Štědrý večer, dárky, půlnoční… slavíme narození Spasitele. Opravdu jenom narození? Nikoliv, On se totiž nenarodil tak, jak se rodí každý jiný člověk. Katolický křesťan by měl vědět, že o Vánocích slavíme Jeho velký zázrak. Vlastně dva zázraky spojené v jeden celek. Vtělení, které si připomínáme především v adventu, a o Vánocích Narození. Ano, i Spasitelovo narození je zázrak. Jeho Matka Panna Maria rodila totiž na rozdíl od každé jiné ženy netělesně a bez bolesti. Vyplývá to z dogmatu o jejím ustavičném panenství, jak bylo definováno na Lateránské synodě r. 549. Matka Boží zůstala i po porodu pannou. Rodila též bezbolestně, neboť byla počata bez poskvrny dědičného hříchu, proto na ní nemohl spočívat Boží trest vynesený nad ženou po pádu prvních lidí: „V bolestech budeš rodit děti.“ Písmo sv. sice o tom nehovoří, jenže my víme, že pramenem na stejné úrovni s ním je i posvátná Tradice – a ta nám to sděluje.

Ježíš Kristus během svého veřejného působení vykonal mnoho zázraků před zraky široké veřejnosti, aby dokázal, že je opravdu Bohem: uzdravoval nemocné, vyháněl zlé duchy, třikrát vzkřísil mrtvé (dceru Jairovu, mládence naimského, Lazara v hrobu), nasytil mimořádným způsobem veliký zástup na poušti… Jenže ty největší a nejdůležitější zázraky týkající se naší spásy proběhly v tichosti a ve skrytu bez přítomnosti davu. Vtělení z Ducha Svatého se uskutečnilo ve světnici Panny Marie u ní doma, Narození v odlehlé betlémské stáji mezi zvířaty, Vykoupení na kříži při posledním vydechnutí, které zpozorovali jen přihlížející vojáci nemající vůbec potuchy, co to znamená pro lidstvo, Zmrtvýchvstání v temnotě skalního hrobu.

Nejkrásnější a největší události lidských dějin se totiž neodehrávají na obrovských shromážděních, kde řeční přední politikové často vysoce pochybných morálních kvalit, ani na impozantních sympoziích a konferencích, tím spíše pak ne na bojištích válek, ale v intimitě osobního vztahu člověka s Bohem a vztahu lidské lásky. Modlitba a oběť, obrácení člověka od ateismu nebo falešného náboženství k pravé víře Kristově, zřeknutí se hříchu a přijetí rozhřešení ve svaté zpovědi, oboustranné rozhodnutí muže a ženy spojit své životy v jeden láskyplný trvalý a nerozlučitelný svazek, péče plná odříkání o nevyléčitelně nemocného nebo postiženého člena rodiny… nemá snad právě toto vyšší hodnotu než nenávistné skandování davu na manifestaci svolané politickými vůdci, nebo usnesení nějaké mezinárodní konference? Tím spíše potom, když jde nikoli jenom o přirozenou, nýbrž i o nadpřirozenou rovinu.

Bůh přichází na svět v lidské podobě v betlémské stáji. Krom Panny Marie a sv. Josefa zde není nikdo z lidí – a přece tato událost je klíčová pro člověka a potažmo i pro všechno stvoření, ba i pro celý vesmír: Slovo se stalo Tělem, Boží Syn Člověkem. Ne pro vlastní zálibu, ale z lásky k nám, z ochoty přinést i tu největší oběť – bolestnou smrt na kříži. Chce s námi sdílet z lásky tento pozemský život až k potupné a kruté popravě na Kalvárii, abychom my mohli po smrti sdílet Jeho život ve věčné blaženosti. Takové je poselství Vánoc.

Bůh se narodil jako člověk v betlémském chlévě – a tehdejší svět o tom nic nevěděl. Vše proběhlo tiše a bez přítomnosti zástupu, jen pár pastýřů, které nikdo nebral vážně a jimž to sdělili andělé, se přišlo podívat. Navenek nic, co by stálo politickým a náboženským vůdcům tehdejšího římského impéria a izraelského národa za pozornost – a přece právě toto „nic“ se ukázalo později být klíčovým pro lidstvo jak z nadpřirozeného, tak i z přirozeného hlediska. Fyzická Boží přítomnost mezi lidmi, Vykoupení završené Vzkříšením – tyto skutečnosti se staly pro člověka „vstupenkou do nebe“, což je nadpřirozená rovina, a posunuly jeho mravní povědomí k větší ušlechtilosti a k opravdovějšímu odhodlání věnovat se aktivitě pro dobro bližního, to je zase rovina přirozená. Vše ale začalo mediálně nezajímavou a všední událostí v judském Betlémě: jedna neznámá žena porodila dítě ve stáji, protože pokoje v hospodě byly obsazeny a nikdo z místních ji těhotnou a jejího muže nechtěl přijmout k sobě.

Máme zde tedy krásné poselství Vánoc. Dnešní doba trpí více než ty předchozí davovou mentalitou. Co je spektakulární před zraky tisíců, to se počítá. Rockový zpěvák je miláčkem publika, mediální hvězdou, ale proč ne matka pečující láskyplně o své postižené dítě, které nadto měla sílu porodit navzdory všem výzvám, aby „si to nechala vzít“? O ní na rozdíl od uvedeného pěvce nebude televize nic natáčet, nanejvýš se dočká ještě úšklebků od těch, kteří nepochopili, proč nešla na potrat, když jí zjistili v těhotenství malformaci plodu. Podobně obětavá dcera pečující o jednoho ze svých rodičů ve vysokém věku, když zestárl nebo nevyléčitelně onemocněl. Proč jej nedá do příslušného zařízení? Proč se nepostará o injekci, jež by ukončila trápení jak jeho, tak její? Jenže ona ne, ona, věrná svým náboženským zásadám, se obětavě stará. V skrytu, bez povšimnutí davu a masmédií.

Jenže právě ona mění svět k lepšímu, nikoli mediální hvězdy a politikové. Ona posouvá morální povědomí lidstva podobně jako křesťanství, jež započalo Vtělením a Narozením Božího Syna. Ona rovněž svým obětavým skutkem lásky má tajemnou vazbu na vykupitelské dílo Spasitele. Proto nezapomínejme, že čas věnovaný bližnímu, jenž potřebuje náš skutek tělesného nebo duchovního milosrdenství, ale i čas věnovaný modlitbě a osobnímu vztahu s Pánem, má mnohem vyšší hodnotu než účast na velkolepých spektakulárních akcích, v nichž si libuje dnešní společnost. Hodnotu, která uvolňuje prostor pro zázrak. Vždyť i narození Pána v tichosti betlémského chléva mělo podstatně větší cenu než projevy císaře Augusta před tisícihlavým shromážděním římského lidu v amfiteátru! Bylo totiž zázrakem, jenž se zpřítomňuje skrze staletí až do konce světa. Požehnané Vánoce s touto myšlenkou přejeme všem našim čtenářům.