Komunisticko-zednářská diktatura v této zemi smutně proslula ve 20. letech stejnými bestialitami, jakých se dopouštěl sovětský režim v Rusku. Přesto se lze ze současných mainstreamových médií „dozvědět“, že krveprolití ve skutečnosti způsobili „primitivní katoličtí fanatici“. Jaká je pravda?

Nestabilní politická situace v Mexiku vedla k častému střídání vlád prezidentů-diktátorů, z nichž někteří se chovali k Církvi nepřátelsky, jiní přátelsky. R. 1913 provedl státní převrat Venustiano Carranza, který začal pronásledovat Církev. Když nakonec svůj protikatolický boj zmírnil, svrhl jej generál Alvaro Obregon, prezident Mexika v letech 1920–4 a velký pronásledovatel katolíků. Obregona vystřídal Plutarco Calles, jenž se netajil, že je velmistrem zednářské lóže Hélios a zároveň vyznavačem nauky Lenina a Trockého a obdivovatelem sovětského systému.

Calles své předchůdce předčil v pronásledování Církve nevšední surovostí a sadismem. Hned r. 1924 vláda zakázala všechny katolické školy a noviny, rozpustila řehole a katolické spolky a zestátnila veškerá církevní charitativní zařízení. Církev se nejprve chtěla v pokoji a míru dohodnout s vládou. Když režim odmítl ustoupit od svého programu zničit víru Ježíše Krista, vyzvali katolické laické organizace se souhlasem biskupů obyvatelstvo k bojkotu všech zařízení a institucí, které se podílely na protikatolické kampani: věřící katolíci neměli dle těchto plánů vůbec nakupovat v trafikách a knihkupectvích, protože se tam prodávaly protikatolické časopisy a knihy, neměli chodit do kin a divadel, neboť se tam hrály protináboženské filmy a dramata.

Režim ale vystupňoval svůj teror. Katoličtí studenti, kteří stáli v čele těchto nenásilných akcí odporu, byli pozatýkání a odvlečeni do vězení. Krátce nato byly zrušeny všechny kněžské semináře. Papež Pius XI. reagoval proti Callesovu teroru r. 1926 encyklikou „Iniquis afflictisque“, v níž napsal: „Věřící katolíci jsou zbaveni všech veřejných a politických práv, což znamená jejich zařazení do skupiny zločinců a duševně chorých…“ Callesova ústava podle sovětského vzoru zakazovala pod trestem mnoha let vězení výuku náboženství i v soukromých domech, ateismus se stal oficiální ideologií. Když mexický arcibiskup protestoval, byl s ním zahájen proces pro vlastizradu. Calles se pokusil odtrhnout mexickou církev od jednoty se Svatým stolcem vyhlášením tzv. „Národní církve“, do jejíhož čela jmenoval odpadlého kněze Joacquina Pereze, nicméně tento pokus ztroskotal pro zásadní odpor mexického katolického obyvatelstva.

V některých státech Mexické unie byl katolický kult postaven zcela mimo zákon a tam, kde ho ještě úřady tolerovaly, bylo často nebezpečno chodit v neděli na mši sv. Tajní policisté si libovali v bestiální kratochvíli, že přijeli autem k vytypovanému kostelu, když právě končila bohoslužba, a postříleli všechny věřící bez ohledu na věk a pohlaví, kteří právě odtud vycházeli. Jako posledního zabili kněze. Policie i lůza kněze a řeholníky beztrestně usmrcovaly na ulicích i za bílého dne revolverem, dýkou nebo sekyrou. Papež Pius XI. ve zmíněné encyklice oplakává kněze a věřící, kteří „podstoupili ukrutnou smrt na mnoha ulicích a veřejných místech, často na prazích kostelů…“. O šest let později vydává tento papež novou encykliku „Acerba animi“, v níž konstatuje, že pronásledování katolíků v Mexiku dále trvá a „v ničem se neliší od pronásledování Církve v Rusku…“. Téhož roku vatikánský deník L´Osservatore Romano napsal: „Komunismus ve spojení se zednářstvím nese hlavní odpovědnost za pronásledování katolíků v Mexiku.“ Pius XI. za této situace udělil mexickým biskupům, z nichž značná část pobývala ve vězení, povolení světit své nástupce bez souhlasu Sv. stolce, neboť kontakt s Vatikánem byl nemožný. To vešlo ve známost jako tzv. „mexické fakulty“.

Stejně jako v sovětském Rusku a ve Francii za revoluce let 1789–99 byl i mexický protikřesťanský teror doprovázen rouhačskými slavnostmi. Oblíbenými se staly masopustní karnevaly, při nichž kráčeli účastníci posměšně v mnišských kutnách spolu s prostitutkami a zpívali nemravné odrhovačky. Takových akcí se ráda účastnila i Callesova dcera, pokaždé ověšena drahocennými šperky, zatímco lid hladověl a mnozí občané na následky hladu umírali. Bývalý prezident generál Obregon se dokonce pokoušel vyhodit do povětří nejcennější poklad mexického lidu – obraz Panny Marie Guadalupské, který, jak známo, nebyl namalován lidskou rukou. Poslal Matce Boží obrovskou kytici, v níž byla umístěna puma. Tento blasfemický zločin se díky Bohu nepodařil.

Mexičtí katoličtí venkované povstali nakonec na obranu víry se zbraní v ruce, podobně jako za Francouzské revoluce katolíci ve Vendée. Inspiraci jim poskytla encyklika Pia XI. „Quas Primas“, jež zaváděla svátek Ježíše Krista Krále. Prostí vesničané pochopili, že království satana, které ztělesňuje komunisticko-zednářský Callesův režim, je nutno svrhnout a nastolit království Kristovo. Jejich vojsko, i když nedostatečně vyzbrojené, přesto dosáhlo určitých úspěchů, takže Calles byl nucen s nimi vyjednávat prostřednictvím mexického episkopátu. Slíbil, že když povstalci zvaní „cristeros“ (Kristovci) složí zbraně, vrátí katolíkům náboženskou svobodu. Tímto slibem se nechali uchlácholit nejen mexičtí biskupové, nýbrž i Vatikán. Vyzvali cristeros, aby vyhověli Callesovu požadavku. Ti tak učinili, věrolomný a křivopřísežný Calles však dal bez jakýchkoliv skrupulí přes 5 tisíc jejich mužů hromadně postřílet.

Akce světových organizací na obranu lidských práv proti Callesovu pronásledování byly naprosto nedostatečné, zatímco proti věznění italských nebo maďarských komunistů se zvedaly laviny protestů. Otřesný a odsouzeníhodný byl též postoj amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. R. 1935 mu americký katolický Svaz Kolumbových rytířů napsal dopis, kde předložil důkazy o střílení katolíků spolu s kněžími na schodech kostelů a požadoval vypovězení diplomatických styků s Mexikem a vojenskou intervenci na obranu mexických katolíků. Tentýž postulát vznesl v kongresu USA také senátor William Borah, věřící katolík. Roosevelt nereagoval. Když se na něho obrátila skupina kongresmanů s tím samým požadavkem, odpověděl kategoricky, že „USA zůstanou v této věci neutrální“. Chování prezidenta nepřekvapuje, když si uvědomíme, že byl zednářem vysokého stupně zasvěcení. Zednář Calles mu byl proto bližší než katolíci. USA nehnuly ve prospěch vražděných mexických katolíků ani prstem, stejně tak Společnost národů se sídlem v Ženevě, která se Mexikem vůbec nezabývala. Není divu, byla rovněž řízena svobodnými zednáři.

Celkový počet obětí Callesova pronásledování katolíků je odhadován na půl milionu osob. Umírali převážně kulkou z pušky nebo z pistole a před smrtí volali: „Ať žije Kristus Král!“ Mnohým z nich se dostalo cti oltáře, nejznámější jsou jezuita P. Miguel Pro, popravený r. 1927 na základě vykonstruovaného a vylhaného obvinění z účasti na atentátu na generála Obregona, a 15letý chlapec José Sanchéz del Rio.

Teprve r. 1938 za prezidenta Lazara Cárdenase byla poskytnuta Církvi formální svoboda, ale s těžkými administrativními omezeními. Výuka náboženství na školách zůstala nadále zakázána, katolíkům se ale povolovaly církevní školy a v omezené míře i náboženský tisk. Kněží ale nemohli chodit na ulici v hábitu a termíny „Bůh“, „Ježíš Kristus“ apod. se nesměly na veřejnosti používat. To vše trvalo až do 90. let 20. stol.

Současná zednáři řízená média opakují lži Callesova režimu, že cristeros vraždili nevinné lidi, prý zapálili osobní vlak se stovkami cestujících a nechali je v něm uhořet apod. Pravda je taková, že cristeros opravdu v jedné horské vesnici zničili ohněm vlak, neboť dostali zprávu, že na konečné stanici nebude nabírat na zpáteční jízdu civilní cestující, ale vládní vojáky. Než však soupravu zapálili, přinutili všechny pasažéry i posádku vystoupit, takže nezahynul ani jeden člověk.

Mexičtí cristeros a jejich odhodlaný boj na obranu katolické víry patří k jedněm z nejsvětlejších stránek dějin Církve. Priorita víry v životě katolíků před všemi ostatními hodnotami je tím, co potřebuje i současná církev zmítající se v bludech, kdy modernistická tzv. novocírkev parazituje na pravé vinici Kristově a klade katolíkům před oči hodnoty tohoto světa místo hodnot Božích a nadpřirozených.

Literatura:

• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959, str. 512
• Fischer Paul: Szatan jest ich bogiem, Poznań 1995
• Groppe Lothar: P. Michael Pro SJ, Praha 1992
• Lennhof Eugen: Die Freimaurerlexikon, Wien 1932, heslo „Calles“
• Tyrmand Leopold: Cywilizacja komunizmu, Warszawa 1992 aj.