Na evropském kontinentu bylo první krematorium otevřeno v roce 1876 v italském Miláně. Dalším bylo německé krematorium v durynském městě Gotha, otevřené o dva roky později. Právě v tomto prvním německém krematoriu zpopelnili v roce 1883 první Češku. I když na území rakousko-uherské monarchie byly kremace zakázány až do konce jejího trvání, v českých zemích vznikla už v roce 1899 Společnost pro spalování mrtvol a o 10 let později, v roce 1909, začal působit spolek Krematorium s podobným zaměřením. V roce 1914 uvedli čeští krajané v Chicagu do provozu První české národní krematorium a v roce 1917 byla dokončena „stavba krematoria v Liberci – prvního krematoria v Čechách.“¹

Pohřby žehem na českém území byly oficiálně povoleny až v roce 1919 přijetím kremačního zákona československým parlamentem, avšak první kremace lidských ostatků se uskutečnila v Liberci už „31. října 1918 a do oficiálního povolení pohřbu žehem proběhla zhruba stovka dalších.“²

V silně sekularizovaných českých zemích zapustilo kremační hnutí pevné kořeny. První krematorium v Praze na Olšanských hřbitovech vzniklo v roce 1921, později přibyla krematoria v Ostravě, Plzni a dalších městech. Katolické Slovensko však „trendu spalování zesnulých poměrně dlouho vzdorovalo, krematorium v Bratislavě bylo postaveno až koncem 60. let minulého století.“³

V posledních letech je právě Česká republika „vedle Švýcarska zemí s nejvyšším podílem kremací v Evropě, tímto způsobem jsou pohřbeny čtyři pětiny mrtvých. Ještě výjimečnější jsou ovšem Češi tím, že pohřbívání svých blízkých často nevěnují velkou pozornost.“⁴ Toto je alarmující skutečnost, která musí zabolet každého upřímně věřícího českého katolíka. Je totiž nutno říci, že kremace je v principu barbarským činem, který se uplatňoval v nekřesťanských náboženstvích, především u buddhistů a hinduistů. Pohřbívání mrtvých označuje za jeden ze skutků milosrdenství vůči bližnímu již Starý zákon. Vždyť i náš Pán Ježíš Kristus přijal lidské tělo a byl s ním po smrti uctivě pohřben do země.

V Evropě zakázal kremaci pod trestem smrti již franský král Karel Veliký v roce 785 a křesťanská Evropa respektovala tento zákaz přes 1000 let. Ke spalování zesnulých se však zcela výjimečně přistupovalo při hromadných katastrofách nebo epidemiích moru. Také padlí ve válkách byli výjimečně masově zpopelňováni.

V důsledku rozvoje průmyslu a výstavby hustě osídlených městských aglomerací koncem 19. a v průběhu 20. století však již nepostačovala dosavadní kapacita hřbitovů a absence vhodných ploch pro nové hroby se stala vážným problémem městské civilizace. V důsledku toho vznikl rostoucí tlak na křesťanské církve, aby oficiálně povolily kremace. Tomuto tlaku se nejprve podvolili protestanti, Katolická církev odolávala až do roku 1963, když papež Jan XXIII. instrukcí Piam et Constantem ze dne 8. května 1963 povolil kremaci, avšak jen v případech, při jejichž realizaci se nejednalo o projev úmyslu zpochybnit víru ve vzkříšení těla. Jenže, jak zdůrazňoval papež Jan XXIII., Katolická církev přesto jednoznačně upřednostňovala pohřbívání mrtvých do země.

Musíme však konstatovat, že jakkoli závažné byly důvody, které papeže Jana XXIII. přiměly k povolení kremací, bylo to velmi nešťastné rozhodnutí, které je v rozporu s katolickou naukou a způsobilo Katolické církvi velké škody. Až dnes, po několika desetiletích, vidíme rozsah této devastace katolického učení.

Rozsah mravní devastace ještě zvětšila skutečnost, že akt kremace nebyl v dokumentech Církve dostatečně právně ošetřen a nebyly přesně specifikovány důvody, na jejichž základě by bylo nutné upřednostnit kremaci před klasickým uložením tělesných pozůstatků nebožtíka do země. Proto docházelo k ignoraci papežské instrukce a často se kremace prováděly bez závažných důvodů. Navíc neexistovala ani specifická norma kanonického práva, která by se týkala uchovávání popela zesnulých po kremaci, takže docházelo k barbarským praktikám rozptylování popela zemřelých nebo jeho domácího uchovávání.

V zájmu nápravy neblahých poměrů vydala Kongregace pro nauku víry 15. srpna 2016 instrukci Ad resurgendum cum Christo, týkající se pohřbívání mrtvých a uchovávání popela v případě kremace. Instrukci představil na tiskové konferenci tehdejší prefekt Kongregace kardinál Gerhard Müller. Jak zdůraznil kardinál, „Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce. (CIC 1176, § 3).“

Důvodem vydání instrukce byl podle jeho vlastních slov rostoucí počet kremací v mnoha zemích a rozptylování popela nebo jeho uchovávání v domácím prostředí v příkrém rozporu s křesťanskou naukou. Jak uvedl mons. Gerhard Müller, „mrtvola není soukromý majetek příbuzných. Zemřelý člověk je Boží syn, je součástí Kristova těla a Božího lidu. Proto neexistují pouze soukromé obřady rozloučení se zesnulým, nýbrž veřejný církevní obřad. Myslím, že musíme překonat příliš individualistické myšlení, omezené na vlastní rodinu. Naše konkrétní rodina je součástí širší Boží rodiny.“⁵

Slova kardinála Müllera doplnil sekretář Mezinárodní teologické komise, P. Serge Thomas Bonino, O.P. Podle jeho slov je důležité respektovat i první podtitul instrukce, týkající se pohřbívání těl mrtvých, které se pojí s tajemstvím vzkříšení a zároveň zdůrazňuje křesťanské učení o důstojnosti lidského těla. Nedílnou součástí lidské bytosti je i materiální tělo, kterému křesťanství jako zjevené náboženství projevuje přiměřenou úctu. Církev zavrhuje reinkarnaci lidské duše do těla jiného člověka, i „znovustvoření ex nihilo“, ale zachovává si kontinuitu křesťanské nauky, hlásající, že v poslední den Všemohoucí vzkřísí právě to tělo, ve kterém žijeme a umíráme během našeho pozemského života. I proto křesťanský lid, který vede „sensus fidei“, uctívá relikvie svatých. Nevnímáme je jen jako památku, která je kdesi uložena, ale spojujeme ji s identitou světce, jehož tělo bylo kdysi chrámem Svatého Ducha a nyní očekává vzkříšení. Je všeobecně známo, že Všemohoucí je schopen všeho, takže dokáže i v případě těžké destrukce našeho fyzického těla, například v případě exploze či kremace, znovu utvořit naše materiální tělo a spojit ho s naší nesmrtelnou duší, která garantuje kontinuitu naší identity od okamžiku smrti až po vzkříšení. Přiměřenějším vyjádřením této kontinuity je však „pohřeb do země – pšeničné zrno odumírající v zemi – než kremace, která tělo surově ničí.“⁵

Bohužel, sekularizační válec nadále válcuje Katolickou církev a dne 12. prosince 2023 došlo k dalšímu posunu v oficiálním církevním výkladu možností manipulace s popelem zesnulých po pohřbu žehem. Je možné „zřídit posvátné místo ‘pro společné shromažďování a uchovávání popela pokřtěných zesnulých’, tedy společné místo, kam se vysype popel jednotlivých zesnulých. Potvrzuje to Dikasterium pro nauku víry v odpovědi na dvě otázky boloňského arcibiskupa Mattea Zuppiho týkající se tématu zesnulých věřících, kteří podstoupí kremaci. V druhé odpovědi se uvádí, že církevní autorita může zvážit a posoudit také žádost rodinných příslušníků o uložení ‘minimální části’ popela zesnulého na místě významném pro historii zemřelého.“⁶

Do budoucna se musí Katolická církev ve vztahu k problematice kremací řídit heslem: Jeden krok vpřed, dva kroky vzad. Jinými slovy to znamená nezvratný návrat k původnímu zavržení kremací jako nekřesťanského barbarství. Katolická církev musí hledat řešení alternativních způsobů pohřbívání mrtvých i v oblastech s akutním nedostatkem vhodných ploch pro nové hřbitovy. Mohlo by jít například o pohřbívání ve vhodných podzemních prostorách apod. I zde platí: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.