21. prosince proběhla v kostele sv. Salvátora v Praze vzpomínková akce u příležitosti 1. výročí masakru na pražské filozofické fakultě r. 2023, kdy terorista střílel do studentů. V tomto chrámu je správcem a zároveň duchovním vůdcem akademické mládeže mediálně známý mons. prof. dr. Tomáš Halík, který v proslovu na tomto shromáždění mimo jiné řekl:

„Moderní doba zapomněla ke své škodě mnohé hojivé a smiřující rituály truchlení. V židovské tradici je ´jahrzeit´, bohoslužba v den prvního výročí smrti, časem symbolického ukončení procesu truchlení. Jednou musíme své drahé propustit, dát jim svobodu odejít.

To neznamená na ně zapomenout.

Znamená to vnímat, že jsou přítomni v našich životech jiným způsobem.

Filozof Edmund Husserl napsal: ‚Ti, které jsme milovali, vlastně neumírají. Cítíme, jak se nám dívají přes rameno, zda schvalují nebo neschvalují naše jednání.‘

Život lidských bytostí není materiální předmět, který je možné odložit do koše nebytí a zapomnění. Ti, kteří náš předešli, žijí v naší paměti.

Víra k tomu dodává něco víc: naději, že každý z nás je stále a navěky ukládán do oné všeobsáhlé paměti bytí, které říkáme Bůh.

Důvěra v tuto nezrušitelnou paměť nám říká, že smrt není bůh, není všemocná, a proto nemůže mít poslední slovo. Z knihy, z níž se po staletí čte na tomto místě, připomínám verš z Písně písní, že lásku nemohou odnést ani vody potopy, že ji nemůže zničit ani smrt.“

Prof. Halík krátce předtím ujišťuje, že se nechce uchýlit k laciným frázím. Zapomněl však, že to, co řekl, jak je zaznamenáno v magazínu www.christnet.eu, patří k nejbanálnějším frázím, které znám. Co jenom jsem se jich naposlouchal za minulého režimu na kremacích mých nevěřících příbuzných nebo spolupracovníků! Zesnulý nezemřel, žije dále v naší paměti – to byl tenkrát téměř povinný pohřební slogan! Jestliže se k němu uchyluje i katolický kněz (ačkoliv o Halíkově kněžském svěcení existují vážné pochybnosti, srvn. níže) reprezentující Církev, pak je to přímo skandál.

Mons. Halík se ve svém projevu ani jednou nezmínil o nesmrtelnosti lidské duše, což je pátá základní pravda katolického katechismu. Zesnulí žijí pouze „v naší paměti“. To ovšem logicky znamená, že reálně, fakticky, nežijí vůbec. Jenom ti pozůstalí na ně vzpomínají. Od katolického kněze bychom ale právem očekávali, že zvláště před nevěřícím publikem nezapře víru a ve vší jemnosti a taktu upozorní, že naši zesnulí nejsou mrtví, tj. jíž neexistující, ale žijí dále ve formě nesmrtelných duší s rozumem, svobodnou vůlí a kontinuitou vlastního „já“ ve vztahu k ukončenému pozemskému životu. Jestliže Halík nic z toho v promluvě nevzpomenul, potom máme plné právo se ptát, zda vůbec věří v nesmrtelnost lidské duše po skončení fyzického života člověka.

Halík dále ve své řeči uvedl, že zemřelí nejsou přítomni pouze v našich pamětech, ale také uloženi v jakési „všeobsáhlé paměti bytí, které říkáme Bůh“. To je ovšem ještě těžší kalibr. Cožpak Bůh je pouze nějaká „všeobsáhlá paměť bytí“? Takový výrok je přinejmenším totálně zmatený a hlavně – nepřímo popírající, že Bůh je Osobní s nejvyšším rozumem a maximální svobodnou vůlí. Halík místo toho sugeruje, že Bůh není ani vlastní bytí, zatímco katolická nauka učí o Bohu jako o veškeré plnosti bytí (sv. Tomáš Akvinský). Bůh podle Halíka je pouze jakousi „všeobsáhlou pamětí“ tohoto bytí, tudíž pouze jeho vlastností, čili nikoli samostatnou transcendentní Bytostí s rozumem a svobodnou vůlí. Takové pojetí je přijatelné i pro ateisty: neosobní bůh, pouze jakýsi neživotný princip. Tak učil ve starověku řecký filozof Anaximandros: existuje prý jakási neživotná pralátka, z níž veškerý svět pochází. Je tedy Halík věřícím, nebo ateistou?

T. Halík ve světle faktů

S Tomášem Halíkem se osobně znám, dnes stojíme proti sobě jako ostří názoroví odpůrci. Někdy koncem 80. let ho přivedl do naší skupiny katolického disentu P. dr. Oto Mádr. V 90. letech se ale stal jeho neúprosným kritikem, vytýkal mu narcismus a netoleranci. Zesnulý P. Mádr byl jako morální teolog modernistou odmítajícím encykliku Pavla VI. Humanae Vitae, proto jsme později přestali spolupracovat. Přesto však ho pokládám za úctyhodnou osobnost, neboť jako vězeň 50. let prokázal svoji statečnost a věrnost Kristu. O Halíkovi naproti tomu nemohu konstatovat nic jiného, než pravý opak.

Především jsou zarážející jeho evidentní lži. Nebudu se zabývat jeho údajnými podvody s akademickými tituly, na něž upozornili v internetových Parlamentních Listech i jinde jeho odpůrci doc. Otakar Jelínek a dr. Daniel Solis, proti nimž Halík postavil jako argument výroky univerzitních funkcionářů vyznívající v jeho prospěch. Není to ani nutné, protože Halíka je snadné usvědčit z jiných evidentních lží, když píše o své „disidentské“ minulosti a o tom, jak prý byl za komunismu „pronásledován“.

Tvrdí ve svých spisech i přednáškách, že r. 1967 konvertoval ke Katolické církvi a stal se přesvědčeným katolíkem. Jak se s tím ale srovnává, že r. 1972, tedy v čase tvrdé komunistické tzv. normalizace, kdy mnozí z katolických intelektuálů včetně mojí maličkosti byli pro své náboženské přesvědčení vyhozeni ze zaměstnání, Halík píše svou doktorskou práci na katedře sociologie s názvem „Křesťanství jako utopie“? Tento název si vypůjčil od modernistického teologa Hanse Ursa von Balthasara.

Každému, kdo prožil tuto dobu, muselo být jasné, že pokud chtěl získat doktorát na ideologické téma, nemohl psát dizertaci z katolických pozic. Aby mu práci vůbec umožnili obhájit, tak naopak musel vystupovat jako vyznavač marxisticko-leninského materialismu, který byl prohlášen za tzv. „vědecký světový názor“. Halík, jenž práci obhájil, to také udělal. Jestliže se brání proti doc. Jelínkovi tím, že jeho dizertaci nečetl, tak o mně to říci nemůže. Já ji četl – a to podrobně. Realita je taková, jak jsem očekával, nemohla být ani jiná. Halík ve své práci, i když se vyjadřuje ve složitých a nezasvěcenému čtenáři těžko srozumitelných větách, jasně předpokládá, že marx-leninská ideologie je jediná správná. Jí se ale blíží – a proto je prý třeba, aby marxisté si tohoto pozitivního faktu více všímali – heretické směry v křesťanství od starověku až po současnost (mezi „heretiky“ řadí absurdně i některé katolické světce, např. Františka z Assisi), v dnešní době především latinskoamerická tzv. teologie osvobození, jež akceptuje správné učení Marxe a Lenina. Halík se ale v internetové polemice s Jelínkem brání tím, že prý byly tlaky na zamítnutí jeho práce, proto katedra sociologie se obrátila na Ústav vědeckého ateismu s žádostí o posudek, který byl excelentní a vysoce hodnotící Halíkův spis. Buď jak buď, myslet si, že by tehdejší Ústav vědeckého ateismu si dovolil maximálně vychválit práci, která nevychází z ateistických pozic, by bylo hodně naivní.

Z toho můžeme lehce odvodit morální profil Halíkovy osobnosti. Pokud byl, jak tvrdí, v té době věřícím katolíkem, tak se jednalo o totální zapření víry, navíc v situaci, kdy mu nehrozila poprava nebo mučení jako v éře prvních křesťanů, ba dokonce ho nikdo nenutil, aby se víry zřekl. Jestliže chtěl získat ze sociologie doktorát, tak aniž by musel zapírat své přesvědčení, stačilo pouze zvolit si ideologicky neutrální téma, např. vliv nikotinismu na českou populaci apod. Proč si tedy Halík vybral právě ideologické téma? Co tím sledoval? Tady se nelze ubránit podezření, že chtěl na sebe upozornit v zájmu kariéry komunistické ideology. Dal přednost kariéře i za cenu zapření víry, což je nejen těžký hřích nesoucí s sebou exkomunikaci, nýbrž i z hlediska přirozeného mravního řádu nečestné jednání.

Nebo nebyl v té době věřícím katolíkem a o své konverzi r. 1967 lže? Buď jak buď, i kdyby nebyl věřícím, tak psát v té době dizertaci na ideologické téma ukazuje jednoznačně na kariéristu, jenž se chce zalíbit. A Halíkovi to vyšlo. Uvádí sice, že v éře normalizace 70. let nesměl učit na žádné vysoké škole, jenže toto tvrzení je směšné. Halík totiž byl zaměstnán, jak lze snadno dohledat na internetu, jako sociolog nejprve v Chemapolu, v letech 1975–84 však na ministerstvu průmyslu a podléhal kádrovému oddělení. Přednášel a dával školení ředitelům státních podniků nejen u nás, ale i v tehdejším komunistickém východním Německu (NDR). To bylo něco víc než přednášet studentům na univerzitě. Krom toho podle materiálů zveřejněných doc. Jelínkem byl Halík, i když se nikdy nestal členem KSČ, politicky vysoce hodnocen jako uvědomělý pracovník schvalující politiku strany a vlády. Pokud tvrdí, že náležel k disentu, tak lže. Tehdejší Státní bezpečnost (StB) měla svá chapadla všude a myslet si, že by jí unikly kontakty vysoce postaveného odborného pracovníka na ministerstvu s disentem, by bylo absurdní. Nota bene Halík ve svém postavení si těžko mohl dovolit praktikovat také katolickou víru, měl-li ji vůbec. Pokud by se jeho zaměstnavateli doneslo, jakože určitě doneslo, že chodí do kostela, neobstál by na svém postu na ministerstvu.

Od r. 1984 se stává Halík psychologem v protialkoholní léčebně, což byl také politicky angažovaný post. Tady se ale ocitáme před další záhadou. On nikdy na žádné vysoké škole v tehdejším Československu psychologii nestudoval, jeho oborem je sociologie. Pouze se uvádí jakýsi psychologický kurs v NDR, o němž ale Halíkovi odpůrci říkají, že byl řízen východoněmeckou tajnou policií Stasi. Nicméně ve druhé půli 80. let se Halík zapojuje do katolického disentu a vydává se za tajně vysvěceného katolického kněze.

Při té příležitosti jsem se s ním párkrát osobně setkal – a mohu pod přísahou potvrdit jeho další lež. On totiž dnes často uvádí jako důkaz své perzekuce komunistickým režimem, že prý nesměl jezdit do zahraničí. Jenže při jednom setkání katolického disentu jsem ho někdy koncem 80. let na vlastní uši slyšel chlubit se svými cestami na Západ do tehdejší „kapitalistické“ ciziny, zatímco my jsme mohli jezdit pouze do komunistických států, já potom od r. 1986, kdy mi vzala StB pas, ani tam ne. Halík tenkrát při zmíněném setkání popisoval, jak cestoval do Švýcarska na nějaké katolické sympozium a navštívil i seminář Bratrstva sv. Pia X. v Écone, samozřejmě z nepřátelských a nikoli přátelských důvodů.

Lze potom takovému lháři věřit, že opravdu byl platně vysvěcen na katolického kněze? Dle jeho údajů jej vysvětil r. 1978 (dle jiných textů 1979) biskup Hugo Aufderbeck v tehdejší NDR. Ten je ale již více než 40 let mrtvý, tudíž nic nemůže dosvědčit. Halík se odvolává na to, že prý si mons. Aufderbeck vedl seznam svěcenců, jenž je uložen v tajném archivu. Proč si ho tedy Halík nevyžádá a nepublikuje na internetu záznam o svém svěcení? Krom toho biskup Aufderbeck by si nedovolil nikoho tajně vysvětit, pokud by neměl doporučení od kardinála Tomáška, biskupa Otčenáška nebo od některého tajného představitele nějakého řeholního řádu či kongregace (řehole byly u nás před r. 1989 zakázány). Já ale vím, že kardinál Tomášek i biskup Otčenášek se teprve až koncem 80. let dozvěděli, že Halík je údajně tajně vysvěceným knězem, nota bene kdesi to říká i on sám, tudíž mu nemohli koncem 70. let dát nějaké doporučení. A řádoví představení? Vždyť Halík nebyl v žádné řeholi! Jeho kněžské svěcení je tedy nedoložené. Kdysi se sice na internetu objevila věta kolínského kardinála Joachima Meisnera, jenž byl r. 1979 v Erfurtu světícím biskupem, že Halík byl platně vysvěcen, nicméně papír s textem neměl ani hlavičku, ani razítko. Krom toho mi pan Josef Vlček, vydavatel Matice cyrilometodějské, tenkrát sdělil, že s kardinálem Meisnerem mluvil – a on si vůbec nepamatoval, že by mezi tajnými Aufderbeckovými svěcenci byl nějaký Halík.

Nejsem vůči Halíkovi osobně zaujatý. To, že se choval navenek loajálně vůči komunistickému režimu, mu vůbec nevyčítám, jednal tehdy jako naprostá většina naší populace. Vadí mi pouze jeho lhaní, kdy ze sebe dělá disidenta a pronásledovanou osobu, což není ani v nejmenším pravda.

T. Halík a Církev

Jak je ale možné, že navzdory těmto průkazným faktům Halík po celou polistopadovou éru patří k vysoce ceněným duchovním a morálním autoritám u katolíků i nekatolíků? Jak to, že má své silné a takřka neotřesitelné pozice v pokoncilní církvi a své příznivce v samotném Vatikánu? Jak to, že sbírá různé mezinárodní ceny a tituly a je zván na nejrůznější sympozia?

To nemůže překvapit. Jeho sláva je dílem mainstreamových médií a my víme, kdo je vlastní. Liberální společnost potřebuje nějakého guru, který je formálně nezávislý na vládě, ale svojí autoritou ovlivňuje veřejnost ve směru politické korektnosti. Halík byl patrně již dříve k tomuto úkolu vybrán. Připomíná mi to jeden divadelní kus z konce 60. let, šlo o aktualizované zpracování dramatu Viktora Dyka „Krysař“. Vystupoval v něm jako neomylná autorita jistý „mistr Matyáš“, uctívaný jako nejmoudřejší osoba. Nabádal občany, jakou kulturu mají pěstovat, jak politicky smýšlet, jaké vědecké objevy uznávat apod. Já se ptám: Není právě Halík dnes tímto „mistrem Matyášem“?

Také on vystupuje na veřejnosti jako nejmoudřejší a neomylný. Kategoricky určuje, koho volit a koho ne, rozdává nálepky „politického extrémismu“, „náboženského fundamentalismu“, „klerofašismu“, „nacionalismu“ atd. A neomezuje se pouze na prostor Čech, Moravy a Slezska. Poskytuje své nevyžádané hraběcí rady i Slovákům, které naléhavě žádá, aby volili liberály a demokraty a nikoli „nacionalisty“, aniž mu vadí, že právě tito liberálové a demokraté podporují potraty a genderovou ideologii.

Kdo ale s Halíkem nesouhlasí a vyjádří své stanovisko veřejně, tak guru od sv. Salvátora se samozvaně pasuje do role, již nazývám „arbiter mentis sanae“, tj. rozhodčí zdravého rozumu, čili lidské normálnosti. Kdo odmítá nebo kritizuje jeho teze, je velmi rychle označen nálepkou „psychicky nemocný“, „duševně zaostalý“ atd. Jde o aroganci nejhrubšího zrna. Ani odborník v oboru, tj. psychiatr a psycholog, si nemůže dovolit veřejně stanovit tyto diagnózy, aniž by osobně s dotyčným hovořil. Halík nejenže se svými kritiky nemluví, ale nemá ani mandát k takovému konstatování. Není ani psychiatrem, ani psychologem (jakýsi kurs v bývalé NDR není dostačující kvalifikací). Jeho drzost šla až tak daleko, že když učil koncem 90. let na pražské teologické fakultě, kde byl děkanem P. prof. dr. Václav Wolf, jenž hájil pravou nauku Církve, Halík na něj volal sanitku, aby ho odvezla do psychiatrické léčebny. P. Wolf (dnes již zesnulý) se to naštěstí dozvěděl od studentů a akci zmařil. Vím to přímo od něj, sám mi to vypravoval (P. Wolf byl poté nečestnými intrikami sesazen a vyexpedován z fakulty).

Zarážející je přitom postoj církevních autorit. Halík již mnohokrát dokázal, že nesmýšlí katolicky, přesto za celou tu dobu od počátku 90. let pouze kardinál Dominik Duka měl odvahu jej napomenout. Čeho se bojí? Halíkovy knihy jsou plné závažných herezí. Ve spise „Noc zpovědníka“ přímo popírá fyzické zmrtvýchvstání Kristovo, v jiných spisech píše několikrát, že důkaz existence Boží ze stvořených věcí je prý „stejně přihlouplý jako marxistický důkaz Boží neexistence“, čímž urážlivě odporuje závaznému učení Církve, jak je vyjádřeno v 1. kapitole listu Římanům sv. Pavla a v dogmatické konstituci I. vatikánského koncilu Dei Filius r. 1870. Dále tvrdí, že buddhismus je stejně hodnotná cesta ke spáse jako křesťanství. Tady je nutno se ptát, jestli i nirvána, tj. rozplynutí se v nicotu po mnoha reinkarnacích?

Dalo by se pokračovat, výčet kardinálních bludů v Halíkových spisech by stačil na celou knihu. Mlčení církevních autorit nepřekvapuje, vždyť tyto hereze se zabydlely i v samotném Vatikánu. Halík jako zdatný rétor je umně vkládá mezi lahodně znějící zbožné řeči, jimiž dodnes fascinuje i některé upřímné zbožné duše. Proto je nutno před ním varovat jako před falešným prorokem.