Rok 1944

V jedné francouzské vesnici vedli místní občané při skleničce vína bouřlivý hovor o rychlém odjezdu německých okupačních oddílů a o blížícím se konci války. V této emocemi nabité atmosféře někdo vyprávěl příběh o svém kamarádovi. Ten byl sice smyšlený, ale obsahoval tvrdá slova odsouzení. Odbojáři se o tom dozvěděli už druhý den. Pomluva – horlivě opakovaná – se bleskurychle šířila po okolí, takže po několika dnech byl nařčený kamarád nevinně uvězněn. Před soudem se octl jako svědek i pomlouvač, který poděšen vážností situace neměl odvahu odvolat svá nepravdivá slova, pronesená pod vlivem alkoholu. Naopak ze strachu všechno znovu potvrdil. Rozsudek zněl nemilosrdně: dvacet let žaláře.

Odsouzený byl zdrcen. Své manželce, která ho ve vězení navštěvovala, zakázal mluvit o Bohu a náboženství. Několik let později jeho jediný syn zahynul ve válce v Indočíně. Poté, utrápena nemocí a zármutkem, mu zemřela i manželka. Roku 1957 byl díky amnestii propuštěn z vězení. Vrátil se, ale jeho domov byl již několik měsíců opuštěn. Manželka mu zanechala dopis: „Vím, že nechceš, aby ti kdokoli mluvil o Bohu. Přesto tě prosím, aby ses z lásky ke mně vydal na pouť do Lurd, jak jsme to každoročně dělali, když jsme ještě byli spolu.“

„Otče náš“ v Massabielské jeskyni

Roku 1958 – u příležitosti 100. výročí lurdských zjevení – se rozhodl splnit manželčino přání. V Lurdech šel navštívit jeskyni zjevení. Když procházel kolem kohoutků s lurdskou vodou, jistá dívka mu podala naplněný kelímek. Překvapilo ho to, ale vodu přijal a vypil. U jeskyně kazatel právě hovořil o modlitbě „Otče náš“. Slova „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“ se poutníkovi bolestně zaryla do duše. Rychle opustil jeskyni. Aby se uklidnil, šel se podívat na čerstvě vybudovanou podzemní baziliku sv. Pia X. Opřel se utrápeně o zábradlí.

„Co vás tak trápí?“ zeptal se procházející kněz. Jeho srdce bylo až příliš naplněné bolestí, aby dokázal neodpovědět. Musel někomu vykřičet svůj příběh. „Teď jistě chápete, že to, co jsem prožil, není možné odpustit. Přijel jsem sem jen proto, abych splnil prosbu své ženy. Velice se mýlila, když doufala, že zde najdu lék na mou bolest.“ Kněz po dlouhém mlčení odpověděl: „Jménem vaší manželky vás prosím, zajděte ještě jednou k jeskyni.“

Odešel a udělal, jak mu kněz řekl. U jeskyně v něm všechny vzpomínky ožily. Najednou ho oslovila nějaká dívka. Byla to tatáž, co mu ráno podala kelímek s vodou. „Vypadáte nyní již lépe,“ sdělila mu, „ráno jsem na vaší tváři viděla takové utrpení, že jsem v duchu řekla Panně Marii, že chci změnit úmysl své pouti, že ji chci obětovat za vás. Řeknu vám, proč jsem přijela do Lurd. Můj otec umírá, ale neprosím o uzdravení. On umírá v obrovských výčitkách. Nepravdivým svědectvím způsobil, že jeden z jeho kamarádů byl odsouzen k dvaceti letům vězení.“

„Ten odsouzenec jsem já!“ vzkřikl celý rozrušený. Dívka se polekala. Nevěděla, co má udělat. Chtěla odejít. Zastavil ji. „Prosím tě, neodcházej. Nejsem schopen mu to říci, ale ty se u něho mým jménem pomodli celý Otčenáš.“ Po chvíli však se v něm něco zlomilo a již klidným hlasem řekl: „Víš co, pojedu s tebou. Asi bude lepší, když odpuštění tvému otci vyslovím sám. On potřebuje útěchu mnohem víc, vždyť svým činem ukřivdil více sobě než mně.“