zkoušíme to vlastními silami již nejméně 200 let – a nic…

Víra nám říká, že Bůh dopouští některé situace, ale vždycky pro naše dobro. Dopouští, aby ukázal, jak může zdegenerovat naše svoboda bez vztahu k Němu, tzn. když je odťata od kořene. Je to jakési „vtělení“ marnotratného syna z evangelia, který chce realizovat své krásné vize daleko od domu milosrdného Otce. A vždycky se vrací frustrovaný a zklamaný. A přitom to mělo být tak krásné, sám si měl rozhodovat o svém štěstí. Utopické vize vždycky končí ještě větším zotročením, a to i tehdy, když si někdo namlouvá, že okovy a řetězy, jimiž je spoután, jsou ozdoby na rukou. Vždycky to ale budou okovy a řetězy.

Máte pravdu, skutečně se neustále přesvědčujeme, že takové jevy jako ateismus a satanismus nelze přemoci vlastními silami pomocí rozumných argumentů. Tak to nefunguje. Naše rozumné argumenty jsou žel zesměšňované a současné ideologie působí proti zdravému rozumu. Jenže my jakožto lidé víry a důvěry v Boha objevujeme něco víc. Objevujeme, kde je naše síla. Je v Bohu a v Jeho Slovu. Jen díky tomu zvítězíme a proto se nemůžeme nechat odseknout od tohoto zdroje naší síly. O tom je totiž tento náš boj.

Pán Bůh zaplať za rozhovor.