24. října r. 2024 byla podepsána smlouva mezi Českou republikou a Sv. stolcem. Nebudeme se zabývat detaily tohoto dokumentu (to by bylo na jiné téma), jen chceme upozornit na pozitivní fakt, že stát zde uznává zpovědní tajemství Katolické církve. To se ale nelíbí tzv. progresivním katolíkům, jak svědčí článek na portálu www.christnet.eu 3. 12. pod názvem „Rizika smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem pro oběti, církve a pro společnost“ od advokáta dr. Daniela Bartoně. Autor mj. píše:

„Bezpodmínečné uznání zpovědního tajemství je značně problematické, protože římskokatolické kanonické právo považuje zpovědní tajemství za absolutně neporušitelné, zatímco české právo zpovědní tajemství uznává pouze ve vztahu k situacím, kdy se zpovědník dozví o trestném činu spáchaném v minulosti. Podle současné české právní úpravy je zpovědník povinen překazit spáchání vybraných závažných trestných činů i za cenu porušení zpovědního tajemství, pokud se v průběhu zpovědi dozví, že penitent daný čin páchá (například dlouhodobě týrá své dítě nebo obchoduje s lidmi) nebo má v úmyslu spáchat (například někoho zavraždit). Pokud jde o výslechy duchovních, české právo respektuje jejich právo nevypovídat ohledně informací krytých zpovědním tajemstvím, ale zároveň umožňuje zproštění mlčenlivosti osobou, v jejímž zájmu byla stanovena. Tato česká pravidla by nebylo možné po ratifikaci smlouvy vynucovat v trestním ani civilním řízení, protože mezinárodní smlouva má aplikační přednost před českým zákonem.“

Dr. Bartoň se zde uchyluje k manipulativnímu přístupu. Že by ten, kdo má v úmyslu někoho zavraždit nebo vyloupit banku, se šel nejprve z toho vyzpovídat knězi – takové absurditě snad autor nevěří. Člověk zamýšlející někoho zabít nebo provést loupež by musel být leda šílenec, aby se šel napřed z toho „dopředu“ vyzpovídat, nota bene v dnešní sekularizované společnosti lze těžko očekávat, že by k těmto pachatelům patřili také věřící lidé, kteří chodí na mše sv. a zpovídají se. Ale i kdyby, tak zpovědník může udělit rozhřešení pouze v případě, kdy se dotyčný svého úmyslu provést zamýšlený skutek výslovně zřekne a slíbí před Bohem, že to neudělá, tudíž nevzniká žádný důvod hlásit něco orgánům činným v trestním řízení a porušit tak zpovědní tajemství.

Vzniká zde ale námitka „co když penitent odmítne toto slíbit a kněz mu neudělí rozhřešení. Dle českého právního řádu by to měl hlásit a zpovědní tajemství tak porušit.“ To ovšem postrádá logiku. Ten, kdo plánuje vykonat uvedený trestný čin, moc dobře ví, že když s tím půjde ke zpovědi, rozhodně nezíská k tomu zpovědníkův souhlas a rozhřešení, proto tam nepůjde. Pokud se k tomu přece jen odhodlá, tak pouze proto, poněvadž ho trápí svědomí a není si jist správností toho, co chce udělat. U takového člověka není potom problém přijmout zpovědníkovu podmínku, že rozhřešení lze udělit pouze za předpokladu zřeknutí se svého úmyslu.

V minulosti, kdy většina společnosti se hlásila ke katolické víře, se mohly i tyto případy stát a jen Bůh ví, kolika vraždám, loupežím a jiným trestným činům bylo takto ve zpovědnici zabráněno. Námitka proti zpovědnímu tajemství, že umožňuje spáchat zamýšlený trestný čin, je tedy lichá, opak je pravdou.

A argument, že zpovědník má porušit mlčenlivost, když „se v průběhu zpovědi dozví, že penitent daný čin páchá“ (nikoli spáchal, nýbrž soustavně páchá, pozn. autora), např. „dlouhodobě týrá své dítě nebo obchoduje s lidmi“, jak uvádí Bartoň v článku, je rovněž vyvratitelný. Kněz ve zpovědi musí takového penitenta zavázat, aby slíbil, že s touto činností přestane. Vždycky platilo a platí, že nezbytnou podmínkou udělení rozhřešení je předsevzetí penitenta hříchu se zřeknout a nepokračovat v něm. Jestliže dotyčná osoba toto výslovně ve zpovědi slíbí, není důvod cokoliv někam oznamovat a porušit tak zpovědní tajemství.

A když penitent páchající soustavně onen hřích toto neslíbí a rozhřešení nedostane? Nebo když se o tom kněz dozví od jiného penitenta, třeba od oběti dotyčné osoby? Nebo když někdo soustavně s tímto hříchem za ním přichází bez evidentního polepšení (např. pedofil neustále zneužívající děti)? V zájmu obětí a jejich ochrany je skutečně někdy nutné trestný čin oznámit. Jenže ani tady nesmí – a ani objektivně nemusí – kněz sáhnout k porušení zpovědního tajemství. Pokud mu penitent není osobně znám, bylo by jakékoliv hlášení bezpředmětné. Ví-li o trestném činu ze zpovědi jeho oběti, tak není nic jednoduššího než zavázat ji, aby šla a udala pachatele sama. A když penitenta dopouštějícího se trestného činu osobně zná, tak není těžké dozvědět se pravdu i z jiných zdrojů než ze zpovědi. Potom už může podat trestní oznámení, neboť se dozvěděl příslušnou informaci odjinud než ze zpovědnice. Zpovědní tajemství ve své absolutní formě, jak ji požaduje kanonické právo, neposkytuje tedy v žádném případě příležitost ke krytí trestného činu v neprospěch oběti, jak se snaží sugerovat dr. Bartoň. To bychom potom museli říci totéž i o advokátském tajemství, které náš právní řád uznává. Doc. dr. Filip Melzer v Advokátním deníku 7.2.2023 např. píše:

„Přestože řada právních předpisů hovoří o povinnosti advokáta k mlčenlivosti, je třeba důrazně upozornit, že chráněným statkem je důvěrnost komunikace advokáta a klienta. Důvěrnost této komunikace však může být narušena i ze strany jiných subjektů, než je advokát. Vůči některým z nich je přitom též chráněna, na prvním místě vůči orgánům veřejné moci.“

Jestliže advokátní tajemství má garantovanou právní ochranu vůči „orgánům veřejné moci“, pak není důvod, proč by ji nemělo mít i zpovědní tajemství Katolické církve. Porušení zpovědního tajemství, byť v zájmu „oběti trestného činu“, může mít naopak katastrofální následky, jak dokazuje nejnovější zpráva z Belgie. Nejmenovaný katolický kněz žaluje totiž u soudu samotného bývalého bruselského arcibiskupa kardinála Josepha Kessela (známého modernisty) a světícího biskupa Jeana Kockeroolse za porušení zpovědního tajemství. Ve zpovědi se jim totiž svěřil vyznáními ze svého intimního života, které oni vyhodnotili jako sexuální zneužívání a navzdory povinnosti mlčenlivosti podali na něj trestní oznámení. Soud ale rozhodl, že o delikt sexuálního zneužívání nešlo.

Právě obavy z údajného krytí sexuálního zneužívání nejčastěji zaznívají v námitkách vůči absolutnosti zpovědního tajemství. Uvedený případ z Belgie však odhaluje značné úskalí a nebezpečí jeho porušení i v těchto kauzách. I tady platí: Jestli se kněz dozví ze zpovědi duchovní osoby o zneužívání, musí mlčet a odmítnout vypovídat i před orgány činnými v trestním řízení (které by to měly respektovat) s tím, že dotyčnou osobu zaváže, aby se sama udala nebo šla léčit. Pokud ví o tomto případu ze zpovědi oběti kněžského zneužívání, má ji zavázat, aby se obrátila na příslušné církevní instituce, případně státní orgány činné v trestním řízení. Zpovědní tajemství ve své absolutní formě musí být chráněno nejen v zájmu kajícníka, jenž se chce napravit a změnit svůj život, ale i v zájmu obětí trestných činů a celé společnosti. Kdyby neexistovalo a lidé neměli důvěru ke zpovědníkům, tak by nedošlo k zabránění mnohých trestných činů a k nápravě jejich potenciálních pachatelů – hříšníků. Víře věrný katolík bude proto zpovědní tajemství v jeho totálně neporušitelné podobě hájit a děkovat za ně Bohu a moudré Církvi.