Alexis Carrel, laureát Nobelovy ceny za medicínu (1912), se rozhodl odhodit korzet ateismu, který ho zotročoval, když v Lurdech na vlastní oči spatřil zázrak uzdravení své pacientky, která umírala na tuberkulózu pobřišnice. Po svém obrácení pochopil, jak aktuální jsou texty Písma sv.: „Už od přirozenosti byli pošetilí lidé, jež tížila neznalost Boha…“ (Mdr 13,1).

A. Carrel se narodil r. 1873 v bohaté rodině v městečku Sainte Foy u Lyonu. V pěti letech mu zemřel otec. Matka byla hluboce věřící, Alexis vystudoval jezuitské gymnázium a potom lékařskou fakultu v Lyonu. Stal se proslulým chirurgem, vyučoval i na univerzitě, avšak ztratil víru. Pod vlivem ateistických filozofů nabyl přesvědčení, že Bůh je pouhým výtvorem lidského vědomí. V květnu r. 1903 byl požádán, aby jako lékař doprovázel pouť nemocných do Lurd. Mezi nimi se nacházela i 21letá Marie Baillyová v posledním stadiu tuberkulózy pobřišnice. Carrel ji vyšetřil a konstatoval, že možnost uzdravení tady vůbec neexistuje, naopak smrt lze očekávat každou chvíli. Marie se nemohla posadit, plivala krev, často zvracela, její břicho bylo opuchlé. Carrel dal nemocné injekci morfia, aby zmírnil její utrpení. Při jízdě vlakem do Lurd mu kněz, doprovázející výpravu, vykládal o četných zázračných uzdraveních, která se na tomto místě odehrávají.

Mezi poutníky byl i jeden Carrelův kolega ze studií, věřící muž, jenž jako dobrovolník sloužil nemocným. Ten mu vyprávěl o Petru de Rudderovi, na něhož padl strom a úplně mu rozdrtil kosti na nohou. Dolní část nohou visela jako cár. Trvalo to již 8 roků, nikdo z lékařů si s tím nevěděl rady. Až 7. dubna r. 1875 obdržel Peter milost okamžitého uzdravení v jedné vlámské kapličce, zasvěcené Matce Boží z Lurd. Tento zázrak byl zdokumentován rentgenovými snímky. Carrel přiznal, že se jedná o tajemství, ale nutno prý si zachovat zdravou skepsi. „Kdyby existoval Bůh, tak zázraky jsou možné, protože však Bůh neexistuje, tak vědecké bádání vysvětlí nakonec i tyto případy…“ filozofoval Carrel. Ukázal na Marii Baillyovou a řekl: „Jestli se toto děvče úplně uzdraví, byl by to opravdový zázrak. Tehdy bych uvěřil a stal se mnichem.“

Zázračné uzdravení

Ještě předtím, než se Carrel vypravil s nemocnými do Lurd, znovu důkladně vyšetřil Marii Baillyovou. Konstatoval předsmrtnou agónii a odmítl dát souhlas k její cestě do Lurd. Obměkčily ho teprve prosby její ošetřovatelky, která řekla, že by bylo kruté odepřít této nemocné její vroucí touhu navštívit před smrtí Lurdy, což chtěla obětovat za obrácení svého nevěřícího bratrance novináře. Marii v Lurdech ani neponořili do vody, pouze ji před jeskyní zjevení pokropili vodou z pramene. Vypadala hrozně. Tělo, přikryté dekou, bylo jen kost a kůže, břicho se vzdouvalo nahoru, tvář mrtvolně zsinalá. Když Alexis pohlédl na toto umírající děvče, byl dojat, a ač ateista, začal se náhle úplně spontánně modlit: „Svatá Panno, jak rád bych uvěřil, jako všichni tito nešťastníci, že tento zázračný pramen není pouhým výtvorem naší představivosti! Uzdrav toto ubohé děvče, neboť příliš mnoho vytrpělo. Dej mu život a mně víru. Jestli se tato dívka uzdraví, což se zdá být absurdní, učiň, abych mohl uvěřit.“

Začala pobožnost. Kněz všechny vyzval, aby v prosebném gestu vznesli své ruce nahoru a prosili o uzdravení z nejnebezpečnější nemoci ducha, která vede ke ztrátě věčného života. Tou je odmítnutí Boha a zalíbení ve hříchu. Potom vybídl k modlitbě za uzdravení různých chorob těla s tím, aby se všichni podřídili Boží vůli. Dr. Carrel pohlédl na Marii, ležící na nosítkách, a zpozoroval, že z její tváře mizí zsinalé skvrny a líčka se začínají červenat. Nevěřil vlastním očím. Tep i dech Marie se zklidnily, opuchlé břicho se vracelo do normálního stavu. Když se Carrel Marie zeptal: „Jak se cítíš?“, dostal neočekávanou odpověď: „Cítím, že jsem uzdravená.“ Marie vypila sklenici mléka a sama se posadila. Carrel překvapením oněměl. Stalo se cosi nepochopitelného: Byl očitým svědkem okamžitého, zázračného uzdravení umírající dívky. Ihned to oznámil v tamním lékařském centru pro zkoumání případů uzdravení a spěchal do hotelu, aby Marii vyšetřil. Přitom viděl mnoho nemocných, kteří nebyli uzdraveni a dále trpěli, sžíráni rakovinou a jinými chorobami, ale jejich tváře zářily tajemným štěstím. Carrel ještě tenkrát nechápal, že se jedná o znamení jejich duchovního uzdravení, smíření s Boží vůlí a obětování svého utrpení Bohu za spásu světa. Když Carrel vstoupil do Mariina pokoje, málem padl na zem překvapením. Dívka seděla, usmívala se a řekla: „Pane doktore, jsem úplně zdravá.“ To konstatoval nejen dr. Carrel, ale i další dva lékaři, které přivolal pro „kontrolu“. Neměli pochyb, že byli svědky velkého zázraku.

Obrácení

Zázrak, jehož byl Carrel svědkem, znamenal pro něho duchovní a intelektuální otřes. Uvědomil si totiž reálnou existenci skutečnosti, která se vymyká smyslovému poznání. S velkou pokorou se začal modlit k Nejsvětější Matce: „Na můj nedostatek víry jsi odpověděla neobvyklým zázrakem. Nejsem schopen pochopit, co se stalo s nemocnou, a zbavit se pochybností. Ale mou největší touhou je uvěřit bez jakékoliv diskuse a kritiky.“ To, co Carrel považoval za absurdní, se nyní stalo faktem. Byl to zlomový okamžik v jeho životě. Poznal, že největším pokladem pro člověka je víra v Boha, který se v Ježíši Kristu stal opravdovým člověkem, a víra v největší zázrak, jakým je Kristovo Zmrtvýchvstání. O dar víry je nutno denně se modlit. Carrel uvěřil v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, uvěřil, že Ježíš je Bohem, druhou Osobou Nejsvětější Trojice, že vstal z mrtvých a je přítomen v Katolické církvi, že učí, uzdravuje a osvobozuje z otroctví hříchu všechny, kteří ve svátosti pokání přijímají dar jeho milosrdenství. Carrel napsal: „Věřím všemu, co Katolická církev učí, a nemám s tím nejmenší problém, protože nenacházím žádný rozpor mezi vědeckými fakty a církevní naukou.“ A v jeho poznámkách byla nalezena následující modlitba: „Pane, řiď můj život, neboť jsem ponořen do temnot. Bože můj, jak lituji, že jsem ze života ničemu neporozuměl a chtěl pochopit věci, které se člověk marně snaží pochopit. Život netkví v pochopení, ale v lásce, v pomoci druhým, v modlitbě, v práci. Ó, můj Bože, pomoz mi, aby už nebylo pozdě!“

Když si Carrel prohlížel v lurdském lékařském centru seznamy zázračných uzdravení, našel tam jména svých známých kolegů-lékařů, kteří doprovázeli výpravy nemocných. Ti se ale báli veřejně přiznat, že byli v Lurdech, neboť média šířila propagandu, že to, co se tam děje, je podvodem kléru. I pro dr. Carrela se přítomnost v Lurdech mohla stát překážkou kariéry, on však byl rozhodnut svědčit o poznané pravdě bez ohledu na následky. Ihned po návratu podepsal lékařskou zprávu o okamžitém uzdravení 21leté Marie Baillyové a psal o tom články v místním tisku. Okamžitě byl napaden antiklerikálními politiky a univerzitními profesory. Představení mu oznámili, že po zveřejnění článku o Lurdech není pro něho místo na univerzitě, leda by to všechno veřejně odvolal. Dr. Carrel byl ale nekompromisní a raději se rozhodl skoncovat se svojí vědeckou kariérou než se zpronevěřit pravdě.

Emigrace

Carrel byl propuštěn z univerzity. Za několik měsíců odjel do Kanady a nakonec přesídlil do New Yorku v USA, kde se brzy stal uznávaným odborníkem na techniky operací. R. 1912 mu byla udělena Nobelova cena za medicínu. Stále jezdil do Lurd. Tam se již v r. 1910 seznámil s dobrovolnou sanitářkou, 35letou paní de la Meyrie, vdovou, která se stala jeho chotí. Zemřel r. 1944 v Paříži, kam se přestěhoval z USA, když odešel do penze. Jeho kniha „Člověk, tvor neznámý“ se stala světovým bestsellerem. Svou poslední knihu, napsanou krátce před smrtí, věnoval Carrel modlitbě. V ní mj. říká: „Zvyk pravidelné modlitby vtiskuje trvalou pečeť naší činnosti a našemu chování. Člověk začíná vidět sebe samého a omyly, v nichž vězí. Začíná se stydět za svoji sebelásku, prázdnotu své zatvrzelosti, bezcílnost svých chtíčů, malichernost svých úsilí a nepokojů. Modlitba v něm rozvíjí smysl pro morální zodpovědnost a pokoru ducha. Tak začíná pouť člověka k Prameni milosti.“

Alexis Carrel to všechno sám prožil. Díky lurdskému zázraku, jehož byl očitým svědkem, poznal nesmyslnost ateismu. Nekompromisnost při hledání pravdy a vědecká poctivost mu umožnily uvěřit v Ježíše Krista a pohlédnout na sebe Jeho očima. Každému člověku Bůh dává čitelná znamení, aby se obrátil a přijal dar spásy, někdy jsou to přímo zázračné události. Člověk ale zůstává svobodným, má možnost vždycky říci Bohu „ne“. Ve chvíli soukromého soudu po smrti se ale nebude moci vymlouvat, pokud vědomě a dobrovolně odmítl milost víry a dar věčného života. Dr. Carrel zvolil správně, dal se přesvědčit fakty, které poskytl sám Bůh.