Biskup Robert Mutsaerts je pomocným biskupem holandské diecéze Hertogenbosch. Jeho názory na současný stav Katolické církve jsou naprosto nekonvenční a v duchu pravověrnosti, jak nejnověji ukazuje jeho prohlášení ke znovuotevření pařížské katedrály Notre Dame, zničené předtím, jak známo, požárem.

Mons. Mutsaerts se mimo jiné ptá, proč vlastně lidé v posledních 60 letech vystupují z Církve. Odpovídá: „Protože Církev je nechala na holičkách (pozn. překl.: tím má na mysli nikoli Církev jako mystické Tělo Kristovo, ale církevní hierarchii). Církev uváděla své věřící do omylu. Ano, Církev říká, že my se zasazujeme o životní prostředí, o změnu klimatu, o různorodost, o chudé a podobně. A na to klademe větší důraz než na důstojnou liturgii, posvátno, povolání lidí ke svatosti, na výzvy k obrácení a na to, aby spása duší stála na prvním místě. Zapomíná se, že právě toto je tím, co dává člověku potřebnou výživu ducha, aby mohl účinně konat skutky milosrdenství. Matka Tereza, Peerke Donders (pozn. překl.: holandský misionář malomocných v 19. stol.), sv. František nebo P. Damien Deveuster by nikdy své poslání nenaplnili, kdyby se neposilovali svátostmi, modlitbou, eucharistickou úctou a růžencem – a místo toho se spoléhali pouze na politiku a její instituce.

Od 60. let minulého století prezentuje Církev víru směšně, nejde k jádru věci a nekoriguje své vlastní výstřelky. Pohleďte jen na deformaci liturgie, která je dnes na denním pořádku. Já například jsem téměř pravidelně při udělování svátosti biřmování terorizován pěveckým sborem, který zpívá ohlušující ryze světské šlágry zcela odporující katolické nauce, třeba k obětování píseň ‚Noc náleží těm, kteří se milují‘ apod. Na konci mše mi bylo jasné: tyto biřmovance už nikdo v kostele neuvidí. Při jedné biřmovací mši v diecézi Nijmegen zase odmítl farář podat jednomu biřmovanci Tělo Páně, poněvadž chtěl přijímat pouze do úst. Dnes se stále napadá tzv. klerikalismus. Není snad právě toto jeho nejviditelnější projev? Tento farář si stanovil svá vlastní pravidla a vnucuje je věřícím!“

Biskup dále pokračuje: „Toto je problém Církve od doby II. vatikánského koncilu. Církev neučí to, co učí Evangelium. Máme strach hlásat katolický pohled. Který farář dnes mluví o spáse duší nebo o odpuštění hříchů? Raději se od toho distancujeme. Raději se omlouváme za svého kněžského kolegu, jenž stál před potratovou klinikou a modlil se. Raději podporujeme vedení jisté katolické školy, které zakázalo jedněm řeholním sestrám vstup do budovy, protože hlásají, že existují pouze dvě pohlaví: muž a žena. Divíte se potom, že Církev vymírá? Kde my vlastně stojíme? Papež chce zakázat tradiční mši sv. v Chartres a v Notre Dame v Paříži, ale současně zařadil do programu Milostivého roku 2025 také pouť osob LGBT. Velice usilujeme o svobodu a štěstí, ale v praxi to vede k frustraci a nespokojenosti. Co potřebujeme, to jsou normy a hodnoty. Kde je vezmeme? Normy a hodnoty, které platí pro každého a v každé době. Ano, existuje pravda, jež platí pro všechny. A můžeme ji poznat. Už Sokrates, Platon a Aristoteles to věděli. Tento přirozený zákon má svůj nadpřirozený původ, o němž sekulární svět nic neví.“

Biskup se potom ptá: „Co se stalo po II. vatikánském koncilu? Byl zahájen dialog se světem. To není nic nerozumného. Jenže jakým způsobem byl tento dialog veden? Pravdu katolické víry jsme dali raději do závorek, aby tento dialog s modernou byl úspěšný. To vedlo k tomu, že jsme plně přijali hodnoty tohoto sekulárního světa. Církev se stala tak háklivá na to, aby světu demonstrovala svůj význam, až zcela ztratila svoji identitu. Dospěla k závěru, že Duch Svatý je v sekulární společnosti stejně silný nebo dokonce ještě silnější, než v Církvi samotné. Došlo to až tak daleko, že se nadčasové pravdy relativizovaly, někdy dokonce přímo popřely. Tak např. netělesný porod Panny Marie byl prohlášen za fantazii tomistů a dalších zastaralých teologů. To vedlo ke zcela horizontálnímu výkladu Evangelia. Metafyzika byla hozena přes palubu, těžištěm se stalo výlučně společenství. Výsledkem je zploštělá liturgie, v níž není žádné místo pro hřích a jeho odpuštění. Hřích byl sveden na jiné: na struktury, které se musí změnit. Z ´mea culpa´se stala ‚tua culpa‘, neboť já jsem dobrý, to není má vina, to je hřích druhých, těch, kdo vytvářejí struktury. Posvátno již nikde není vidět. Víra v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii se již nepředává. Eucharistie se stala pouhým symbolem, ničím víc. Přítomnost Krista je v nás, nikoli v chlebu a víně. Eucharistie degradovala na hostinu. Všichni jsou zváni, aby přijímali, třeba i v džínách. Samozřejmě ne vkleče a do úst, vždyť je to jenom symbol. I těžcí hříšníci mohou. Cožpak Ježíš neseděl u stolu právě s hříšníky? Ne, ne, při poslední večeři byli přítomni pouze apoštolé. Ježíš spojil tuto poslední večeři výslovně s obětí na kříži následující den.“

Biskup Mutsaerts se též dotýká církevního mainstreamu: „Dnes slyšíme od naší reprezentace především řeči o sociální spravedlnosti, o činnosti. Ano, hlavně činnost. Vystupujeme proti diskriminaci a rasismu a podílíme se na debatě o změně klimatu. Jsme samozřejmě inkluzivní a různorodí a vyvěšujeme duhové vlajky. Samozřejmě ale nemluvíme o potratech, eutanazii a mrzačení se transgenderových osob. Rozdíl mezi svatým a profánním zcela zmizel.

Toto vycítili především mladí lidé. Když liturgie je pouze shromážděním společenství bez jakékoliv nadpřirozené vazby, když se nepožaduje, aby lidé změnili a nově uspořádali svůj život, když hřích je zakázaným slovem, co potom uděláte? Mladí lidé hledají odpověď na tuto otázku. Chtějí dobrou liturgii, jasnost a teplo. A Církev toto má. Je schopná dát jim rozumné odpovědi na jejich otázky. Církev musí znovu zdůraznit, že to svaté náleží jinému, vyššímu řádu. Proto existují posvátná místa, svatá liturgie a posvěcené budovy, které slouží jedině a pouze adoraci a zbožnosti. Proto musíme v liturgii odlišit svatou řeč od každodenní. Nadto když se toto nadpřirozené ignoruje, utrpí tím i ta přirozená stránka věci, která sklouzne do plytkosti a bezobsažnosti. Plytká liturgie je pouze špatným divadelním kusem s druhořadým scénáristou a stejně druhořadými herci. Žádný div, že mladé lidi, kteří hladoví po smyslu života, odpuštění a pravdě, vůbec nezajímají dokumenty Laudato Si‘, Fiducia Supplicans nebo synodalita. Farnosti a biskupství, které kladou důraz na toto, mladé lidi vůbec nepřitahují. Naopak farnosti, kde se ještě zachovává tradice, kde mše svatá ještě je mší svatou, kde to sakrální stojí v popředí, kde se liturgie jasně odděluje od profánního světa, mají dostatek mladých lidí, protože ti objevují skutečnosti, o nichž nevěděli, neboť se jim dosud o nich neřeklo. Jsou to krása, pravda a svatost až k sebeobětování. Ano, farnosti, v nichž je nabízena svatá zpověď a modlí se sv. růženec, přitahují. Tam vidím také mladé rodiny, tam vidím budoucnost Církve.“

Zdroj: Ćlánek „Weihbischof Mutsaerts: Notre Dame und die Zukunft der Kirche…“ in www.kath.net 10. 1. 2025